Městský život  Mizející pražská paměť

Město, které přestává být přívětivé a dostupné pro místní a běžný život, který mizí. To jsou jen některé fenomény, na které se zaměřuje interdisciplinární projekt Paměť města. Prostřednictvím svých aktivit mapuje, jak se Praha postupně mění a vzdaluje svým obyvatelům, ale zároveň se snaží upozorňovat i na cesty, jak z toho ven. „Klíčové je přizvat místní do diskuse, víc dbát na participativní debatu a mít zájem o to, co lidé chtějí,“ říká jedna ze zakladatelek projektu, dokumentaristka a novinářka Apolena Rychlíková.

Kdo je pro Vás hlavním nositelem paměti města?

Pro mě jsou to vztahy mezi lidmi, kteří se v daném místě cítí doma, pracují tam nebo vytvářejí něco, co se nedá zařadit do jednoduchých tržních mechanismů. Když jsme se rozhodovali, jaký bude název našeho projektu, hledali jsme něco, co odkazuje k paměti jako k mechanismu osobního prožívání reality. Zároveň jsme ale chtěli ukázat, že ti, kdo paměť města tvoří – tedy jeho obyvatelé – jsou z něj postupně vytlačováni.

Projekt je tedy reakcí na současnou proměnu Prahy?

V rámci debaty o krizi bydlení jsem dlouho trpěla tím, že jsou do ní vpouštěni jen experti nebo lidé, kteří jsou za ně vydáváni – například developeři, realitní makléři nebo politici. Hlas opravdových expertů na život ve městě, tedy lidí, kteří v něm žijí, ale zkrátka chybí. Uvědomili jsme si, že je pro nás důležité, dát těmto lidem prostor a zároveň jsme chtěli problematiku uchopit i v určitém společensko-politickém rámci. Nejdřív jsem přišla s tím, že bych chtěla vytvořit podcasty pro Český rozhlas, ve kterých bychom popsali procesy gentrifikace na pěti pražských čtvrtích. Ve druhé fázi jsme pak spustili web, na kterém publikujeme odborné texty a rozhovory s lidmi, kteří se daným čtvrtím věnují.

Jaké jsou perspektivy, kterými se na proměnu hlavního města díváte?

Do našeho týmu patří architekt Jakub Nakládal, který připravuje tzv. gentrifikační procházky. Během nich se zaměřuje na to, jak se město proměňuje, kdo ze změn těží a na koho naopak dopadají negativně. O gentrifikaci se totiž donedávna mluvilo jako o čistě pozitivním jevu. Jenže o tom, že způsobuje symbolické nebo reálné vymístění lidí, zdražuje bydlení, odcizuje vztahy a unifikuje služby, se dost mlčelo. Dál je v týmu například sociální geograf a urbanista Michal Lehečka nebo socioložka Bára Matysová, která se věnuje romským komunitám a důvodům, proč z Prahy postupně mizí. Tým není nijak hierarchický a počítáme do něj i všechny, kdo s námi někdy vstoupili do dialogu. Je to taková chobotnice, na kterou se pořád někdo nabaluje. Přicházejí nové příběhy, místní lidé se ozývají a chtějí své zkušenosti sdílet.

Zmínila jste, že jste se prostřednictvím podcastů zaměřili na pět pražských čtvrtí. Podle jakého klíče jste zvolili právě danou pětici?

Chtěli jsme ukázat různé tváře proměny města a tohle nám přišlo jako ideální startovací moment. Každá čtvrť v sobě totiž nese nějaký příběh. Nové a Staré Město, to je turistický Disneyland. Na Žižkově sledujeme, jak se původně bohémská čtvrť, ve které žili studenti a důchodci, proměňuje v něco, co je určeno ke spotřebě. Holešovice bývaly dost chudé, ale postupně se staly částečně uměleckou čtvrtí s rychle se rozvíjející výstavbou, která je předražená a vytlačuje místní obyvatele. V Karlíně nás zajímal příběh vystěhovaných Romů a taky povodně, které do toho vnesly ještě element přírodní síly. Poslední byl Smíchov, kde jsme chtěli poukázat na skutečnost, že se z něj postupně stává čtvrť pro auta, ve které chce čím dál méně lidí bydlet.

Dokumentaristka a novinářka Apolena Rychlíková | Foto: © Tomáš Vodňanský

Díl, jehož jste autorkou, je zaměřený na život na Starém a Novém Městě a nese název „Cizinci ve vlastní čtvrti“. Jaké psychické dopady má na místní obyvatele skutečnost, že se v místě, kde žijí, cítí jako cizinci?

Když se objevil koronavirus, dělala jsem rozhovory s lidmi, kteří žijí v domech dlouhodobě používaných jako AirBnb. Překvapivé bylo, že sami od sebe začali postupně zmiňovat pojmy jako „sousedství“ nebo „vztahy“, tedy něco, co běžně v diskusích o městě neslyšíme, ale co je pro kvalitu života důležité. Najednou byli schopní si kolektivně zkrášlit vnitroblok, pomáhat si v domě, neměli strach, že se nevyspí a znovu se do jejich života vrátil určitý element domova. Pro mě je celkově domov hodně důležitá psychologická kategorie. Dnes se o něm mluví převážně v rovině investičního jazyka – tedy, že byty jsou od toho, aby vydělávaly peníze, nebo se do nich peníze ukládaly, ale pomalu se vytrácí narativ, že bydlení má být hlavně domovem a že je důležité pro naši emocionální stabilitu.

Jaké důsledky může takový posun mít?

Ve chvíli, kdy se člověk necítí ve svém bytě doma, roste u něj nespokojenost. Dá se například vysledovat nenávist vůči cizincům nebo naštvanost na proměnu služeb. Sice máte v okolí 150 obchodů s cannabisovými lízátky, ale nemáte si kde koupit hrnec, školní potřeby nebo boty pro děti. Lidé docházejí k tomu, že ve své čtvrti fungují jen jako kulisa pro turistický ruch a masivně se stěhují.

V případě nevkusných obchodů se suvenýry nebo donedávna fungujících „pivních kol“ jde ale o nabídku, kterou ve výsledku připravuje turistům sama Praha. Můžeme jim tedy mít za zlé, že ji využívají? A jak to změnit?

Turisty rozhodně vinit nemůžeme. Zároveň je o overturismu třeba přemýšlet jako o negativním jevu, který nesouvisí jenom s tématem bydlení, ale i ekologickou krizí. Jen v minulém roce měla Praha víc turistů než Berlín, který je ale třikrát větší. Je proto potřeba, aby město minimálně v oblastech, které může ovlivnit zkoušelo akceptovat i jinou nabídku než tržní. Cestou by mohlo být, pokud by se městské partery pronajímaly třeba jen spolkům nebo drobným podnikatelům, kteří mají ve městě své nezastupitelné místo. Díky tomu, že máte v ulici například řeznictví, se tam totiž vytváří komunitní život. Někdo tam půjde po škole s dětmi nakoupit, jiný si tam zajde na oběd na dršťkovku.

Jak najít rovnováhu mezi tím, že chceme mít atraktivní, udržované město, s kreativními zónami a moderními podniky, ale zároveň toužíme zachovat jeho původní ráz a ducha?

Klíčové je přizvat místní do diskuse, víc dbát na participativní debatu a mít zájem o to, co lidé chtějí. Myslím, že většina nestojí o města duchů, kde je sice nová výstavba, ale nikdo tam nežije. Například v Berlíně se o takových otázkách pořádají referenda a lidé mají mnohem větší možnost spoluúčasti na rozhodování.

Opakovaně zdůrazňujete, že Vám chybí diskuse s obyvateli města. Kdo by ji měl iniciovat?

Myslím, že by ji měl primárně vést Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Ten kromě jiného pořádá i veřejné akce a přednášky, ale zatím nemám pocit, že by v nich byl hlas obyčejných lidí nějak více zpřítomnělý. Důležitý je ale podle mého i přístup médií, protože novináři se často zapomínají lidí ptát, jak se oni sami cítí v měnícím se městě. Na místě by byl i větší zájem ze strany politiků a to, aby zmíněné problémy začali pojímat víc empaticky.

V souvislosti s prací médií jste vydali otevřený dopis, který se týkal tématu krize bydlení. Na co jste jím chtěli upozornit?

Odpíchli jsme se od článku České tiskové kanceláře, kde bylo v zavádějícím titulku uvedeno, že experti varují před tím, že pokud by se schválil určitý zákon, zdraží se bydlení. Jenže zmínění odborníci byli finančníci, zástupci bank nebo developeři a v článku úplně chyběl pohled z druhé strany. Jak lidí, kteří mají díky svému vzdělání kritickou erudici v dané oblasti, tak i názor osob, na které to může reálně dopadnout. Developeři a zástupci soukromého sektoru jsou relevantní partneři do diskuse, ale zároveň jsou to lobbisti svých vlastních zájmů. Nejde se na ně tedy dívat jako na někoho nezávislého, což se nám nejen média občas snaží vnutit.

Období epidemie koronaviru výrazně změnilo ráz Prahy. Měla jste možnost se poloprázdným městem projít? Jak na Vás působilo?

Bydlím na Václavském náměstí v nájemním domě, který je jedním ze dvou nebo tří obydlených domů na celém Václaváku. Když vypukla pandemie, stal se z nás takový zombieland. Václavské náměstí je totiž zároveň místo, kde se hodně scházejí lidé s drogovou závislostí, prostitutky nebo lidé bez domova. A právě oni byli téměř jediní, kdo se v dané době pohyboval venku na ulici. Najednou bez všech turistů vynikla mizérie jejich života a pro mě osobně bylo dost problematické se s tím srovnávat. Šla jsem se párkrát po městě projít a bylo to fajn, ale zároveň i depresivní a skličující, protože jsem si uvědomila, že na Praze 1 vážně skoro nikdo nežije. Místo, abych slyšela křik z vnitrobloků nebo debaty z otevřených oken, které k organismu města patří, bylo zkrátka mrtvo.

Může být tahle nečekaná krize impulzem k tomu, abychom se nevrátili zpět do zajetých kolejí a něco změnili?

Původně jsem doufala, že ano, ale myslím si, že nakonec nebude. Strašně rychle jsme se vrátili do uspěchaného světa, ve kterém se bavíme o jiných tématech. Je to škoda. Byla to příležitost, ale bohužel zůstane promarněná.

Co Vás v rámci projektu Paměť města v blízké době čeká?

Společně se čtyřiceti lokálními spolky a iniciativami z různých částí Prahy jsme sepsali výzvu obsahující osm věcí, které nás na městu štvou a pandemie je odhalila. Druhý týden v září pak budeme dělat festival, který ponese název Za Prahu udržitelnou a sousedskou. Plánujeme i druhou sérii podcastů, která tentokrát bude orientovaná na čtyři vybraná sídliště. Chtěli jsme tak vyrovnat kritické hlasy, že první série byla pro elity, které žijí v centru města. Ono už ale zároveň dávno neplatí, že kdo chce bydlet levně, může bydlet na Černém mostě. Probíhají tam různé reprivatizační aktivity, objevují se případy masivního skupování bytů jedním majitelem a tohle všechno jsou fenomény, které nás zajímají. Zároveň chystáme i sérii diskusí, které se budou odehrávat každý měsíc v Centru architektury a městského plánování, a budou se věnovat tématům, která zkoumáme – krize bydlení, ekologická změna, turismus, proměna služeb nebo infrastruktura dopravy. Naším hlavním cílem je vytvořit tak bezpečný prostor, kde budou mít lidé šanci otevřeně říct svůj názor nebo příběh.

 

říjen 2020