Ekologické pohřbívání  Za zdravou kulturu rozloučení

Iva Hasová je obřadnice posledních rozloučení. Vědomí smrtelnosti jí přináší do života pokoru a vděčnost. Dalo by se tedy říct, že se tohoto tématu jako většina společnosti nebojí. Ester Dobiášová si s ní povídala mimo jiné o environmentálním aspektu pohřbívání. A také legislativě s ním spojené.

Ivo, jak ses vůbec seznámila s konceptem přírodního pohřebnictví?

O přírodním pohřebnictví jsem se dozvěděla díky organizaci Ke kořenům už při studiu envira v roce 2014. Dokonce jsem tehdejší ekofunebrácké trio Blanku Javorovou, Alžbětu Slavík Živou a Moniku Suchánskou podpořila jako studentka menším darem na Hithitu, za který mi poslaly krásný děkovný pohled ze zakládajícího Lesa vzpomínek, který je prvním přírodním hřbitovem v České republice. Ten pohled mám schovaný doteď.

I já se s přírodním pohřebnictvím setkala poprvé na přednášce Blanky Javorové, tehdy Dobešové, na Fakultě environmentálních studií. Z tebe se stala obřadnice, jak k tomu došlo?

Už od malička jsem ráda chodila na hřbitov, kde jsem milovala klid a chodila jsem si tam číst a procházet se. Oceňuji hluboké rozhovory i o nevšedních tématech a díky mé chuti zkoumat naše vnitřní světy, naše prožívání, jsem začala vyhledávat různé vzdělávací kurzy. Hodně mě ovlivnila Nenásilná komunikace, i v tom, jak tu můžu být lépe sama pro sebe i pro druhé.

Přijde mi, že si mě smrťácké pole přitáhlo díky lidem, kteří v něm působí. Okolo obřadů i v paliativní medicíně jsou inspirativní osobnosti, kterým kontakt s naší smrtelností přinesl hlubokou moudrost, která mě velmi oslovuje.

Seznámila jsem se s Kateřinou Grofovou, která pozvala v rámci své iniciativy Na konci dechu do Česka tehdá Stephena Jenkinsona, aby vedl v Brně seminář „Moudré žití, moudré umírání“. Katka se od té doby stala mojí učitelkou, ať si to chce či nechce přiznat. (úsměv) A skrz Katku, která je také členkou Ke kořenům, jsem dostala nabídku připojit se a společně působit v Brně a okolí. Od té doby jsem hrdou členkou a cítím se obdarovaně, že můžu působit na tomto poli, které vzniklo v Česku díky Ke kořenům, a že společně utváříme zdravou kulturu rozloučení.
 

Není tedy potřeba mít kurz nebo školení, který by člověka na službu obřadnice připravil?

Pokud někoho láká toto směřování, tak srdečně doporučuji čtyřdenní akreditovaný kurz Doprovázení Ke kořenům, který pořádáme. Kurz je kombinací vědomostí o obřadech posledního rozloučení s praktickou zkušeností a umocněný prožitkem. Při této službě lidem je totiž nezbytné mít kromě teorie i probádaný svůj vztah ke smrti, abychom mohli být zdravou podporou pro pozůstalé a jejich cestu zármutkem.

Velmi doporučuji i zažít naši australskou učitelku Zenith Virago, která pořádá výcvik Deathwalker a občas přijíždí do Evropy. Tento rok proběhne její výcvik v říjnu v Bratislavě, kam ji pozvala naše spřátelená organizace ze Slovenska Funebra.

Po formální stránce existuje přímo profesní kvalifikace Poradce pro pozůstalé. Za sebe doporučuji i různé kurzy pořádané organizací Cesta domů.

V září loňského roku jsi svými citlivými radami pomohla dotvořit poslední rozloučení s mým kolegou a kamarádem Jirkou. Společně s jeho přáteli jsme zapalovali slavnostně oheň v jeho milovaném třešňovém sadu, připíjeli si jeho bezinkovým sirupem a ujídali jeho trnkovou marmeládu, psali vzkazy – co jsme zapomněli nebo chtěli říct, co v nás zůstávalo – a pálili je v ohni, hrálo se na housle… Pro mě, a snad i pro ostatní, to byl krásný zážitek. Právě konzultace s pozůstalými je jedna z náplní tvého povolání. Co dalšího zastává taková obřadnice?

Vnímám, že jsme pro pozůstalé takovým ostrovem, kde se můžou na chvilku z toho rozbouřeného moře emocí zastavit, abychom společně našli tu cestu pro uctění jedinečného života zemřelého.

Někdy stačí konzultace, jak tomu bylo u rozloučení s tvým kamarádem Jirkou, aby pozůstalí díky informacím, inspiraci a podpoře převzali rozloučení do svých rukou.

Nabízíme také doprovázení i samotným obřadem posledního rozloučení, který spolu tvoříme na základě přání zesnulého a pozůstalých. Jako obřadnice provázím obřadem i s tím, že nabízím možnosti zapojení pro všechny smuteční hosty, aby se každý mohl rozloučit, jak individuálně potřebuje. Někdo například potřebuje nejen projevit úctu a lásku, ale třeba i zesnulému za něco poděkovat nebo něco odpustit a možná i poprosit o odpuštění.

V Ke kořenům vnímáme i zásadní osvětu a tou je, aby se lidé dozvěděli o možnostech a právech v tématu smrti ještě předtím, než je to pro ně aktuální. Dostatek informací a inspirace totiž umožňuje větší vnitřní podporu pro to, co by si člověk opravdu přál. Lektorujeme proto přednášky a kurzy a vytváříme setkání tzv. smrťáckých rozhovorů nad otázkami o životě a smrti. Velmi rády jezdíme třeba do místních komunit či obcí, kam jsme pozvané, abychom přednášely. Často to může být prvním krokem k zelenějším pohřbům v daném místě.

Tipla bych si, že se od sebe obřady mohou lišit i podle osobnosti obřadnic, je to tak?

Ano, díky asistenci u obřadů jsem byla svědkem, že každá obřadnice do něj dává přirozeně i svoji vlastní ingredienci, toho, jaká je. Všechny nás spojuje záměr, abychom během obřadu byly plně přítomné, uvolněné a ve svém středu. Zároveň i díky důvěře v proces obřadu si dovolíme být samy sebou a promítnout do obřadu své osobní dary. Každá jsme jedinečná. V mých očích se například jedna vyznačuje klidnou sílou, druhá jemností, třetí spontánností, další moudrou hloubku v jejím hlase.

I proto jsem do přírodního pohřebnictví tak zamilovaná. Při této službě se mi prohlubují kvality, které mi dávají mnoho i do osobního života a činí mě lepším člověkem. Můžu tu být lépe i pro mé blízké a pro samu sebe.

Ovlivnila nějaká zkušenost z pohřbu trvale tvůj osobní život nebo přijímání smrtelnosti?

Určitě. Doprovázení každé rodiny je pro mě obdarováním, které si nesu i do svého osobního života. Být tak blízko tématu konečnosti mě naplňuje pokorou, vděčností a navrací mě to k tomu, co je v mém životě opravdu důležité, čemu chci dávat svoji pozornost a energii.

Při obřadu jsem v takovém mezičasí, kdy se s pozůstalými dotýkáme toho pomyslného břehu, a když se vracím po obřadu domů, tak mě hřeje vděčnost, že jedu za svým mužem, který žije. Cítím vděčnost, že můžu tančit, setkávat se s blízkými a chodit po horách, protože vím, že jednou moct už nebudu.  

Pohřby bývají plné silných emocí. Jak si udržuješ emocionální rovnováhu?

Ano, silné emoce jsou přítomné a zároveň velmi vítané. Podporujeme pozůstalé, aby si dovolili plakat a propustili to tíživé. Tím je totiž možné, aby se začala léčit ta hluboká ztráta.

Co se týče mé rovnováhy, tak se mi osvědčilo dát si den po obřadu čistě pro sebe. Jít se projít do lesů. Velmi mi pomáhá i každotýdenní otužování v řece, kterou máme kousek od domova. Voda je velmi podpůrný živel. Pomáhá mi pouštět, co už nechci nebo nemusím držet. Smývá i to, co není moje, třeba i emoce druhých z obřadu. A navíc se po otužování cítím opravdu velmi probuzená a naživu.

Pozorujete v Ke kořenům změny ve společenském vnímání smrti a přírodních pohřbů v posledních letech v České republice?

Ó, ano. Moc nás těší, že je ve společnosti čím dál větší zájem téma smrti otevírat a zkoumat vztah k vlastní smrtelnosti.

Větší zájem vidíme i u našeho kurzu Doprovázení, který jsme pro velký zájem navýšily už na dva ročně. Zároveň vznikají další iniciativy, spolky a přírodní hřbitovy. Pořádají se festivaly o smrti v různých městech po republice, vznikají podcasty a také zájem o naše služby se zvyšuje.

Není se čemu divit. Klasické obřady, kde čte smuteční řečník něco ze své šablony, nepomáhají dobrému rozloučení. Narůstající zájem o to, jak tu být podpůrně pro umírající i pro blízké osoby umírající*ho můžeme vidět i v paliativní medicíně, která každým rokem v Česku roste.

Zároveň si uvědomuji, že žiji v určité sociální bublině a ve většinové společnosti může být toto téma pořád tabu.

Ve vašem týmu pracují pouze ženy, a když jsme se naposledy viděly na pravidelném setkání Smrťáckých rozhovorů, kde si lidé povídají o smrti, byli v plné místnosti lidí pouze dva muži. Je zájem mužů o téma smrti nižší, nebo čím si to vysvětlujete?

Je pravda, že přírodní pohřebnictví přitahuje spíše ženy a myslím, že je skvělé se na to ptát, čím to může být. Netroufnu si ale odborněji odpovědět, to je spíše otázka na sociology*žky. Každopádně bych ráda podpořila muže, že pokud je působení v přírodním pohřebnictví láká, ať do toho jdou.

V diplomové práci Blanky Javorové se dočteme, že lidi často motivuje k přírodnímu pohřbu představa stromu vyrůstajícího na místě pohřbení. Propojuje se tím podle ní vnitřní svět zármutku pozůstalých s živým, fyzickým stromem. Letokruhy navíc zaznamenávají čas, který uběhl od smrti jejich blízkých. Co je z tvé zkušenosti hlavní motivace, že lidé volí přírodní formu pohřbu?

Pozůstalí se na nás obrací s různými přáními. Často zaznívá, že si nepřejí klasický obřad ve smuteční síni, kterou vnímají jako chladnou až takovou vyprázdněnou. A nechtějí se loučit s člověkem, kterého znali i celý život, za pouhých dvacet minut. Přichází k nám s tím, že ví, co nechtějí, ale ještě hledají, jak by se chtěli přesně rozloučit. Společně tak spolu tvoříme obřad na základě přání zesnulého a samotných pozůstalých.

Dále nás oslovují rodiny, které naopak mají velmi jasnou představu rozloučení, ale chtějí podpořit a ujistit, že je jejich záměr legislativně možný.

Obrací se na nás i rodiny s tím, že zesnulý měl blízko k přírodě a vědomí toho, že bude uložen ke kořenům stromů či mezi záhony květin, může být pro pozůstalé hřejivé, že by zde na místo posledního odpočinku i sám zesnulý možná chodil odpočívat během svého života.

Sama přírodu vnímám tak, že je takovou náručí pro vše těžké. Když mi není dobře, jdu se projít a příroda je mi oporou. Stejně to vnímám i u obřadů, kde je příroda pro pozůstalé přirozeně podpůrným místem pro proces truchlení.

Jedním z důvodů je i ochrana přírody. V čem je přírodní pohřebnictví ekologičtější než to klasické?

Jeden ze záměrů přírodního pohřebnictví je minimalizovat svoji ekologickou stopu. U výběru urny či rakve proto doporučujeme výběr z rozložitelných materiálů nezatěžujících prostředí a vyrobených lokálně.

Při konzultaci s pozůstalými přinášíme i zamyšlení nad dopadem květinové výzdoby a smutečních věnců, které jsou často namotané okolo umělé hmoty. Bohužel tato výzdoba totiž po obřadu končí v kontejneru a navíc za ní zaplatí rodina nemalou částku. V rámci přírodního pohřebnictví podporujeme pozůstalé, aby se zapojili do tvorby obřadu i tím, že můžou sami vytvořit v přírodě kytici a přinést ji na obřad bez umělých stuh. Tvorba kytice může být zároveň léčivým procesem. Pokud by si však rodina přála větší výzdobu, můžeme je propojit s ekologickými květinářstvími.

Když se bavíme o ekologii v pohřebnictví, tak se čím dál více diskutuje nad tématem naložení s tělem zesnulého. V Česku je velmi využívaná kremace, při které se ale do ovzduší uvolňují emise CO₂ a rtuti, a navíc vznikne další toxický odpad. Existuje však ekologická alternativa a tou je terramace, při které nevznikají žádné toxické sloučeniny. Díky přirozenému procesu rozkladu vznikne živinami bohatý kompost, který se může uložit do země, kterou těmito živinami obohatí. Terramaci však v Česku zatím čeká ještě legislativní schválení. V Evropě je už v některých zemích umožněna, první evropský projekt vzešel od německé Meine Erde.

Nejekologičtější variantou je nyní u nás zatím uložení těla zesnulého na Lučním hřbitově v Praze, který je prozatím jediným přírodním hřbitovem v Česku, kde je možné pohřbívat nezpopelněná těla.
 

Jako první přírodní hřbitov vznikl v České republice Les vzpomínek v pražských Ďáblicích, následovalo Údolí vzpomínek v brněnské Líšni, posledně Luční hřbitov v Praze, kde se smí pohřbívat celá těla, a připravuje se přírodní hřbitov Vzpomínky pod Lysou v Beskydech. V novodobé kolébce přírodního pohřebnictví, ve Velké Británii, existuje víc jak dvě stě sedmdesát takových hřbitovů. Dostačují místa i služby poptávce v ČR?

To je výborná otázka. Vnímáme rozhodně zvyšující se zájem a to napříč generacemi. Odpověď má ale více vrstev.

Uložení a rozloučení například v Lese vzpomínek v Praze jsou velmi vyhledávaná. Je to také díky velké podpoře ze strany zřizovatele, což jsou Hřbitovní a pohřební služby Praha, který o této možnosti průběžně informuje veřejnost a přichází s dalšími navazujícími projekty. V případě brněnského přírodního hřbitova budete zmínku o něm na webu brněnské správy hřbitovů hledat velmi složitě.

A tak na místě, kde by se to nejvíce očekávalo, se pozůstalí nedozvědí, že tuto možnost mají. Je potom pochopitelné, že o jeho využití je malý zájem. Brněnská správa hřbitovů proto kumuluje uložení a obřady v Údolí vzpomínek pouze na jeden pracovní den v měsíci. Když se tedy i nějací zájemci ozvou, nemají mnoho možností si obřad naplánovat v termínu, který by jejich rodině nejvíce vyhovoval. Přijde nám to jako velká škoda, protože je hřbitov krásným místem a věříme, že by mohl oslovit pozůstalé, kteří mají blízko k přírodě či smýšlí ekologicky.

Našim přáním do budoucna je, aby byl alespoň jeden přírodní hřbitov v každém kraji, ideálně v každém okrese. A aby se o nich vědělo a mohl si tak každý zvolit přesně to místo podle svého přání.

Je česká legislativa přírodní formě pohřbívání nakloněna?

Současná česká legislativa umožňuje zatím pouze uložení těla zemřelého v rakvi do hrobu, který musí být na pozemku hřbitova, nebo kremaci. Obě tyto možnosti ale nejsou z hlediska udržitelnosti ideální.

Co pozůstalí oceňují je, že popel je možné uložit téměř kdekoliv, pokud mají souhlas vlastníka pozemku. Uložit popel je tedy možné s tímto souhlasem i v přírodě či na zahradě rodiny pozůstalých třeba společně se zasazením stromu.

Inspirace ze zahraničí nám dává naději, že budou časem snad možné i udržitelnější možnosti, jak naložit s tělem zesnulého nebo na jaké místo bude možné zesnulého pohřbít. Například o legalizaci terramace, kterou jsem už zmiňovala, se snaží spolek Poslední stopa v čele s Adamem Vokáčem, který je také správcem Lučního hřbitova v Praze.

Jen pro zajímavost, v některých částech USA je možné uložit i tělo zemřelého do volně přístupných hřbitovních rezervací (anglicky conservation burial grounds), které tímto mohou například ochránit území přírody i proti výstavbě. Přijde mi velmi obohacující nahlížet do zahraničí, co vše je možné. A doufám v to, že se naše legislativa brzy otevře i udržitelnějším možnostem pohřbívání, aby si každý mohl svobodně zvolit, co si přeje.

Ivo, přeješ si, abychom byli odvážní při zkoumání (nejen posledních) přání. Jak bys nám doporučila začít?

Přání, abychom si přáli odvážně, jsem si vzala ze čtení knihy Čeho před smrtí nejvíce litujeme od Bronnie Ware. Nejvíce podle autorky umírající litovali, že neměli odvahu žít skutečně podle sebe, že žili spíše podle toho, co od nich druzí očekávali a tím si nesplnili plno svých snů. Pokud vás to bude volat, můžete vzít tuto myšlenku s sebou na procházku a uvidíte, co se bude dít.

duben 2024