Esej o pouti do Santiaga  Putovat znamená zažít život jinak

Pedagožka a básnířka Magdalena Šipka se podruhé vydala na pouť do Santiaga de Compostela. Člověk si během putování může pomeditovat nad životem, ale také zažívá padesát odstínů nepohodlí – ohledně spaní, jedení, bolavých končetin nebo spoluputujících. Co si na této pouti uvědomila tentokrát?

Nejčastější otázka, kterou jsem dostávala jako poutnice na cestě do Santiaga na mojí první pouti byla: „Je to tvoje první Camino?“ Odpovídala jsem „ano“ – narozdíl od většiny lidí kolem mě. Shodou náhod jsem přibližně v půli cesty večeřela s člověkem, který pracoval na vysoké pozici v IT firmě a šel Camino už několikátý rok po sobě. Poprvé vyrazil po smrti dcery a rozvodu. Pokaždé, když se vrátí, něco v životě změní. Jeho nová manželka se ho už při návratu ptá, co to bude tentokrát. Ví, že když se připojí na pouti ke skupině, celý zážitek to doslova promění. Takže tentokrát cestuje dost sám, jelikož jde poněkolikáté, jsou jeho etapy delší než ostatních, za chvíli předejde i mě, ale jeho shrnutí vcelku odpovídá mým dalších zážitků i výsledkům studií, které později čtu. S Caminy je to asi jako s tetováními – jen málo lidí skončí u jednoho. Častěji se poutě stanou určitou součástí vašeho života – lidé se vrací k žlutým směrovkám a lesním pěšinám třeba před svatbou, nebo aby se vyrovnali se ztrátou blízké osoby, připravili se na filmovou roli, nebo si rozmysleli, co chtějí od svého milostného života.

Na prvním ubytování na mé druhé cestě jsem zavítala do albergue, které provozovali příslušníci křesťanského hnutí Dvanáct kmenů. Mluvili jsme o síle komunity, která drží za jeden provaz, o tom, jak si pomáhají a žijí spolu jako první křesťané, také o přeplácanosti světa, který je plný zbytečných věcí. Vnímali, že je jejich dům na dobrém místě, že k nim přichází mnoho návštěvníků. Poutníkům neříkali „pilgrims“, ale „walkers“, protože prý jen chodíme, neputujeme, i když jsme na cestě hledání, ještě jsme dostatečně nesundali klapky z očí. Pořád jsou lidé Camina pevně připoutaní k téhle zemi, ke společnosti, ke světu, který jim plyne pod nohama.

Odpojení plné blízkosti

Na svojí druhé pouti (Camino del Norte) se skutečně skoro nechtěně dostanu k jedné komunitě. V Německu jsou velikonoční prázdniny a mnoho lidí z této končiny je tráví v Baskicku v horách, jsou tu taky dva kamarádi ze Skotska, se kterými putuje mladá Kanadaňka, která si fotí lidi ve spánku. Poslouchám hovory německé učitelky náboženství a Španělky, která se živí doučováním, ale chce brzy spustit stránky, které poutníky připraví na Camino. Moc mě neberou, ale strašně ráda je poslouchám. Mluví zrovna o tom, jak krásné je odpojit se od sociálních sítí. Vysvětluju, že jsem občasná žurnalistka, tak se odpojuji od sítí pravidelně, ale zdá se, že pochopily jen, že kvůli žurnalistice musím být neustále na sítích. Nevadí.
Nic tu není úplně nové – ať už cesty přírodou, odstup od blízkých, návštěvy kulturních památek, hledání cesty a poznávání nových lidí – jen je to vše tak nějak kondenzované, propojené, najednou a jako by to vše směřovalo k cíli. Myšlenky se srovnají, spousta lidí napíše knihu, pozná přátele na celý život, setká se s Bohem. Ještě týdny po návratu z poutě jsem citlivější na všechny duchovní podněty a právě tehdy navštívím katedrálu v Chartres. I ona je plná mušlí, žlutých šipek a poutnických holí – znamení, že tudy vede jedna ze santiagských tepen. V dnešním podzemí katedrály jsou dvě zachované staré kostelní lodě, které se proměnily v chodby, kterými procházeli poutníci. Jedna byla temná a druhá světlá. V té temné se konaly bohoslužby, vyvěral ozdravný pramen, uctívala se tu panenská bohyně země a pak zlatá a černá Panna Marie, nemocní poutníci a poutnice tu leželi v lazaretu a čekali na uzdravení a pak odcházeli světlou chodbou dál.

Další nemocnice, kterou jsem potkala na cestě do Santiaga, je na vrcholku hor, na hřebeni, nejtěžším úseku nejtěžší z cest, jsou těžší variantou cesty. Zbývají už z nich jen otesané kameny, občas nějaký kvádr a v krajině kolem se volně pasou krávy a koně s hříbaty a telaty a je zde Jezírko sv. Marty, do kterého se chodí koupat. Nerozuměla jsem tomu, proč je pro uzdravení nutné vystoupat tak vysoko až na hřeben hory, pryč od všech ostatních. Zároveň se k této praxi lidé stále znovu vracejí. Podle studií zážitek poutě do Santiaga patří k zásadním zkušenostem, které mají moc změnit naše vnímání světa. Řadí se k nim třeba zážitky blízké smrti nebo mystické zážitky. Výzkumnice Tatjana Schnell a Sarah Pali došli k tomu, že lidé, kteří absolvují pouť, nezávisle na svojí motivaci na ní vyrazit, se po návratu více zabývají sebeaktualizací.

Zážitek pouti jako lék na sebestřednost

Po pouti i dle výzkumnic dochází k proměně hodnot, k posílení těch založených na univerzalismu a benevolenci a snížení vlivu těch založených na dominanci nad druhými, na úspěchu nebo sebestřednosti. Lidé se více starají o druhé a o planetu. Možná byste tak po cestě čekali samé postavy z pohádek, kterým létají malí bleděmodří ptáčci okolo spánků jako pohádkové Popelce. Místo toho jde často o podivně zarostlé osoby, které většinou něco bolí, zrovna hledají cestu, nesou si s sebou velké osobní drama zahrnující rozchod, změnu práce, ztrátu práce, ztrátu blízkého nebo alespoň snahu o ztrátu váhy. Cestou se těší na hamburger nebo alespoň veganskou pizzu, pomlouvají chrápající spolupoutníky a snaží se někomu vyfouknout to nejlepší ubytování.

To „nejlepší“ ubytování, které jsme si takto snažili vyfouknout, bylo ubytování v klášteře uprostřed přírody. Bylo spravované systémem donativo, takže žilo z příspěvků, v průvodci bylo uvedeno, že je zde 24 míst, což nám všem přišlo málo a tak jsme ten den pospíchali. Jen paní, která se o ubytování starala, se vždy podivila, když se před otvírací dobou začal trousit poutník za poutníkem a ptali se jí, jestli má ještě místa k ubytování. Všechny ubezpečovala, že rozhodně ano a že nemívá nikdy plno. To ale tento den opravdu neplatilo, děvčata, která nechtěla spát s chrápajícími, si nakonec připlatila za samostatný pokoj a k večeru kolovala mezi nocležníky legenda, že se opravdu někdo nevešel pod střechu. Byla Bílá sobota – ve velké jídelní síni jsme se posadili ke stolu a z obřího hrnce se podělili o těstoviny se zeleninou. Přišli se na nás podívat místní duchovní a vypadali potěšeně. Před kostelem jsme dostali malé bílé svíčky a vnášeli je do potemnělé kostelní lodi – začínala vigilie.

Přehoupnutí přes Ojo del Diablo

Druhý den jsem opět dorazila do ubytování obsazené skupinou z kláštera. „Ty je znáš?“ ptá se mě hostitel, který za svoje služby získal jedno z nejlepších hodnocení na celé cestě. „Ano,“ přiznám trochu sklesle. „A neobtěžuje tě někdo z nich?“ zeptá se zas. Jsem tou otázkou dojatá a zároveň je mi trochu trapně, protože ne, rozhodně mě nikdo z nich neobtěžuje, jen na ně pořád narážím. „Ne, jen jsou vážně hlasití.“

S hostitelem vedu ještě jeden rozhovor při odchodu, kdy se bavíme o dešti a o tom, jak je skvělé, že prší, i když to někdy znamená jít úplně rozbahněnou cestou a být promočený. Promočená na kost jsem byla včera, dnes jsem za holku, co nerozumí tomu, že déšť je potřeba. Ale jasně, že je, jasně, že jsem ráda, že právě v letošním roce po posledních suchých letech začíná opět pořádně pršet.
Po dvou dnech narážím v deset ráno v kavárně na nejhlasitějšího člena mojí komunity na cestě. Jmenuje se Teo, chce dojít k hrobu svatého Jakuba, ale nevěří na zázraky. Oba dva ten den chceme zvolnit a jít pomaleji. Rozhodneme se spolu pro zkratku mimo vyznačenou trasu Camina a nevšimneme si, že vede před vysokou horu a zahrnuje průsmyk takzvaný „ochoz diaboli“. Nejtěžší místo složitější přímořské lokální stezky. Můj spoluputovník mně ještě před průchodem průsmykem vysvětluje, že mým schopnostem číst mapu nikdy nebude důvěřovat, a taky že si připadá ohromně živý, je rád, že vše přežil, jestli to tedy přežije. V jednom táboře za dva dny se dozvídáme, že na ochozu diaboli skutečně nedávno zemřeli dva lidé při snaze si vyfotit selfie. My se naštěstí fotili až při lízání zmrzliny a cákání nohou v moři na konci náročného dne.

Na ten přechod stejně nikdy nezapomenu, stejně jako na mého nového přítele. Pokračujeme spolu ještě několik dní, abychom si jednou u večeře řekli, že společně dojdeme až do Santiaga a pak se o dva dny později u večeře opět rozdělili. Nezvládám už chodit po rovině a on zas nezvládá chodit jinak než po rovině. Navíc se celou pouť trochu ženu, chci se včas vrátit včas zpět do práce, na setkání pracovní skupiny, přičemž na cestě zjistím, že z ní potřebuji odejít. 

Nepohodlí

Po prvním Caminu jsem věděla, že si musím dát pozor na kotníky a kolena, ale nakonec mě začala bolet chodidla jaksi zevnitř, což jsem vůbec nečekala a asi nikdy předtím ani nezažila. Navzdory intenzivní potřebě odpočinku jsem se někdy budila brzo ráno a jednou takto vyšla v půl šesté vstříc noci, protože jsem si nespočítala, že ve Španělsku vychází slunce později. I když už jsem spala, budily mě zběsilé pohyby nohou, kterými se asi tyto části těla pokoušely vyrovnávat celodenní aktivitu. Měsíc před poutí jsem vyřadila všechno oblečení, do kterého jsem se snažila roky zhubnout, abych ho po pouti zběsile hledala a doufala, že jsem ho nevyhodila. Po pár měsících stresu, který na mě čekal doma, jsem ale zase začala sklízet komentáře, že jsem „po pouti vypadala jako modelka“, a došlo mi, že se moje tělo opět změnilo.

Vyšla jsem na pouť, abych se vyrovnala se zkušeností, která mi pravděpodobně způsobila trauma, ale vlastně nevím, jestli mi pomohla se uzdravit, protože jsem mezitím ztratila kontakt se svým společenstvím doma. Bylo těžké zůstat v kontaktu skrz zprávy nebo volání, bylo problematické znovu navázat spojení skrz vyprávěné příběhy, které mi všechny zněly vágně. Nejde předat prožitek cesty, nejde vysvětlit proč se pro mně stal důležitý soubor maličkostí, drobných událostí. Že pro mě tolik znamenaly otevřené dveře kostela nebo krabička se sušeným mangem v čokoládě. Cestou mě provázely živé sny, které zachycovaly dialogy s mými příbuznými, zobrazovaly různé podoby mne samotné. Přinášely určitý druh moudrosti, ale zároveň mě děsily.
Dalo by se říct, že jsem žila intenzivnější duchovní život. A ačkoli mně dokázala dojmout studánka s vodou, pytlík sušených švestek na dně baťohu nebo jablko z feministického farmářského fairtrade obchodu u středověkých zdí Luga, zažívala jsem zároveň odpoutání od materiálních věcí. Reklamy na oblečení, které na mě vyskakovaly ze sociálních sítí, mi připadaly neobyčejně absurdní. Citelně jsem vnímala určité druhy nedostatku ať už v oblasti jídla, oblečení nebo přístřeší. Ale jakmile byl primární účel nějaké věci naplněn, cítila jsem hojnost a vděčnost a přišlo mi absurdní chtít o moc víc. Víc byly ty výhledy, které jsem mohla zažívat, protože byl můj baťoh tak lehký.

Vycházela jsem s myšlenkou na odpočinek, pláže, cesty, klidné uléhání do ustlaných postelí, jednoduchost, lehkost a volnost. Ale cesta mi přinesla neskutečně mnoho různých odstínů nepohodlí, vnějších i vnitřních tlaků, žízeň, hlad, ospalost, strach, že se nenajím, nenapiju, nenajdu cestu a místo ke spánku, nestihnu cestu a dojdou mi peníze. Naučila jsem se, že jen já sama jsem sobě zárukou, že se to nestane, že zvládnu své vlastní tempo, dobře si vše rozvrhnu, řeknu si o pomoc. A že se v odhadování vlastních sil v dalším dobrodružství můžu spolehnout zas sama na sebe. Najít nějaký balanc nebo hranici mezi kolektivní a osobní odpovědností, osahávat si vlastní hranice při kontaktu s komunitou, se společností, s přírodou, se spiritualitou a cestou životem.

červenec 2024