Náš konzum je často problematický, naše planeta a klima trpí – ale hospodářství má dál růst. Musí to tak být? Komu to prospívá? Nerůstové hnutí skýtá alternativní řešení – ale jak odolná vlastně jsou?
Je deštivá sobota večer, brouzdám po internetu a chci si koupit legíny – zatímco si prohlížím nekonečnou nabídku, jdou mi hlavou různé otázky: Je značka XY skutečně dlouhodobě udržitelná? Kolik jejich pracovníci/pracovnice vydělávají? Prozkoumala jsem vůbec skříň, jestli v ní toho náhodou už nemám dost? Proč si vlastně chci koupit legíny?Odpověď znám z dřívějších rešerší: konzum nás definuje a slibuje nám identitu – ať už cool oblečení, zdravé biopotraviny, vzrušující cestování nebo momentálně dokonce i to, jestli si doma zatopíme. Já – my – tušíme, že naše rozhodnutí neexistují prostě na nějakém abstraktním trhu, ale ovlivňují lidi, ekosystémy a ekonomické systémy – a to nejen pozitivně. Je to komplikované: chceme skutečně takhle pokračovat? Na úkor čeho existuje náš konzum, náš životní styl, nutkání mít „víc“? Dokážeme – my, globální Sever – za to nést zodpovědnost? A pak mám najednou špatné svědomí – a pořád jsem si ještě neobjednala žádné legíny.
Prostě nerůst
Kdo tyhle otázky začne myšlenkově rozvíjet, skončí pravděpodobně dříve či později u termínu degrowth (doslova: zpětný růst) nebo nerůst a také postrůst. Degrowth je zjednodušeně řečeno kritikou stávajícího kapitalistického hospodářského systému. Ten je založen na principu „čím více ekonomického růstu, tím více blahobytu pro všechny“ – ať už jde o stavbu nových nemocnic a větrných elektráren nebo nakupování hezkých legín. Nakonec z toho přece profitují všichni. Ne? Naproti tomu filosofie degrowthu říká: Ne, neboť jakmile planetu Zemi pro údajně neomezený růst zcela vytěžíme, nebudeme už žádnou infrastrukturu zásobování ani cool outfity potřebovat. Naše planeta se pro nás totiž stane neobyvatelnou; sociální nerovnosti a klimatické škody extrémních rozměrů – s malou kapkou naděje, že něco vůbec půjde napravit. Nerůstové hnutí proto navrhuje exponenciální hospodářský růst utlumit, ba dokonce snížit.Idea postrůstu pracuje s podobným scénářem. Ovšem řešení spočívá v tom, že hospodářství přebudujeme natolik radikálně, aby planeta ani lidské soužití nezkolabovalo. Nejasné je u obou konceptů to, jak by něco takového mělo přesně fungovat.
Hranice růstu
Historicky lze počátek široké diskuse o degrowthu a postrůstu datovat do roku 1972. Tehdy think tank Římský klub zveřejnil zprávu s názvem Hranice růstu. Tým expertů/ek na základě počítačových simulací vypočítal, že dynamiky exponenciálního hospodářského růstu v roce 2100 povedou ke katastrofální situaci pro lidstvo, pokud se proti tomu konkrétně nezasáhne. Tato simulace se provedla opakovaně naposledy v roce 2020 – a byla potvrzena.Dnes nelze klimatické otázky odmyslet od téměř žádné agendy, celosvětově existuje silné klimahnutí. Ovšem rozsáhlé změny zatím chybějí – třeba Německo dostupné zdroje pro rok 2023 vyčerpalo už 4. května.
Ve zbytku světa situace není o nic lepší. Takzvaný Den ekologického dluhu neboli „Earth Overshoot Day“ byl v roce 2022 už 28. července. Toho dne podle propočtů Global Footprint Network lidstvo vyčerpalo všechny biologické zdroje, které planeta v průběhu jednoho roku dokáže regenerovat. Po zbytek roku pak žijeme globálně na dluh – respektive drancujeme naše budoucí základy.
Aktivisté/ky a experti/ky na klima už léta varují, že za náš nadbytečný konzum a imperativ růstu zaplatíme vysokou cenu, ovšem tato zpráva lidi spíše děsí, než že by generovala protest: místo, aby se jednalo, diskutuje se o tom, jestli je problematické „cestování letadlem“ nebo „nakupování legín“.
Degrowth a postrůst – může to fungovat?
Apel na snížení ekonomického růstu či dokonce askese má ale problém, a sice image. To, co je potenciálně dlouhodobě udržitelné, je málokdy sexy, neskýtá totiž pocit zářivé budoucnosti, ale skrovný život samozásobitelů/ek. Pět důvodů, co je momentálně potenciální brzdou:Chudoba není sexy
Životní styl bez velkých finančních prostředků je de facto jedním z dlouhodobě nejudržitelnějších. Člověk málo nakupuje, spotřebuje málo energetických zdrojů, málo cestuje, nemá velké auto, ani velký byt, kupuje málo oblečení a někdy dokonce i málo masa. Takový životní styl však získává sociální uznání pouze v případě, když člověk vlastně má dost peněz na to, aby si mohl všechny tyto věci dovolit. Kdo na ně nemá, nezískává nic navíc – je prostě jen postižen chudobou. Rovněž „časový blahobyt“ způsobený kratší pracovní dobou – jeden z nápadů, jak přiškrtit růst – je pro mnoho lidí spíše ztrátová záležitost. Tento aspekt ozřejmuje, že koncept degrowthu by měl nadále zohledňovat i klasistické neboli sociálně diskriminační otázky.
Degrowth jako lifestyle?
Už žádné létání, žádná fast fashion, veganská strava: je to vlastně osobní rozhodnutí nebo by měl tento životní styl aktivně podporovat také stát? Ohledně odpovědi na tuto otázku v hnutí nepanuje jednota, říká David Hofmann, vědecký pracovník působící na berlínském Institutu pro ekologické hospodářské otázky a bloger přispívající pro platformu postwachstum.de. Ovšem právě ohledně dlouhodobě udržitelné mobility nebo zkrácení pracovní doby by do hry měly rychle vstoupit politika a odbory, říká Hofmann. S takovými partnery by pak šlo provést dalekosáhlé změny. Bez tohoto propojení ovšem „postrůstu“ hrozí, že zůstane jen lifestylem, s nímž se může identifikovat pouze několik málo jedinců.
Proti!
Degrowth je jakožto hnutí v první řadě proti něčemu. Právě v dobách krizí chtějí ale lidé také vědět, co jejich budoucnost činí hodnou žití, aby nebyli úzkostní, rozzlobení nebo ochromení.
Degrowth se mimo to dotýká i antimoderních narativů nebo romantizuje – na rozdíl od všech trendů rostoucí urbanizace – „prostý, skromný život na venkově.
Degrowth se mimo to dotýká i antimoderních narativů nebo romantizuje – na rozdíl od všech trendů rostoucí urbanizace – „prostý, skromný život na venkově.
Příliš mnoho možností
Jiný hospodářský systém by mohl být možný – ale na jaké prioritě se shodneme? Měla by to být francouzská décroissance nebo německý postwachstum? A měla by myšlenka proměny globalizovaného hospodářství vůbec probíhat na národní úrovni? Neměla by taková proměna být spíše sociální, ekologická, antikoloniální nebo feministická? Potřebujeme přechodné technologie, alternativu k HDP, nebo by tím nejlepším pro všechny byl život skromných samozásobitelů/ek? Jaké koncepty degrowthu jsou odolné vůči zátěži a které z nich jsou jen pouhý greenwashing? Dané koncepty jsou velmi heterogenní – a tím pádem přístupné pro nejrůznější aktéry/ky. Jenže to zároveň ztěžuje hledání praktické červené nitě celého konceptu.
The time is now
Aktivismus, věda a politika momentálně v záležitosti degrowthu spolupracují jen omezeně. Existují různé plány proměn a také různé časové rámce – někteří klimakrizi vidí, jako něco, co se blíží, jiní přemýšlejí v rámci funkčních období parlamentu. Ale: lze pro vyšší cíle nedbat na demokratické principy?
Podle Hofmanna momentálně chybí také akademické empirické poznatky – a právě ty potřebuje politika, aby nové plány byly neprůstřelné. „Když politikům a političkám něco navrhujeme, říkají nám: ‚Super, ukaž nám prosím svoje empirické studie, kde to takhle fungovalo,‘“ říká vědec. „A já jim říkám: ‚Ano, ty ale nemáme, protože – nic takového se zatím nezavedlo.‘ A politika na to: ‚No, to je ale velká škoda. Tak se zase stav, až budeš mít vědecky podložené výsledky.‘“ Věda je v této debatě redukována na dodavatelku, protože je odkázaná na politiku a hospodářství, peníze i odborný personál. „Tato nová řešení, která musíme promyslet […], nevyplynou jednoduše ze stávajícího systému,“ říká postrůstový expert. „My všichni, částečně i vědci/kyně, jsme v zajetí těchto systémových logik a vyšlapaných cest a jejich závislostí. […] Musíme prostě taky vymyslet zatraceně hodně nových řešení.“
Podle Hofmanna momentálně chybí také akademické empirické poznatky – a právě ty potřebuje politika, aby nové plány byly neprůstřelné. „Když politikům a političkám něco navrhujeme, říkají nám: ‚Super, ukaž nám prosím svoje empirické studie, kde to takhle fungovalo,‘“ říká vědec. „A já jim říkám: ‚Ano, ty ale nemáme, protože – nic takového se zatím nezavedlo.‘ A politika na to: ‚No, to je ale velká škoda. Tak se zase stav, až budeš mít vědecky podložené výsledky.‘“ Věda je v této debatě redukována na dodavatelku, protože je odkázaná na politiku a hospodářství, peníze i odborný personál. „Tato nová řešení, která musíme promyslet […], nevyplynou jednoduše ze stávajícího systému,“ říká postrůstový expert. „My všichni, částečně i vědci/kyně, jsme v zajetí těchto systémových logik a vyšlapaných cest a jejich závislostí. […] Musíme prostě taky vymyslet zatraceně hodně nových řešení.“
Prekarita jakožto stav a řešení
Zůstává tedy jen stagnace ve status quo? Místo aby se teď konalo, zdá se, že jednoho dne budeme mít co do činění s velkou hromadou střepů – degrowth by disaster, nazývá to samotné hnutí. Podle Hofmanna bychom si konečně měli přiznat, že model blahobytu globálního Severu přece jen nebyl „tak velký úspěch“ vzhledem k tomu, že „hodně škod se prostě outsourcovalo v globálním Jihu“. Touto myšlenkou se zabývá etnoložka a autorka knih Anna Lowenhaupt Tsing ve svojí knize Houba na konci světa (The Mushroom at the End of the World: On the Possibility of Life in Capitalist Ruins). Tento etnologický esej se zabývá hospodářskými, globalizovanými, ale také ekologicko-sociálními souvislostmi jedné z nejhodnotnějších hub na světě, macutake, která ovšem roste pouze na lidmi intenzivně obhospodařované nebo dokonce zničené půdě. S pomocí různých vyprávěcích linek a myšlenkových pochodů se Lowenhaupt Tsing ptá, jak by mohl vypadat kapitalismus bez předpokladu pokroku. Líčí myšlenku paralelnosti různých způsobů života bez nutkání ke konkurenčnosti nebo efektivitě.To ukazuje především jedno: aktuální hospodářský růst vyhovuje vlastně jen málokomu. Všeobecný příslib pokroku, který počínaje industrializací a obzvlášť po druhé světové válce globálnímu Severu sliboval růst, se stal neudržitelný. Čím dál více lidí pracuje v nestabilních nebo prekérních pracovních podmínkách – na smlouvu na dobu určitou, na zkrácený úvazek, OSVČ working poor, bez finančních rezerv pro případ krize nebo na důchod. Myšlenkové koncepty degrowthu a postrůstu slibují sice lepší budoucnost – ale kdo se na ni může spolehnout?
Jakmile se příslib růstu odpojil od příslibu pokroku a vzestupu, vyšlo podle Lowenhaupt Tsung najevo jedno, a to že prekarita – špatně placená zaměstnání, fatální stav životní prostředí a klimatu, sociální nerovnost – proniká naší realitou skrz naskrz. Jsou to podmínky, ve kterých raději nechceme žít. „Někdy vnímáme takové prekarity jako výjimky v soukolí světa,“ píše Lowenhaupt Tsing. Prekarita je podle ní něco, co „vypadává ze systému“, co narušuje zdánlivě stabilní řád – a také něco, co roste a co nedokážeme pořádně odstranit.
Jak jde dohromady prekarita a degrowth? Můžeme se všichni stejnou energií a za stejných podmínek podílet na idejích degrowthu? Lowenhaupt Tsing kvituje obrovský příslib lepší budoucnosti naprostou proměnou v rámci degrowthu s jakýmsi vnitřním pokrčením ramen. Co když tento plán vyjde jen částečně nebo vůbec ne nebo ne pro všechny?
Prekaritu uznat a žít – jakožto „paralelnost bez nutkání po konkurenčnosti nebo efektivitě“ – je podle etnoložky důležitý krok. Neboť náš každodenní život a naše životní realita zakopávají o otázky týkající se budoucnosti, které nás ne zřídka také zatěžují. Snažíme se toho hodně dělat správně – správně cestovat, správně se stravovat, kupovat ty správné legíny – ve špatném životě.
Pravděpodobnější je: i v budoucnu budeme nadále nakupovat potraviny a oblečení, jezdit na dovolené nebo se hádat o to nejlepší řešení pro budoucnost planety. Ovšem jak podmínky naše života tak využití a distribuce zdrojů se budou vyostřovat – a tím také bezprostřednost a rychlost, s nimiž musíme činit naše rozhodnutí. To, zda k tomu v pozadí bude hrát melodie většího myšlenkového rámce jako degrowth, je nakonec možná až druhořadé.
Jak zranitelní chceme být? Kdo musí co vydržet? Jaké způsoby diskuse a hlasování se hodí k našemu proměněnému životnímu stylu? Existuje vůbec ještě nějaký všemu nadřazený cíl? Lowenhaupt Tsing tvrdí, že tam kde se tento domnělý cíl proměňuje, bystří se naše smysly pro nové otázky a řešení. A ty mohou být i jiné než degrowth a postrůst nebo tyto myšlenky vést jiným směrem.
červen 2023