Jaké to je vyrůstat s nediagnostikovanou „poruchou“  Moje OCD je sněhová vločka

Moravské maloměsto v době devadesátek a nutkavé chování typu frkání a ťukání na dřevo. Jak to může dopadnout? Je to každopádně doba, kdy se jinakost trestá. Na to vzpomíná Kuba Vítek Girard ve svém eseji o obsedantně-kompulzivní poruše, s níž žije. Dá se taková porucha opravit? A pokud ano, jakým šroubovákem?

Frkání se ozvalo zcela nečekaně jedno úterní odpoledne v hodině biologie. Sedím vedle Ivany Vašíčkové, sdílíme jednu učebnici a jsem zcela neotřesitelně přesvědčen, že jednou budeme sdílet i manželský život, přestože v hodinách tělocviku tajně sleduji kluky osmáky při převlékání. V České republice 90. let žádný koncept života mimo hlavní proud neexistuje.

Vyhlídky na svatbu s Ivanou Vašíčkovou se začaly hroutit v půlce hodiny, kdy se přihlásila a s krutostí typickou pro prepubertální děti oznámila třídní učitelce, že odmítá sedět vedle „retarda“. Moje frkání – periodicky se opakující nutkavé a nárazové výdechy, jako když se snažíte diskrétně kýchnout pouze nosem –, ji pochopitelně dohánělo k šílenství, protože každé frknutí otáčelo stránkami učebnice, z níž jsme spolu měli číst. Navíc je doprovázel zvuk rytmického klikání někde z hlubin mých nosních dutin, což zase nesmírně bavilo zbytek třídy. Byl jsem agent chaosu.

Za školními okny v nečekaném dubnovém pařáku kvetou borovice, a tak se celá tato epizoda interpretovala jako pylová alergie. Když se „kompulzivní frkání“, jak dodnes stojí v oficiální lékařské zprávě z baterie testů a vyšetření na místní poliklinice, vrátilo s vervou ten samý rok v prosinci, histamin a kapky do nosu letěly do koše a můj život nabral nový směr – několik světelných let vzdálený konvenčnímu a obecně akceptovanému proudu. A k doživotní lítosti mých rodičů.

Dítě z jiné dimenze

Nepamatuji si, kdy jsem poprvé zaslechl termín obsesivně-kompulzivní porucha, pro mě již navždy jen ókápéčko. Možná v polohlasných debatách u kuchyňského stolu nebo za dveřmi učitelského kabinetu, kam byl můj otec pravidelně zván na kobereček. Jasně si ale vybavuji, když jsem se táty poté ptal, co to vlastně znamená. Vysvětlil mi, že někteří lidi jsou prostě „magoři, co si třeba po jídle dvacetkrát myjou ruce“. Ale já prý ne.
Některé opakující se mediální vzorce v zobrazování OCD nemohu vystát – bakterie a viry mou mysl naprosto netíží a ne každý z nás drhne koupelnu kartáčkem na zuby. Většina známých doteď vyslovuje podivení nad tím, že jako ókápéčko nemám doma více naklizeno. Přesto musím uznat, že hrstka stereotypů je skutečně obecně aplikovatelná. Kupříkladu počítání je téměř vždy součástí OCD rovnice. Stejně jako neutišitelná potřeba opakovaného ritualizovaného chování za účelem předejít nepravděpodobně katastrofickému scénáři.

V první třídě základní školy jsem se dozvěděl o symbolickém ťukání na dřevo s cílem odvrátit smůlu nebo přivolat štěstí. Původní trojí poklepání na dřevo postelového rámu před usnutím narostlo velice záhy na 300. Pokud jednou vynechám, nebo se ztratím v počítání a nezačnu znovu od nuly, rodiče do rána zemřou a já skončím v obávaném ústavu pro děti s více vadami, kolem něhož denně procházím do školy. Noční ťukání na dřevo rapidně prosáklo do mých denních rituálů. Cestou do školy je nutné třikrát poklepat na každý dřevěný povrch včetně všech stromů. Dlaždice na chodníku následovaly hned vzápětí. Celou trasu od domovních ke školním dveřím lze realizovat pouze skrz přeskakování z jedné naprasklé dlaždice na druhou, každý přešlap mimo prasklinu znamená vrátit se na začátek. Ačkoliv několik spolužáků adoptovalo tuto „hru“ se mnou, žádný z nich neměl v žákovské tolik poznámek o pozdních příchodech jako já.

Kdo z nás si jako dítě nezkrášloval realitu hrou fantazie? A ruku na srdce, i dospělé občas přepadnou myšlenky, které by se daly směle označit za „nutkavé“. Jenže u lidí s obsedantně-kompulzivními sklony je rozdíl v „neefektivnosti racionálního filtru“. Zatímco zdravý rozum nám většinou dovolí rychle „odkliknout“ iracionální a nepříjemné myšlenky z proudu vědomí, u ókápéčka se taková představa velice záhy rozroste do obludných rozměrů. Monstrum rozpínající se přes celé plátno vědomí a dožadující se pozornosti s ohlušujícím, fyzicky nesnesitelným řevem. A snaha o její umlčení pak nabírá formu patologických rituálů, které spolknou veškerý každodenní život.

Frkání a lupání čelistí

Tiky a úzkost kráčejí na scénu ruku v ruce s fóbiemi. Frkání předcházelo lupání čelistí pokaždé, když jsme autem projeli kolem pouliční lampy. Vynechat jedinou lampu znamená autonehodu, při níž zahynou oba rodiče. A víme, co bude se mnou. Mnoho probrečených bezesných nocí v posteli s mámou a tátou – dávno již ne ve věku, kdy by se to považovalo za společensky přijatelné. S nedostatečným slovníkem k pojmenování omračující úzkosti jsem rodičům neobratně vysvětloval, proč nemohu usnout. Celý svět – každý zvuk, každá myšlenka, jako kdyby byla zlá holčička, co se směje a stále rychleji skáče na trampolíně až k absurdní kadenci a hlasitosti. Dětská lékařka se nad diagnózou trampolína zamračila, skepticky hodila pohledem po mé unavené a upřímně také již vcelku otrávené mamince, předepsala mi nějakou chemii na závratě a objednala mě na vyšetření středního ucha.
Babička Škorpíková, naplno pohroužená ve své ezoterické fázi a po návratu z cyklu přednášek hnutí Vesmírných lidí v blanenském kulturáku, mě identifikovala jako takzvané indigové dítě. Zastřešující termín rámující odlišnost a neurodiverzitu jako nadpřirozený génius s misí pozvednout globální duchovní úroveň lidstva. Rodina s chutí a humorem adoptovala tuto analýzu z osnov kultu založeného pracovnicí kravína, s níž navázali v roce 1995 telepatický kontakt vesmírné bytosti.

Humor rodinu přešel až v momentě, kdy k domu prarodičů zacouvala dodávka s doživotní zásobou doplňků stravy ze žraločí chrupavky, co mi měly zaručeně pomoci dosáhnout plného potenciálu, navázat kontakt s Plejáďany, převzít otěže dozoru nad novou vývojovou epochou lidstva. Babička Škorpíková za ně tajně vydojila téměř celé dědovo životní spoření. Dodnes napjatě čekám, kdy mi bude slavnostně místo štětky na záchod předáno do ruky žezlo k vládě nad celou planetou.

Jinakost se trestá

„To, co tě dělá jiným, je zároveň tím, co tě činí výjimečným. To je tvoje super síla.“ Často u televize obrátím oči v sloup nad tímto ad absurdum omílaným sentimentem, devizou především amerických programů. Země na jiné straně planety, kde rodiče říkají dětem „miluji tě“ před odchodem do práce. Na opačném konci spektra emocionální otevřenosti a radikální akceptace, v kulisách okresního města Blansko nějakých třicet let zpátky, jsou anamnézy, jež vás vychylují z většinového proudu, klasifikované jako PORUCHY a poruchy je třeba OPRAVIT.

Ano, zdá se to pouze jako retrospektivně nešťastná lingvistická záležitost, ale nezapomínejme, že jazyk je také nástroj, co nám pomáhá uspořádat chaotickou realitu. Extrémní výchylky zde nesignalizují, kým jsem, ale spíše co se mi stalo, jak efektivně jsem to vyřešil a jak rychle se zařadil zpět do systému. Míra schopnosti přizpůsobit se celku pak přímou úměrou signalizuje kvalitu osobního a profesního života. Mise zní: přestat frkat, v sedmé třídě požádat Ivanu Vašíčkovou o ruku.
Svět se od těch časů párkrát otočil na společenské evoluční ose. Na obrazovkách české televize se občas políbí dva muži či ženy, ale před obrazovkou je progres o něco pomalejší. To samozřejmě platí dvojnásob v oblasti psychiatrických a duševních poruch, a to i přesto, že ve frekvenci výskytu je globálně i v České republice OCD na druhém místě hned za depresí.

Maloměsto. Každý zná každého, i bez sociálních médií mají velice detailní informace o soukromí druhých a nic jako profesionalita (tedy například diskrétnost) v Blansku neexistovalo. Kdo přinese zdravotním sestřičkám nejdražší bonboniéru, nemusí trávit celé dopoledne v čekárně před ordinací a jestli má někdo pocit, že lékaři u rodinného oběda neprobírají do detailů vaše bizarní kožní výrůstky, rád bych vás jako dítě zdravotníků vyvedl z omylu. A tak zcela neprofesionálně a s ambicí neztrapnit se před kolegy v místě svého pracoviště zvala moje máma logopedičku, paní Martínkovou, na kafe vždy v době, kdy věděla, že budu doma. Po zhruba dvaceti minutách sdílení drbů a propírání špinavého prádla známých mě povolala s nějakou vykonstruovanou otázkou či příslibem svačiny ke kuchyňskému stolu a najednou jsme osaměli a další hodina a půl byla o dechových cvičeních a já se slyšel říkat: „Táta dře se u dříví, div si páteř nezkřiví. Naříká si na dřinu, má od dříví modřinu.“

Vzalo si to téměř rok, ale paní Martínková mě naučila jak vědomě nakládat s určitými typy nutkání, nejen v oblasti nosních dutin. Její „kufřík s nářadím“, jak jsme spolu překřtili soubor cvičení a rituálů, později rozpoznám jako na svou dobu v českém kontextu revoluční metody kognitivně behaviorální terapie (KBT). Mám tu ten kufřík – léty, revizemi a pokračujícím výzkumem nabobtnalý do velikosti lodního kufru – vedle sebe i teď, když píšu. Za chvíli v něm zase zalovím.

Jedno odpoledne jsem se paní logopedičky odvážil zeptat na to nové mysteriózní slovo ókápéčko. Táta říkal, že to znamená dvacetkrát si mýt ruce po každém jídle a to já přece nedělám?

„Víš, každý z nás je trochu jiný,“ nabídla paní Martínková alternativní pohled, „jsme jako sněhové vločky. Když padají z nebe, vypadají všechny stejně – bílé, studené, a rozpustí se ti na jazyku. Společně tvoří sníh. Ale když se na ně podíváš opravdu zblízka, třeba pod mikroskopem, zjistíš, že každá je trochu jiná, jedinečná.“

Jak jsem později zjistil, angažmá paní Martínkové a její hluboká znalost funkčních procedur a taktik krocení vtíravých myšlenek nebyla vůbec nahodilá. Její dcera byla diagnostikována s ókápéčkem před dvěma roky. Naneštěstí, součástí její vlastní OCD sněhové vločky bylo neotřesitelné nutkání vystoupit v písničkovém pořadu pro amatéry Doremi. Jak už jsem zmiňoval, rodná hrouda veřejnou ostudu neodpouští, a tak když národu u televizích obrazovek představila svou jedinečnou a bezesporu historicky nejhorší verzi písně Pátá od Heleny Vondráčkové, paní Martínková již pozvání na kafe nikdy neobdržela.

Slepičími kroky k lepším zítřkům

Cesta k rozpoznání a léčbě OCD byla klikatá, plná přešlapů, slepičím krokem jako moje dubnová pouť mezi školou a nemocnicí. Po staletí se symptomy OCD připisovaly všemu možnému, od posedlosti démony a morálnímu selhání až k blanenskému „někteří lidi jsou prostě magoři“.
OCD je s námi pravděpodobně od té doby, co je lidská mysl schopna produkovat abstraktní scénáře, ale vždy limitovaně nahlížena dominantním referenčním rámcem své doby. Ve středověku se lidé trpící OCD často ocitali v péči církve, jejich nutkavé myšlenky a rituály se připisovaly působení ďábla. Léčba zahrnovala modlitby, exorcismus a mnohdy i něco drastičtějšího.

Moderní přístupy zdůrazňují komplexní souhru genetických, neurologických a environmentálních faktorů a preferují na důkazech založené terapie, jako je právě kognitivně-behaviorální terapie.
Stigma spojené s duševními chorobami ztěžovalo její rozpoznání a léčbu až do 20. století, kdy se s OCD začalo zacházet jako se samostatnou diagnózou. Vývoj moderních terapeutických přístupů a farmakoterapie přinesl naději milionům lidí trpících touto poruchou.

Arogantní, problémový a vždycky něco extra

Dominantním prvkem v architektuře mé sněhové vločky byla neschopnost rozeznávat autoritu na základě abstraktních konceptů jako společenská role a institucionální hierarchie. Přestože jsem se naučil odkoukat a důsledně praktikovat specifické úkony, kroky a způsob mluvy korespondující s každou rolí a profesí – bez konkrétního důkazu o jejich talentu, vědomostech a dovednostech, nestavím je automaticky na piedestal respektu pouze na základě toho, že jsou dospělí či vykonávají určitou roli.

Tento neformulovaný, ale téměř hmatatelný precedens mé okolí tu a tam vzrušoval, většinou ale rozrušoval. Učitelé na základní a střední škole trpěli brutální kognitivní disonancí. Na jedné straně tu máme výjimečně bystrého a pilného žáka. Pro člověka s OCD se pouhé vědomí domácího úkolu či nutnosti připravit se na blížící se zkoušky mění v prioritní potřebu potlačující všechny ostatní – včetně stravy, spánku i hygieny. Dokud není úkol splněn k jeho naprosté spokojenosti, věnovat se čemukoliv jinému je jako snažit se meditovat v hořícím pokoji za ohlučujícího kvílení požárního hlásiče.
Zároveň je ale něco znepokojivého na dítěti, které evidentně neuznává autoritu dospělého, neustále opravuje vyučující, zpochybňuje jejich tvrzení, pouští se do debat a zcela jistě naschvál na protest hlasitě frká, aby pořád dokola narušoval vyučování.
Pro každého z nás jsou různé formy diagnózy důležité. Dávají zdánlivý řád chaotické realitě, jíž je třeba navigovat a zaujmout v ní jasně definovanou roli, chce-li člověk funkčně existovat v mantinelech lidské společnosti. Jeden z diagnostických pokusů třídní učitelky základní školy, její vlastní příspěvek k celé škále subjektivních postojů k mé zcela objektivní psychiatrické poruše, dostal podobu dvoustránkové poznámky v žákovské knížce. Měla dokonce svůj nadpis: „Váš syn je nemotivovatelný!“ a pokračovala hlubokým osobnostním rozborem typu „nutkavá potřeba svádět na sebe pozornost“ a „dobré známky mu v budoucnosti nepomohou, pokud propadne z chování“ – ano, chování se v mém dětství též známkovalo na stupnici od jedné do pěti. Alespoň s tou „nutkavou potřebou“ na něco skoro kápla.

Celý ten dvojlist z žákovské dodnes visí na nástěnce v kanceláři vedoucí naše dětského dramatického kroužku jako důkaz, že řadami jeho absolventů prošel opravdový génius. Nebo dle blanenské terminologie magor.

Od dětských trampolín k dospělému hledání rovnováhy

Protože moji rodiče zdravotníci vždy adresovali každý symptom mého stavu zvlášť – namísto odhazování sněhu se mnou odháněli každou novou sněhovou vločku – dodnes trpím kognitivní disonancí i já. OCD je pro mě stále tak nějak něco, co se týká ostatních a ne mě. Já jsem jedinečná vločka.

Shodou okolností ve stejném roce 1994, kdy se k řadě ostatních bizarních symptomů přidalo frkání a spustilo celou tu dlouhou cestu k mé diagnóze, vstoupila v České republice v platnost Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (MKN). Ve své desáté revizi je nyní tato publikace Světové zdravotnické organizace (WHO) kodifikující systém označování a klasifikace lidských onemocnění, poruch, zdravotních problémů a dalších příznaků dostupná k nakliknutí pro každého, kdo je na internetu.
  Aleluja! Kdybych namísto tatínka v dětství mohl konzultovat internet, můj heuréka moment by přišel o několik desítek let dříve. Na druhou stranu, dnešní trend „Google diagnóz“ a saturace sociálních médií konspiračními teoriemi, dezinformací a propagandou je pro ókápéčka jako každodenní běh minovým polem. Kvůli všudypřítomným „internetovým expertům“ dodnes pečlivě zakrývám kameru na každém laptopu.
Na Facebooku kdosi vznesl dotaz, je-li nutné čistit si zuby šest minut místo doporučených tří, pokud předchozí noc zapomněl. Tato pravděpodobně humorná otázka se mi ten samý večer v koupelně zacyklila v mysli – šest minut čištění chrupu se rychle překlopilo v devět minut – třikrát tři má lepší symetrii. Jenomže pak bylo nutné zopakovat devět minut třikrát a tak dále exponenciálně, až se večer překlopil v noc a zastavila mě až krví zalitá ústa a umyvadlo. Jedno virální video tvrdilo, že lidský plnovous obsahuje více bakterií než záchodové prkénko v restauracích McDonald’s. Důsledkem toho se holím každý den, a to i když trávím noc ve vlaku nebo letadle. Často dokonce i bez pěny na holení, pokud zrovna není po ruce. Racionální filtr nelze násilně nakopnout a nastartovat, ale pouze doživotně balancovat na okraji útesu, v jedné ruce „kufřík s nářadím“ a za druhou mě drží moji blízcí.

Protože mám stále problém rámovat OCD jako „poruchu“, jíž „trpím“, namísto jednoduše způsobu, jakým zpracovávám realitu, často když ókápéčko přijde na přetřes (málokdy z mé strany), slyším od přátel: „Jak to že jsem o tomhle nevěděla dřív?!“

Tak jako moje sexuální orientace, obsedantně-kompulzivní porucha není moje identita, jenom jedna z vloček, co spolu dohromady tvoří sníh. A mimo to většina anamnéz vede ke zkratce – významu naředěnému popkulturou na soubor několika málo, většinou nelichotivých a často naprosto scestných stereotypů.

„To musí být šíleně vyčerpávající,“ většinou následuje hned vzápětí. Není. Protože žádný jiný modus operandi neznám a nejsem si jistý, jestli člověk, co se narodí bez sluchu, může truchlit za neschopnost ocenit harmonie klasické hudby?

Možná, že i zásluhou babičky Škorpíkové se moje OCD nikdy nerozkročila na celou šířku mé identity. Protože místo nepřirozeného jednalo se se mnou jako s nadpřirozeným dítětem. Jen jim možná neslibujte vládu nad spirituálně povýšeným lidstvem.

Někteří magoři jako já vám totiž uvěří.
 

říjen 2024