Drogy & duch svatý  Drogy, sex a Bůh ve světě harmonického chaosu

Magdaléna Šipka je teoložka, básnířka a pedagožka. Zároveň ji mnoho témat rozpaluje do běla, takže je aktivistkou. Otevřeně hovoří o tom, proč je polyamoričkou. Básně, drogy, Duch Svatý, láska a sex - všechny tyto závislosti se v jejím životě organicky prolínají.

Scházíme se k večeru a bereme drogy, abychom v posteli hned neusnuli. Mohli si povídat, užili si lepší sex. Napojili se na sebe, rychle, jako bychom měli celý víkend, jako bychom se mohli procházet přírodou nebo se pořádně vyspat. Ráno ti pokládám snídani na noční stolek, spíš dopoledne, noční snění ti rozboural covid-19. Stejně jako už tak vratké systémy podpory, stejně jako už tak vratké vyhlídky na jistotu pro prekarizovanou střední třídu.
 
Stejně je pro nás největší drogou práce. Dokážu se přesvědčit, že jen ona dává smysl. Bývám po ní ospalá, jako v kocovině, bolí mě celé tělo, nutím se do nepříjemných interakcí. A stejně se jí znovu a znovu poddávám. Jsem bez ní neúplná. Volno pro mě znamená, že pracuji jen omylem. Stejně odpovím lektorkám, které koordinuji. Stejně si pustím video k tématu, které mi posílá kolegyně o víkendu v deset večer. Chápu to, má ke všem našim sdíleným drogám ještě malé děti.

Intenzita depresí a lásky

Základem umění, jak si dopřát krásný drogový zážitek, při kterém se tak akorát napojíte na to, co potřebujete – kamarádku, člověka, kterého milujete, vlastní bolesti a rány, krásu světa – je vyvážená kombinace prostředí, druhů drog, osobních nastavení. Nechlastejte na emko. Nebo jen jednu skleničku při nájezdu. Opatrně s trávou, když berete něco tvrdšího. Spirituální zážitky přichází a odchází. Deprese se někdy zahojí a někdy rozlezou do nečekané šíře – to všechno je iluze. Iluze, kterou lze projít jako krajinou s nejasným významem a chvílemi důležitých poselství. Iluzorností myslím najednou zesílené pocity, kterým se jakoby nelze vyhnout. Intenzita depresí a lásky. Je třeba zdravého rozumu, možná rozhodnutí, vůle, které mě nakonec z toho bludiště vyvedou.
Na výlety si občas beru jen jednu drogu – nejčastěji jí je psaní. Naposledy to byl Amsterdam, kde jsem nehulila, nepila a sekla i s cigaretami. Popsala jsem celý zápisník. Přesně v tu chvíli, kdy jsem přesvědčila sama sebe, že nepracuju. Na obrovské kontinentální snídani. Rajčata a vajíčka, máslo a tousty. Pokrm pro nějakou skutečnou práci, nové myšlenky, tolik potřebnou sebereflexi. Využívám rauš jako chvíli, kdy ukolébám sebe sama k tomu, že vlastně relaxuju. Odpočinek jako podkres překypující aktivity, stovky slov, analýzy toho, co leželo vyskládané v poličkách mysli. Chvíle, kdy si konečně dovolím uklízet, protože to tentokrát dělám vlastně pro sebe a pro krásný prostor, ne kvůli morálnímu apelu.

Unavené tělo a roztříštěná mysl

Jedna k nejkrásnějších náboženských praxí je vnější rámování času. Naskočím do vlaku, který mě odveze přesně tam, kam potřebuji. Nechávám se ukolébat pravidelným duněním kolejí. Ve chvíli, kdy moji partneři v ložnici meditují, odcházím nakoupit snídani, vykládám a plním myčku. To je moje spiritualita, moje meditace příjemného zvládání všech těch nezbytností, které naše tělo potřebuje, které potřebuje naše duše. Učení cizího jazyka se mění ve spirituální stezku, příprava na zkoušky je magickým výcvikem. Krájení cibule, svlékání rajčat, smažení rýže. Čas je ten největší čaroděj, uklizená kuchyně desátý stupeň zasvěcení. 
 
Dokud jsem dodržovala nedělní „klid od práce“, četla jsem v neděli jen teologickou literaturu a tímto tempem se později upsala ke studiu teologie. Moje vlastní unavené tělo i roztříštěná mysl mě spolu se všemi odborářkami světa budou nesnášet za to, co napíšu, ale: Nejlepší je ta práce, kterou děláme jakoby mimochodem, ve sprše, v noci, při chůzi, když vlastně vůbec nepociťujeme, že pracujeme, v nadšení. Píšu si ji do výkazu práce jen občas.

Foto: © Alžběta Procházka

Tajemství rauše

Tajemství rauše jsou ty chvíle, kdy se mu dokážete úplně odevzdat. Když při sexu nevnímáme nic jiného než naše těla, dech, plynulé pohyby, nevědomé doteky kreslí mapy do našeho vědomí. Když se odevzdáme droze natolik, že nám skutečně ukáže nový svět, ale nesnaží se nás v něm zdržet. Bohyni už potkávám také jen omylem. Rezignovala jsem na všechny složité rituály k jejímu přivolání, rezignovala jsem na afirmaci, nehledám v teologii jejího Svatého Ducha. Vím, že si vane, kudy chce. Nejsem proti bohoslužbám a intelektuální konceptům, ale myslím, že vypovídají spíš o nás samotných než o svátostnosti. Někdy jsou jen jejími odlesky. Chlebem, který zbyl od včera, vínem s chutí cizích slin. Občas na ni prostě narazím, promodlím se k ní, dostanu se doprostřed lidí, kteří omylem pomáhají světu.
Aktivismus se objevuje ve své nejčistší podobě v dobré vůli běžného dne. Hlavním hrdinou stávek a přímých akcí nejsou často unavení lídři a lídryně, ale lidé, kteří najednou přinesou polévku, koláč, ti, kteří uklidí kadibudku. Všichni si přejeme se rozrůstat, evangelizovat a to můžeme jen přes malé krůčky a lidská gesta. Někdy se rozšiřujeme, naše obličeje snímají média, náš hlas roznáší rozhlas, shlukujeme se na plénech a pohyby našich rukou mění podobu blokády, způsob, jakým se organizujeme, stejně ale vždy začíná od prosté, dobrovolné ochoty jedince. Ve inauguračním projevu amerického prezidenta Joea Bidena zaznělo poděkování dobrovolníkům hned poté, co poděkoval svojí rodině a pogratuloval viceprezidentce Kamale Harris. I když to do češtiny bylo v přímém přenosu přeloženo bez důrazu na dobrovolnost. Což poukazuje na naši podvědomou nechuť k angažovanosti určitého druhu.

Nástrahy lidské psychiky

V karanténě jsou už detoxikační výlety jen s jednou drogou hůře dostupné. Stejně jsem si ukořistila jeden víkend o samotě v Litomyšli. Postupně tam ale na mě zaútočily všechny moje závislosti. První přišla práce v podobě kolegů, kteří vše řešili ještě intenzivněji po té, co jsem jim napsala, že nebudu několik dní odpovídat. Pak přijel přítel. Jeho kamarád jel jen tak náhodou okolo, tak proč nestrávit moje volno se mnou. Jenže volno se tak změnilo v čas ve dvou a jako prevenci před šílenstvím jsem musela odložit notebook a věnovat se místo písmen živé bytosti vedle sebe. Pak přišly drogy, bad trip, spousta tvých nejistot a mých nejistot, které jsme si naskládali na sebe. Řetězily se jako dunící tunely, propadání, snaha si pomoci a zamotávání do výčitek.
 
Sex přichází jako rozhřešení, jako by to bylo vyvrcholení samo o sobě, vyvrcholení vztahových dynamik. Konečně dává droze smysl, smysl všemu tomu napojování a naslouchání. Získáme pocit, že jsme to tentokrát udělali dobře a prošli mnoha nástrahami lidské psychiky až k bazální, jednoduché činnosti těla. Vše jen zkazí nefungující sprcha, které nás promění zpět na popel země. Bohyni jsme chvíli hledali mezi bad tripem a sexem, ale její světlo nám uniklo v temnotě deprese. Před usnutím se mi zdá o našich mrtvých psech, které jsme pochovali nedaleko. Utíkají do stráně a prosí mě, ať podlehnu ničím neohraničenému běhu. Ale já je neposlechnu, protože se v tu chvíli leknu smrti. A tak mi zase všechno unikne. Snaha být šťastná mi proteče mezi prsty.
Mívám skupinový sex. Bulvární média to vědí už dávno. Nebudu ho před vámi skrývat, ale i po té nejpovedenější a nejnečekanější orgii si pamatuji nejvíc to, jak jsi mi odhrnoval vlasy z čela. Pohlazení. Zhmotněnou romanci, propojení s lidmi, které nepřitahuji podle nejsilnější živočišných pudů. Vracím se k uměřenosti. Spiritualita je jedna z málo drog, kterou nabízíme už dětem. V mládí jsem se opíjela jen Bohem a modlitbou a sliby z nedělní školy.

Restartovat naši vlastní sobeckost

Odkaz na děti je jako magická formulace, po které musíme zchladnout, vrátit ruce do kapes. Co na to propána naše děti? Odpůrkyně zavedení homosexuálních manželství Jana Jochová brojí za dětské právo znát biologické rodiče, v zemích s manželstvím pro všechny přitom klesají sebevraždy dospívajících. Naše děti nejsou jako my, jsou daleko víc queer. Mezitím mladá zelená poslankyně Terry Reintke v Evropském parlamentu prosí o reakci na to, že v Polsku hodlají zavést LGBT free zóny. V rauši si vykreslíme svět, kterého jsme sluncem, zapomeneme na fakta, zapomeneme na druhé. Před tváří jasný obraz Boha, jako bychom znali všechny jeho myšlenky. Přeji extázi sebepřekročení všem konzervativním političkám a ideoložkám světa. Drogy svojí sobeckostí restartují naši vlastní sobeckost. Na dojezdu se stávám zase dítětem. Nemůžu se pohnout jako v záchvatu úzkosti. Dekonstruuju všechny signály vlastní mysli.
 
Nakonec všechny mé závislosti ovlivňují a proplouvají jedna druhou. Zatímco v pubertě posedlost Bohem brzdila moji lásku k sexu a možná ji dokonce úplně zotročovala, po malé revoluci umožňuje určitý nadhled. Bdí nad tím, aby neoddělovala lidská těla od celých osobností, citů, duší. Naopak drogy na chvíli celou víru zastínily, když mi prokázaly, že některá „vytržení“ nejsou jen důsledek Božího doteku, ale prostě procesy v mém mozku, které lze uměle vyvolat. Po tomto prozření a určitém odstupu se mohou meditace a drogové opojení někdy spojit, zase v rámci určité spirituality uměřenosti. Nakonec drogy prostředkují uvolnění, v některých kombinacích skutečně otevírají srdce a umožňují se na druhé napojit. Bez silných společných zážitků, které byly vyvolané také určitým druhem látek, bych nikdy nemohla být polyamorička. Neotevřela bych se možnosti trochu volnější lásky. Možná mě všechny moje drogy vytahují jedna z druhé, navzájem se ruší nebo navazují na to dobré, co díky jedné z nich vzniklo. Ve světě harmonického chaosu.

březen 2021