Domov a identita mezi Kanadou a Litvou  Nadechnout se vůně louky, aneb z Montrealu do Onuškis

„Zdá se mi, že teprve v dospělosti jsem si poprvé položil otázku, proč Litva, ale taky proč právě tato vesnice zůstala mým domovem,“ píše Jonas Baltakis, student žijící v Montrealu. Do „města jezer“ Onuškis se vrací každé léto, i když počet mladých lidí se tu stále snižuje. Proč?

Pamatuji si, že jsem poprvé na tato Mekasova slova narazil ještě ve Vancouveru, kde jsem vyrůstal od svých dvou let. Moje matka je sdílela na mé facebookové zdi, možná se chtěla trochu předvést před Litevci v Litvě, před Litevci v Kanadě a před nelitevskými Kanaďany. Psal se rok 2016, kdy jsem v osmé třídě nastoupil na střední školu.

Dnes chápu, že tato slova jsou silně romantizovaná. Mekas často psal o své minulosti přes růžové brýle a některé zásadní detaily záměrně zamlčoval. Nakonec jsem si tato slova zcela zvnitřnil. Neznal jsem Goetha ani Rousseaua, ale dobře jsem věděl, jaké to je vrátit se ve snech k prarodičům, zabořit nohy do hlíny na zahradě, když jsem se zasnil během hodin matematiky.

Když mi byly dva roky, přestěhovali jsme se s rodiči z Litvy do Kanady. První věc, na kterou si vzpomínám, je můj tehdejší domov v Cambie u Vancouveru a na polskou mateřskou školu ve farnosti St. Casimir. Oblast, ve které jsem žil, byla blízko centra města, ale obyvatelé Vancouveru jí říkali Cambie Village. Cambie, lemovaná pestrobarevnými domy se zahradami směřujícími do tichých ulic lemovaných stromy, vypadala najednou nepatřičně – zdálo se, že je to venkov, ne město.

Pamatuji si, jak jsem ve školce zůstával u oběda vždy poslední. Táta říkal, že když budu jíst tak dlouho, měl bych být knězem. Polští učitelé mi připomínali mého dědu a babičku, protože mě stejně jako oni nenechali hrát, dokud se pořádně nenajím. Někdy jsem jedl celou hodinu a po přestávce jsem si šel hned s ostatními lehnout.

Ty nejkrásnější vzpomínky z dětství mi však přinášely letní prázdniny. Měl jsem kamarády, kteří v létě opouštěli Vancouver a plavili se na nějaké ostrovy v Britské Kolumbii v Tichém oceánu. Nedaleko Vancouveru mívali letní sídla i moji kamarádi z movitějších rodin. Já si prázdniny spojoval s domovem svých prarodičů na litevském venkově.
 
Vesnice s názvem Onuškis se nachází třicet minut jízdy jihozápadně od Trakai, mezi hustými lesy a jezery. V Onuškis žije okolo šesti set lidí, včetně mého dědečka Kazimierze a babičky Ireny. Většina rodiny z matčiny strany pochází právě odsud nebo z okolních vesnic. U vjezdu do Onuškis stojí cihlový kostel a v centru města je starobylé tržnice s obnošeným oblečením, kam jsme s rodiči také často chodili. Před druhou světovou válkou tu žila početná židovská komunita, která tvořila více než polovinu místních obyvatel. V roce 1941 byli téměř všichni místní Židé zahnáni do varnikovského lesa poblíž Trakai a zabiti zvláštním oddílem litevských policistů.

V dětství jsem každé léto trávil v Onuškis. Mými kamarády nebyly jen místní děti, ale i ty, které sem jezdily navštěvovat své prarodiče tak jako já. Většina mých přátel se však v září vracela do svých vilniuských škol, zatímco já se vracel do školy o něco dál – v západní Kanadě. Každý rok jsem se „vracel“ – tak jsem nazval své letní návštěvy za jinými Litevci do Litvy.
 
Když mi bylo asi deset, zaslechl jsem rodiče svých kanadsko-litevských přátel, jak si šeptají v přesvědčení, že je neslyším: „Proč to dítě pořád jezdí do té Litvy?“ Vypadalo to, že pro tyto Litevce je návrat něco jako břemeno, jako zrada v jejich procesu „kanadizace“. Za to je nesoudím, je snadné být „Kanaďanem“, pokud máte tu možnost. Ne každý má ale to štěstí vyhrát „pozvánku“ do této tabula rasa. Co to vůbec znamená být „Kanaďan“? Je to někdo, kdo žije v zemi, která dostala své jméno nelegálně, zemi, kterou sebrali původním obyvatelům, kteří zde žili? Toto je hlubší a složitější problém. Ale Litevci, kteří přišli do kolonizované země a usadili se tam, si tyto otázky nevyhnutelně pokládají.

Proč se tedy stále vracím do Litvy? Tyto otázky mě v dětství nenapadaly – bral jsem to jako samozřejmost. Jak bych se vůbec mohl nevracet? „Tohle je přeci můj domov,“ říkával jsem. Soused mých prarodičů Kęstas je přece také můj soused. Malý pokoj s malou postelí a oknem s výhledem na terasu je můj pokoj.
 
V dospívání moje očekávání dostávala jasnější obrysy, tříbil jsem si svůj pohled na svět a snažil se – jakkoli zoufale – prohlubovat své odloučení od rodičů. Snažil jsem se stát samostatným „kavalírem“ (tak mi říkal jeden člověk ve vesnici a já nevěděl, co to znamená). Začal jsem se vracet pozdě domů, někdy máma nevěděla, kde jsem, chodíval jsem ke spolužákům na druhý konec města. Začal jsem trávit večery nejen s přáteli, ale také s prvními láskami. Za teplých večerů jsme se s přáteli vydávali na pláž, abychom strávili večer u ohně ve vancouverském stylu – oheň jsme uhasili, než dorazili hlídači na svých čtyřkolkách.

V posledním ročníku střední školy a na začátku vysoké jsem si začal budovat bližší vztah nejen k Onuškis, ale také k Vilniusu, městu, kde žije můj otec. Zde jsem se stýkal s podobně smýšlejícími lidmi, začal jsem navštěvovat jejich oblíbená místa, bary, za pět euro jsem si nechal udělat členskou kartičku do univerzitní knihovny. Představoval jsem si, že jsem litevský student v labyrintu knih. Vesnice ale stále zůstávala mou součástí.
 
Když se u vjezdu do Onuškis odbočí vlevo, uvidíte školu. Sem chodili moji prarodiče, přátelé z dětství i další členové rodiny. Jako děti jsme v horkých letních dnech sedávali s kamarádkou na lavičce poblíž basketbalové haly. Jedli jsme zmrzlinu a hráli basketbal, vyprávěla mi příběhy, které se staly v budově školy. Škola bývala rušným centrem městské mládeže. Když byli moji prarodiče v tehdejší desáté třídě, v polovině 70. let, chodilo do jejich třídy přes dvacet žáků. A v osmé třídě, než se mnozí rozdělili do odborných škol, existovaly dokonce dvě osmé třídy, obě po dvaceti žácích. Celkem měla místní škola v té době několik stovek studentů.

Před pár lety měla tato škola ještě dvanáct tříd. Ani jí se však nevyhnul smutný litevský fenomén – počet studentů každým rokem klesá. V roce 2022 místní gymnázium snížilo počet tříd na deset a stalo se běžnou školou. Dnes je maximální počet studentů od prvního do jedenáctého ročníku okolo stovky. Žáci jedenáctého ročníku oficiálně nepatří k základní škole Donatase Malinauskase, ale ke střední škole v Aukštadvaris (Aukštadvaris se nachází patnáct minut severně od Onuškis), ačkoli studují v Onuškis. Třída dvanáctého ročníku však nezůstala, protože z Onuškis a okolních vesnic jich nebylo dvanáct. Vzhledem k vládou schváleným aktualizovaným pravidlům pro utváření sítě škol, podle kterých je povinné, aby třídu dvanáctého ročníku tvořilo alespoň dvanáct žáků, dojíždějí žáci dvanáctého ročníku školním autobusem denně 16 kilometrů do školy, která se nachází ve městě Rūdiškis, blíže k Vilniusu. Zástupkyně školy mi umožnila se setkat s žáky desátých ročníků školy v Onuškis. Chtěl jsem slyšet jejich příběhy, jejich úvahy o identitě. Bylo pro mě důležité slyšet venkovskou, a ne městskou mládež, protože té se příliš nenaslouchá. Byl první den školního roku po zimních prázdninách. V půl jedenácté dopoledne jsem se posadil se šesti studenty desátého ročníku v učebně litevského jazyka pod blikající zářivky. Visely nad lavicemi a připomínaly mi šedivá chladná únorová rána, jaká si ze svých středoškolských let ve Vancouveru pamatuji.

Těchto šest žáků tvořilo celou třídu. Když vešli do třídy, už jsem seděl u stolu s notebookem. Přisedla si ke mně Milana, dívka z Onuškis, kterou znám od dětství. Milana vypadala jako třídní tahoun. S ní přišla dívka jménem Erika. Přisedly si nejblíže – což se asi dalo čekat, protože jsem je znal nejlépe. Lukas a Nėja se usadili kousek dál ode mě. Mantas a Aurimas se posadili dozadu.

Náš rozhovor se odehrával pomalu, s mnoha pauzami. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil působit jako jejich kamarád, cítil jsem, že stále vyzařuji svou identitu, možná neortodoxní litevství, možná nevyhnutelnou urbánnost, západnost, která mě stavila do pozice někoho „jiného“. Zase tak mě to nepřekvapilo: na tento pocit jsem byl mezi Litevci zvyklý. Ale nechávalo mě to v klidu, problém by to byl jen tehdy, kdyby to zastínilo náš vztah. Ale cítil jsem, že ke konci rozhovoru, když začalo zvonit, jsme byli schopni navázat spojení.

Nėja žije ve městě poblíž Onuškis a stejně jako mnoho jejích spolužáků sem denně jezdí do školy. Navštěvuje také hodiny hry na dechový nástroj, a čtyři dny v týdnu kvůli tomu jezdí do Rūdiškės. Až dostuduje střední školu, ráda by pokračovala studiem na hudební akademii ve Vilniusu a poté se chce vrátit na vesnici. „Tady to je lepší“, říká, „počasí je tu lepší“. Aurimas si na svém místě vzadu ve třídě hraje s telefonem, opírá se bradou o batoh a říká, že už má Onuškis dost: „Nic se tu neděje.“ Jeho starší bratr žije a pracuje ve Vilniusu. Aurimas by tam chtěl také studovat.

Pro Nėju je důležité, aby lidé ve městě nezapomínali na to, že jsme všichni z venkova. Je však důležité pochopit, kdo by v jejím tvrzení měl být to MY. Tak jak to chápu já, „my“ znamená „my Litevci“. Což je z velké části pravda. Ať už dnes žijí na vesnici nebo ve městě, mnoho Litevců samo pochází z vesnice nebo tam mají příbuzné. Když moji prarodiče v polovině 70. let navštěvovali školu v Onuškis, polovina litevské populace žila na venkově. I dnes je procento lidí žijících na vesnicích v Litvě vyšší než v jiných pobaltských zemích, a dokonce je vyšší než v mnoha jiných evropských zemích. Více než třicet procent obyvatel Litvy žije na vesnici. Velká část obyvatel země, a to i těch, kteří žijí dnes ve městech, se narodila právě na venkově.

Když jsem slyšel tuto Nėjinu myšlenku, začal jsem přemýšlet také o sobě. Ostatně i já, Litevec, který většinu života vyrůstal ve městě, pocházím z venkova. Všechna tlustá fotoalba, na kterých se práší pod oknem ve Vancouveru, kde moje matka stále žije, zachycují obrazy z venkova. Snímky z pohřbů mých praprarodičů, svatby prarodičů, fotky mé matky a mého dětství byly pořízeny na vesnici, ve stejné ulici, mezi kostelem a domem mých prarodičů, na křižovatce Kaunaské ulice. Minulost mé rodiny, stejně jako minulost mnoha jiných Litevců, „nás všech“, se nemůže změnit, ať už žijí kdekoli na světě.
 
„Nejsme zaostalí, jak si lidé ve městě myslí,“ pokračuje Milana. Tito žáci Litvu procestovali. Týden před naším rozhovorem vyrazila Milana se svými spolužáky na knižní veletrh do Vilniusu a týden před tím reprezentovali školu na oslavách u příležitosti 16. února. „Lidé ve městě si myslí, že jsme nějací nevzdělaní vesničané,“ dodává Nėja.

S Ugnė, mou sousedkou a kamarádkou z dětství, která navštěvuje školu v Rūdiškės jsem si sedl k samostatnému rozhovoru. Pozval jsem ji k prarodičům do obýváku stejně jako když jsem byly děti. Tentokrát jsme pili kávu. „Ty příležitosti se liší od těch ve městě... Ale někdy, i když jedete na tábor nebo školní projekt, potkáte člověka z Vilniusu a pochopíte – vzdělání je stejné, život je podobný, jen vy jste v životě mnohem aktivnější, i když jste vyrostli na vesnici,“ říká Ugnė. Sám ji sleduji na sociálních sítích řadu let a komunikujeme spolu. Chápu, co tím myslí. Vždy mi při pohledu na mladé lidi, kteří vyrostli na venkově, připadalo, že když je příležitostí méně, umí je lépe využít.

Těmito rozhovory jsem neměl v úmyslu studenty vyslýchat, ale poslechnout si jejich příběhy. Po rozhovoru jsem si uvědomil, že tito mladí lidé nejsou jen součástí statistik mizející vesnice, ale vytvářejí si svůj vlastní nezávislý vztah k vesnici, vědomě si uvědomují, že vesnice mizí. Tito mladí lidé vědí, co od vesnice chtějí – a co ne.
 
V historiografii migrace, kterou studuji na univerzitě, existuje důležitý koncept zvaný „push and pull“ faktory migrace. Tato disciplína si klade otázky, jaké faktory nutí lidi opustit domov a jaké faktory je naopak přitahují jinam. Při pohledu prizmatem tohoto konceptu se zdá, že mladí lidé na venkově nejen chápou sami sebe a to, co by ji mohlo donutit odstěhovat se z vesnice a přitáhnout do města, ale také vyvodit závěry o tom, jaké faktory působí na celou společnost. Pro Auriho je ten tlak z vesnice nedostatek toho „že se něco děje“‚ Nėju přitahuje do města umění, ale také zůstává přitahována na venkov, protože doufá, že se po studiích vrátí. Nėju vesnice přitahuje jako magnet.

Mladí lidé na venkově jsou samostatně myslící demografové s vlastním osobním chápáním minulosti a budoucnosti venkova. Školáci jsou ovlivněni push a pull faktory stejně jako starší obyvatelé vesnice. Jen nejsou tak často slyšet. Je důležité nelíčit lásku, kterou k Onuškis cítím, v romantických barvách. Sociální problémy jsou ve městě i na vesnici. Pracovních míst je zde málo, prakticky neexistují, takže odsud odcházejí i ti mladí, kteří se nechystají studovat vysokou školu nebo učiliště. Naopak tu chybí základní občanská vybavenost jako pošta nebo lékárna, které stály naproti budově kulturního domu v Onuškis, který stál naproti podniku „Aibė“, kam jsem často v dětství chodil. A co teprve kavárna „Samis“, která v obci už řadu let není, ačkoli by stále mohla být místem setkávání mladých lidí. Přesto mladí na vesnici žijí dál.
  Jako obyvatel města, ale v srdci také vesničan, po rozhovoru s mladými lidmi v Onuškis cítím, že vesnice je nesmazatelnou součástí také mé litevské identity. Kdyby město bylo srdcem Litvy, venkov by byly jeho plíce. Pokud město formovalo mé srdce, pak vesnice zůstává mou součástí a mohu dýchat její vzpomínky.

Tohle myslím doslova. Občas s terapeutkou cvičíme metodou somatického prožívání. V Montrealu, uprostřed semestru, zkoušek a testů, kdy není čas ani se v klidu najíst a když mám pocit, že tělo jen těžko snáší napětí, tuto užitečnou metodu aplikuji. Představuji si, že stojím v otevřeném prostoru. Není důležité, kde to je, nejdůležitější je, že se tam cítím bezpečně a cítím, jak na mě fouká jemný, teplý poryv větru, který mi naplňuje plíce čerstvým, čistým vzduchem. Bez jakéhokoli přemýšlení si vždy instinktivně představuji, že stojím uprostřed polí okolo jezera Onuškis. To jsou pole, která vídám v létě každý večer z okna ložnice mých prarodičů ve druhém patře. Ta známá příroda mi zaplňuje plíce. Vesnice, jejíž paměť se mísí s jemnou vůní skleníkových rajčat. Vzpomínka, která vám umožní dýchat ten studený, vlhký, zamlžený ranní luční vzduch a odpočívat.
 

duben 2024