Fotografka Libuše Jarcovjáková  Když se změním v tygra v akci

Překladatelka Sylva Ficová ráda fotí. O tomto zvláštním puzení zaznamenávat realitu si povídala s Libuší Jarcovjákovou, nově objevenou hvězdou fotografické scény. Pro obě focení představuje posedlost a možná i trochu únik před realitou. Jak se člověk promění v tygra v akci?

Z cyklu „Different languages“ | se svolením autorky převzato z www.jarcovjakova.com | Foto: © Libuše Jarcovjáková

Proč právě focení? Co tě k němu přitáhlo? Proč tě nelákalo třeba malování, piano nebo třeba vaření?

Můj táta, se kterým virtuálně bojuji dodnes, byl malíř a krom mnoha úctyhodných vlastností byl bohužel (nebo naštěstí?) superkritický. Takže pokoušet se vedle něj o kariéru malířky byl holý nesmysl. Přitom mě vizuální vyjadřování od dětství lákalo. Fotografie byla nejblíž, a tak jsem se stala fotografkou. Vaření mne neminulo, je to jedna z věcí, kde se hodně realizuju, a myslím, že jsem stejně dobrá kuchařka jako fotografka. [smích] Vida, hned o sobě prohlašuju, že jsem dobrá fotografka.

 
Teď někdy se mi na počítači vygeneroval díky jakémusi softwaru soubor malých fotografií. Dívala jsem se na ně a pocítila žárlivost, že někdo umí takhle fotit. Teprve po chvíli jsem zjistila, že se dívám na vlastní fotky. To byl blažený pocit. Jenže ten velmi rychle vystřídají pocity úplně opačné – „vlastně nic moc“ a „to, co dělám já, dělá kdekdo“.

Pamatuju si naše setkání v Brně, kdy jsi měla na krku ten svůj malý foťáček, stály jsme na náměstí a povídaly si, a najednou jako by kolem projela nějaká vlna, ty jsi na ni naskočila, něco jsi cvakla, a pak ses vrátila a pokračovala v hovoru. Vnímala jsem to správně? Víš, co chceš fotit, nebo je to často pocit, napojení?

Lucie [Černá, kurátorka a vydavatelka Evokativu] nazvala moje chování v podobné situaci „tiger in action“. Je to zábavné. Mám trochu problémy s pohybem, a většinou se tak trochu belhám. Jenže pak uvidím něco, co opravdu toužím zachytit, a najednou mám v končetinách raketové motůrky. Je to skutečně „napojení“ a je trochu zbytečné pokoušet se to přesně popsat, protože tomu sama ani nerozumím. Jen vím, že určité věci prostě nevyfotit nemůžu.
 
V minulosti jsem se často cítila skoro jako v rauši. Když se něco intenzivního odehrávalo, skoro jsem se v té situaci rozpustila. A co se přesně odehrávalo, jsem si pak prohlédla až na fotkách. Někdy v tom hrál roli alkohol, třeba při bujarých mejdanech v Téčku (bar s diskotékou na Jungmannově náměstí provozovaný za komunismu a navštěvovaný především homosexuály – pozn. red.) nebo v romských osadách na Slovensku, ale to asi není to podstatné. Nevím, do jaké míry je to kombinace intuice a vědomí toho, co chci zachytit. A rozhodně to chápu jako jedno z mystérií fotografie.
 
Kdysi jsem třeba fotila svoje nohy. V Berlíně jsem měla půjčený byt od jedné ženy, která byla dealerka heroinu – což jsem o ní vůbec netušila. Na úrovni okna v tom bytě bylo takové pódium a já jsem si na něm fotila nohy, obzvlášť tu levou, v leže, vystrčenou nahoru. Několik dní jsem tehdy držela půst a pak jednou večer jsem šla ven a fotila nějaký mercedes uprostřed chodníku a nějaký plot. Ráno jsem si naproti v knihkupectví koupila pohlednici krásné ženské nohy krásných botách v mlze. Pak jsem jela na kole a srazil mě mercedes, měla jsem zlomený levý kotník a půl roku jsem nechodila. Takže další fotka na tom filmu s nohama v okně byla ta levá, jak visí na kladce.
 

Říkala jsi, že když jsi procházela svoje fotky z devadesátek, tak snad „na každém třetím negativu“ byla nějaká fotka s něčím, čemu se dnes říká selfíčko a co tehdy vlastně nebylo vůbec běžné. Nebo si to aspoň myslíme, protože o tom nevíme. Co tě k tomu vede? Nějaké puzení?

Jo, mám puzení. Mě totiž šíleně přitahuje zrcadlo a jeho odraz. Fotím se všude, ve vlaku, na záchodě. A není to jen jakási snaha o orientaci v časoprostoru, jako to bylo v Berlíně a Tokiu. Navíc jsem přesvědčená, že v tom není taková ta ženská touha vidět, jak vypadáš. Ale nevím, vlastně o sobě ještě nevím spoustu věcí. Řekla bych, že jsem uprostřed procesu hledání. Možná bych už měla bilancovat, ale moje pubertální duše se stará o dost jiné věci.
 
Toho, že tak obsesivně zaznamenávám svůj obličej a tělo, jsem si dříve vůbec nebyla vědoma. Prostě jsem to dělala: zrcadlo – cvak. Další zrcadlo – cvak. Teď skenuju negativy ze svého druhého pobytu v Tokiu (1986). Díky těm všem autoportrétům vidím pokoj, kde jsem bydlela, vidím, jak jsem se cítila, potkávám své dávné já. Je to vzrušující a moc mě to baví.

Myslíš, že se to intuitivní a možná až pudové focení může někdy potkat se suchou teorií?

Někdy si uvědomuju, že se vyhýbám čistě abstraktnímu a akademickému myšlení. Vyvolává to ve mně pocit zbytečnosti a dostávám z něj osypky. Nebudu číst třeba Derridu, protože mě to nechává absolutně chladnou.
 
Sama jsem v podstatě samouk, protože ty školy jsem prošla jakoby nepřítomná, ale hodně jsem četla, sama pro sebe. Jestli je to otázka intelektuální kapacity nevím. Zato vím, že fotky musím cítit, že když cítím vzrušení a touhu, tak je to přesně to, co na fotce hledám. To je samozřejmě velmi subjektivní filtr. Ale co není subjektivní?

Tak to jsem měla asi podobně s teorií literatury a kritiky, než mi došlo, že vlastně proniknout do ní není zase tak těžké – naučíš se to, ale často ti to asi nic nedává. Jenže proniknout do toho nepopsatelného, pochopit tu vlnu, o které jsme mluvily, to už hračka není. Tu buď vnímáš, nebo nevnímáš. Ty jsi ale přece po návratu do Česka učila – jak sis s tím poradila? Intuitivní focení se přece nedá naučit, nanejvýš probudit, nebo se pletu?

Myslím, že jsem byla především člověk, který vytvářel určitou atmosféru. Tvůrčí , ale i lidskou. A určitě jsem uměla dobře motivovat. Pro studenty jsem rozhodně nebyla přínosná v tom, že bych je naučila jak co technicky zvládnout. Ale vášeň pro dobrou fotografii a vůbec pro dobrou kulturu jsem jim snad dokázala předávat.
 
Sama jsem měla za svůj život jen dvě výborné učitelky. Paní Lomovou v první třídě a pak Helenu Pospíšilovou [Wilsonovou] od třeťáku v Hellichovce. Učitel může člověka hodně zkazit a potrápit, nebo právě naopak. Tak snad jsem patřila k těm, kteří tohle nedělali.
   

Když už byla řeč o tom „rozpuštění“ a někdy až zapomenutí na všechno kolem i uvnitř, takový pocit může zprostředkovat i alkohol, někomu i hodně dobrý sex. Není to pak ale vlastně taková berlička? Co se stane, když není, nebo nefunguje?

Rozpustit se v nějaké situaci zní jako skvělá výchozí skvělá motivace. A berlička? To je otázka, kterou tedy rozhodně neřeším za pochodu. Prostě to buď jde, nebo nejde. Větší nebezpečí pro autora spíš vidím v tom, že ti může být tak dobře, že zapomeneš fotit (psát, tvořit) a prostě jen žiješ. Ale vzhledem k tomu, že média s kterými pracuji, stejně pravděpodobně nepřežijí věčnost, je to možná trochu jedno.
 
Samozřejmě, že je mi líto všech fotografií, které jsem zapomněla nebo nestihla vyfotit a přitom si je pamatuji jako výrazná vizuální mementa a vím, že by to byly skvělé fotky. A ještě horší variantou téhož je, když nefotíš jenom proto, že máš v hlavě zapnutého autopilota, přehráváš si útržky slovních sporů nebo to-do list či nákupní seznam. Takových chvil jsem zažila miliony. Proto jsem znovu a znovu vděčná a šťastná, když se ve mně něco rozvibruje, a já se změním v tygra v akci. A je úplně jedno, co to vyvolá, i kdyby to měla být třeba láhev slivovice.

březen 2021