Psychiatrická nemocnice Bohnice  Uvnitř králičí nory

Vhled dovnitř skrze zamřížovaná okna psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích, kde čas plyne ve vlastním tempu, kde se její dočasné obyvatelky učí ve tmě a šeru hlubokého ponoru ke dnu sebe sama rozeznávat náznaky barev. Bára Bažantová se tam vydala zavzpomínat na svůj vlastní výlet do králičí nory.

Je slunečný podzimní den, cítím, že jich už nebude moc, než se zima začne vkrádat pod triko. Než dojdeme k branám léčebny, mraky se nad naší hlavou malinko zatáhnou, abychom snad nepropadly iluzi příjemné procházky poklidným parkem. Na poštovní schránce jsou seškrábané samolepky a já si vybavuju, jak jsem si je pár let nazpátek prohlížela; na jedné z nich byl nápis Good night white pride. Tu druhou si nevybavím, ale ideologicky byla s tou první příbuzná. Tehdy mě napadalo, jestli to znamená, že v blázinci končí víc antifašistů než neonacistů, a stejně tak teď přemýšlím o tom, jestli se poměry změnily, když poselství na schránce někdo poničil.

Automaticky se mi vybaví můj spolupacient z pavilonu číslo tři, křehký muž kolem šedesátky s citem pro vážnou hudbu a milovník ruské literatury, který rád poslouchal otevřeně rasistickou a xenofobní kapelu Ortel. Jejího zpěváka Tomáše Ortela obdivoval natolik, že si po něm nechával říkat Tomáši, ačkoli se jmenoval Václav. Intenzita té vzpomínky mě překvapí – ještě jsem ani neprošla vstupní halou a už jsem hlavou zpátky uvnitř.

Bipolární medvědice

Kudy jsem sem přišla poprvé, si nevybavím, vím jen že mě doprovázel můj tehdejší přítel. Teď mě doprovází kamarádka Kateřina, která se ráda prochází po hřbitovech na druhé straně areálu. Vejdeme skrze administrativní budovu a před námi se rozprostře loučka se secesním kostelem svatého Václava. Během svého pobytu v léčebně jsem poznala spoustu lidí (včetně pana Václava-Tomáše), kteří směrem ke kostelu vztahovaly veškeré své naděje. My tam dole na příjmovém pavilonu, na okraji lidského společenství i u dna své vlastní existence, jsme doslova vzhlíželi skrze zamřížovaná okna nahoru na kopec, odkud se tyčila vysoká kostelní věž. Pamatuju se, že se mi to zdálo děsivé a působí to tak na mě dodnes. Jako by pro institucí označené blázny nebyla jiná možnost, než najít spásu a klid v sakrálním bezčasí.

Kostel svatého Václava se nachází uprostřed areálu bohnické psychiatrické léčebny naproti hlavnímu vchodu. Jedná se o významné dílo architekta Václava Roštlapila. | Foto: © Bára Bažantová I přesto, že mezi mraky sem tam prosvitnou sluneční paprsky, areálem léčebny se táhne tichý smutek. Zajímalo by mě, jestli ho cítí všichni, anebo jenom ti, kdo znají zdejší budovy i zevnitř. Jdeme po jeho stopách, doleva dolů kolem centrálního příjmu směrem ke kavárně, kterou obklopují moje pavilony. Pod velkým bukem někdo nahrabal oranžové listí na hromadu a já najednou vidím, jak se v něm válíme s mojí blázincovou kamarádkou Naďou.

Naházely jsme po hrstech listy mezi čtyři lavičky a předstíraly, že jsme ve vířivce. Voda měla stejně zářivou barvu jako Nadiny temně zrzavé vlasy a její bílá kůže v tom oranžovém moři zářila, jako by byla figurka z porcelánu. Jako bipolární medvědice, jak ji podle sněhově bílého podzimního kožíšku pojmenoval jeden další hospitalizovaný, věrně doprovázený dvěma nemocničními gorilami.

S Naďou jsme se potkaly na pavilonu číslo jedna. Já moc dlouho nezůstala, jenže Naďa, původem z Moskvy, byla tady v Čechách mnohem víc osamělá a vymotat se z bludných kruhů institucionální psychiatrické péče pro ni proto bylo mnohem složitější. Její zdravotní stav neustále kolísal a nebylo výjimkou, že na pár dní zmizela do skleněných místností takzvaného Neklidu, pavilonu č.27, kde připoutaná k posteli dostávala antipsychotika přímo do žil.

I přesto, že mezi mraky sem tam prosvitnou sluneční paprsky, areálem léčebny se táhne tichý smutek. | Foto: © Bára Bažantová

Věčně hladová

Ostatně na jedničce podobné pohyby nebyly úplně nestandardní. Jednalo se o ženské příjmové oddělení a zdálo se mi, že kromě čerstvě přijatých tam jsou i holky, se kterými se tak nějak neví kudy kam. Ze všech si nejčastěji si vzpomenu na Vlastu, trpěla bludy, říkala o sobě, že jí přezdívají Matka Vlasta. Vyprávěla mi o tom, kolik má kde dětí i příbuzných, kteří ji už zítra nebo pozítří přijdou navštívit. Nepřišli nikdy a ona věčně hladová po benzodiazepinech prohrabávala všechny koše v chodbě i na pokojích, protože jí nestačila chudá nemocniční strava.

Na našem pokoji nás bylo osm, osm nejrůzněji bláznivých ženských, všechny zfetované rivotrilem, nejspíš abychom si neuvědomovaly, kde jsme a co se kolem nás děje (nebo taky neděje, co se uzdravovacích procesů týká). Jednou přinesly na pokoj ženu na nosítkách, vyložili ji na postel a jak se probrala, otočila se hned na Vlastu: „Já bych vám chtěla pomoct.“ říkala jí. „Jak?“ ptala se Vlasta, naprosto nedotčená urgentní tklivostí v hlase svojí nové sousedky. „Něco bych vám chtěla dát.“ „A co?“ Vlasta na to. „Nevím, já nic nemám.“ Odpověděla ta žena. „No tak co bys mi dávala, když nic nemáš.“ řekla Matka Vlasta, jakoby to celé byl úplně standardní rozhovor, vůbec ji to (narozdíl ode mě) neznepokojovalo.

Ta žena, jež pořád k Vlastě vztahovala ruce, začala mluvit o tom, jak je jí to všechno strašně moc líto, jak cítí Vlastino utrpení a utrpení celého světa. Vlasta ji od sebe odehnala a ona si lehla na postel a začala křičet do stropu. Už si nevybavím, jaká říkala slova, co si ale pamatuju byla ta hrozivá tíha a bolest, neskutečná bolest obsažená v jejím hlase. Trvalo to jenom chvilku, než se na pokoji zase objevili nemocniční pochopové s nosítky. Ta žena se jim vzpouzela, nechtěla být utlumená, ale oni ji zalehli a vpíchli jí nějaká psychofarmaka do předloktí. Začala uhasínat, znovu ji naložili na nosítka a vynesli pryč, nejspíš na Neklid.

Psychiatrická nemocnice Bohnice má v současné době 36 oddělení poskytujících psychiatrickou péči v nejrůznějším stádiu léčby. | Foto: © Bára Bažantová

Helenka jich má 11

Vyprávím o tom Kateřině a přemýšlím, jak to tam asi vypadá teď, když si všimnu dvou mladých holek sedících trochu stranou od kavárny, před pavilonem číslo tři, což je terapeutický pavilon. Jdeme k nim, jedna z nich se představí jako Mia a říká, že z jedničky před pár dny odešla na trojku, je za to ráda. Čas tam prý i pro ni plynul v nedostatku aktivit nesnesitelně pomalu, přestože byla taky při příchodu zamedikována silnými léky.

Mluví o tom, že kromě často vyčerpaných a přepracovaných sester neměla moc možností se s někým bavit o tom, jak jí je. Jednou za týden primářská vizita, deset minut u jednoho lůžka, jednou za týden rozhovor s nevrlou psychiatrou. Vycházky měla zakázané a kouřit se v prvním patře chodilo pořád na záchod.

Zatímco vypráví, vybavím si úzkou chodbičku se třemi kabinkami, jak sedím pod oknem vedle topení a kolem mě dalších pět až osm žen různých velikostí, tvarů a diagnóz. Taky různého postavení, povah a názorů, ale na tom tady nezáleží, tady jsme si všechny rovné, všechny v koncích. Ačkoli přímo tady, v kuřárně na záchodech, se ten konec nezdál tak konečný, vlastně tu byla docela sranda: „Tak holky, řekněte, kdo z vás tu je po pokusu o sebevraždu?“ burácel hlas námořnicky působící ženy s obřími ňadry v proužkovaném tričku, načež se zvedl les rukou. „A kolikrát?“ nadhodila námořnice a holky odpovídaly; dva, jeden, pět. Námořnice potáhla z cigarety: „Holky, to je nic, tady Helenka jich má 11!“ Všechny jsme se otočily na Helenu a mě najednou připadalo, že je tu za hrdinku. Skromně klopila oči ke kachličkám na podlaze a Alice, živelná třicátnice s rozcuchanými vlasy, se jí ptala, jaký byl ten poslední. „Chtěla jsem, aby mě zajelo metro, tak jsem na Kačerově vlezla do tunelu.“ Chvíli bylo ticho, nejspíš jsme všechny přemýšlely, jak to někdo dokáže navlíknout, aby nakonec při podobných demonstračkách doopravdy neumřel, navíc jedenáctkrát, to chce pořádnou dávku fantazie, načež Alice vykřikla: „Pod metro? Víš, kolik lidí kvůli tobě přišlo pozdě na rande?“ Všechny jsme se smály, až nám docházel dech. Ty, co měly, rozdaly ostatním další cigára a tak pořád dokola, dokud nebyl čas na večerní dávku.

A dávku píšu naschvál, protože to, co se bralo na pavilonu číslo jedna, skutečně nebyly žádné léky, které mohou člověka léčit, ale návykové látky instantního odpojení, zapomnění v tabletce. Některé zkušenější ženy je schovávaly mezi ret a dáseň, pod jazykem nás sestry vždycky kontrolovaly. Nejsem si jistá, proč to dělaly, nikdy jsme o tom nemluvily, ale vím, že tehdy jsem to tak nějak bezprostředně chápala. Snad ne racionálně, ale emocionálně ano. Byl to projev svobodné vůle, odpor proti zamřížovaným oknům a depresivním odpoledním na oploceném „výběhu“ za domem, snad i zpochybnění svého vlastního statusu blázna. Mia popisuje podobnou zkušenost, dokonce až tak podobnou, že mě zaráží, jak málo se psychiatrická péče v pražských Bohnicích za těch pár let proměnila.
 

Nejsou Bohnice jako Bohnice

Na trojce je to podle ní lepší. Mají možnosti vycházek a skupinových terapií, nikdo tu nenese všechnu tíhu světa sám na svých ramenou, personál je vstřícnější. Mia na mě nepůsobí ani trochu nepříčetně ani nebezpečně, stejně jako velké množství lidí, se kterými jsem se tady potkala během svého pobytu. Stejně jako Naďa nebo ta nešťastná paní z nosítek, i Mia se mi zdá spíš nadměrně vnímavá než šílená. Rozloučíme se a my s Kateřinou zamíříme k budovám centrálních terapií.

Probíhají tu nejrůznější aktivity pro méně i více funkční obyvatelstvo areálu. Omítka je na různých místech různě poničená a napravo se tyčí cihlový komín. Kateřina mi tvrdí, že to působí jako krematorium a co já vím, třeba má pravdu. Je státní svátek a tak jsou dílny bohužel zavřené. Jeden z mých dlouholetých přátel, bohnický terapeut a psychoanalytik ve výcviku, mi potvrzuje, že během svátků a víkendů jsou v areálu víceméně pouze sestry a sanitáři, lékařů jen pár. Zdá se mi to minimálně k pousmání, představa, že se zrovna tohle místo, tolik vzdálené světu za branou, s ním synchronizuje v rozlišování dní na státní svátky a neděle.

Trochu mě to mrzí, chtěla jsem se totiž dojít podívat do truhlářské dílny. Tu si vybavuju z doby svojí hospitalizace docela jasně, měla jsem ráda řemeslnou práci, vůni dřeva a zarostlého muže lesního vzezření, který v dílně působil jako terapeut. Mezi zadáváním pracovních úkolů se učil hrát na lesní roh nebo nějaký podobný nástroj a když jsem se ho jednou přišla na něco zeptat, namísto odpovědi po mě vypálil: „A vy jste kdo?“ Odpověděla jsem, že jsem tu hospitalizovaná, on si mě prohlídnul od hlavy k patě a řekl: „A proboha proč? Já tu bejt zavřenej, tak se tu zbláznim.“

Podle Petra, dalšího z bohnických zaměstnanců, ale nejsou Bohnice jako Bohnice a ne vždy a všude je to k zbláznění. Primáři jednotlivých oddělení mají poměrně velké pravomoci a tím pádem možnost ovlivnit chod a standardy “svých” pavilonů. Stejně jako mimo léčebnu, i v jejích útrobách tedy záleží spíš na tom, na koho člověk během své léčby natrefí, nebo jak s nadsázkou (a snad i značnou mírou sebeironie) říká Petr, komu se dostane „do spárů“.

Pro mě pobyt v Bohnicích znamenal spíš uvědomění, že pokud si nepomůžu sama, instituce léčebny to za mě neudělá. Moje králičí nora ale nebyla natolik hluboká, jako tomu bývá u lidí se závažnějšími duševními útrapami. Otázka je, jestli jsou lidé hospitalizovaní v psychiatrických zařízeních nutně o něco větší blázni než kdokoli jiný. Jestli náhodou jejich utrpení, potácení se v závislostech a obtížné vymezování vlastních hranic nejsou ve skutečnosti adekvátní reakcí na krutost lidského společenství i onoho nelehkého údělu míti vědomí. Nakonec jsou to většinou ti, kteří mají a povětšinou i chtějí mít v rukou určitou moc nad druhými, kdo rozhodne o tom, jsme-li příčetní, a nebo šílení.

Poznámka: Příběhy spolupacientů jsou sdíleny s jejich souhlasem, jejich jména byla změněna pro zachování anonymity.

prosinec 2023