Těžba zdrojů vs. ekologická spravedlnost  „Přírodní zdroje nejsou pouze šance k hospodářskému růstu“

Expanzivní těžba přírodních zdrojů nás dovedla k trojí planetární krizi v podobě změny klimatu, úbytku biodiverzity a znečištění. I příroda má totiž právo na přežití a její bohatství nepředstavuje volně dostupné zdroje pro blahobyt člověka, říká politoložka Petra Gümplová z Univerzity Friedricha Schillera v Jeně. V rozhovoru popisuje, jak jsme k současnému systému zacházení s přírodními zdroji dospěli a jaké se nabízejí alternativy.

Program OSN pro životní prostředí (UNEP) ve své nedávno vydané zprávě Global Resource Outlook konstatuje, že současný model využívání přírodních zdrojů s cílem ekonomického růstu zapříčinil „bezprecedentní trojí planetární krizi v podobě změny klimatu, ztráty biodiverzity a znečištění“. Čím se vyznačuje současný systém kontroly nad přírodními zdroji a jak jsme k němu dospěli?

Státy mají takzvaná suverénní práva na přírodní zdroje a přírodní bohatství na svém území. Přírodní zdroje jsou tedy veřejným nebo státním majetkem. Tento systém vznikl po druhé světové válce, když se odbourával dosavadní koloniální řád. Všem státům – hlavně těm nově vzniklým – se garantovala formální rovnost, teritoriální integrita a také suverénní právo na přírodní zdroje. A to proto, že to je v souladu s politickým právem na sebeurčení a proto, že politická kontrola nad přírodními zdroji je důležitá pro domácí ekonomický rozvoj.

V čem je systém vlastnictví přírodních zdrojů problematický?

Hned v několika ohledech. Současný mezinárodní systém je výsledkem značně problematických historických procesů jako války a kolonizace, a vyznačuje se nerovnou distribucí území a hranic. Státy tak náhodně disponují nebo nedisponují přírodním bohatstvím.

Navíc existuje příliš mnoho států, kde vládnou diktátoři a zkorumpované elity. Ty zneužívají kontroly nad přírodními zdroji a umožňují z nich profitovat jen úzké skupině lidí. Takových příkladů je z nedávné historie celá řada – jako například Rovníková Guinea, Saúdská Arábie, Demokratická republika Kongo, Libye, Rusko a řada dalších.

Jaké můžou být dopady těžby na lidská práva a na životní prostředí?

Nic takového jako čistá těžba neexistuje. Těžba ropy a dalších fosilních paliv je neslučitelná se snahou omezit emise skleníkových plynů. Vědci spočítali, že 60 procent ropy a zemního plynu a 90 procent uhlí musí zůstat v zemi, pokud chceme udržet globální oteplování kolem 1,5 stupně Celsia.

Těžba minerálů a nerostných surovin je vždy značně neekologická a zatěžuje životní prostředí – vyčerpává vodu, znečišťuje vodní zdroje, půdu a vzduch, eliminuje biodiverzitu a ekosystémy, což dále podporuje emise oxidu uhličitého. Vede také k značným sociálním konfliktům. V mnoha zemích je těžba spojená s vysídlováním lokálního obyvatelstva a porušováním lidských a kulturních práv původních obyvatel. Konflikty provázejí skoro každý těžební projekt. Těžba často zahrnuje dětskou práci, hazardní toxické podmínky, a provází ji vykořisťování a policejní násilí. Tyto konflikty se netýkají jen globálního Jihu – viz například spory o uhelné doly v Německu.

Existuje tedy nějaký konflikt mezi právy na přírodní zdroje a právem na čisté životní prostředí?

Právo na přírodní zdroje je značně problematický pojem sám o sobě, hlavně pokud se chápe tak jak se chápe – čili že z něj vyplývá lidský nárok si z přírody zadarmo brát cokoliv co slouží zájmům člověka a má pro něj ekonomickou hodnotu. Jednak je sporné, zda člověk má vůbec morální právo se postulovat jako pán tvorstva a nárokovat si přírodu jako volně dostupný zdroj pro svůj blahobyt. Dnes je taková myšlenka, aspoň dle mého názoru, nepřijatelná. Ekosystémy, zvířata, biodiverzita jsou to, co tvoří planetu Zemi a mají právo přežít, reprodukovat se, prosperovat. Nehledě na to, že na zdraví a integritě životního prostředí závisí stabilita a blahobyt lidských společností.

Právo na čisté životní prostředí považuji za užitečný pojem, který má svou roli v ochraně přírody a více udržitelném využívání přírodních zdrojů. Některé komunity nebo sociální hnutí mobilizovaly toto právo v boji s těžebními společnostmi a nezodpovědnými státy. Je to užitečný nástroj například ve snaze donutit vlády drasticky snížit emise nebo získat kompenzaci za zničené životní prostředí.

Jeden z vašich kurzů na univerzitě v Německu se nazývá Tragedy of Global Commons, tedy tragédie globálních společných statků jako oceány, atmosféra, vlastně to sdílené, co ještě není rozkouskované do národních států. Mohla byste vysvětlit, v čem ta tragédie spočívá? Co si pod tím máme představit?

Na úvod bych zmínila, že ten pojem globálních sdílených statků je poněkud problematický. Z mezinárodně právního úhlu pohledu jsou globální statky skutečně jenom ty geografické domény, které jsou mimo území suverénních států. Patří tam oceány, počítá se tam i atmosféra, což je trochu nepřesné, protože legálně vzato vzdušný prostor nad státními teritorii je suverénní území. Počítá se tam většinou i Antarktida, která zase není globální, ale mezinárodní, protože ten režim sdílí jenom asi padesát států. A počítají se tam vesmírná tělesa a Měsíc a pro ten zas nemáme vůbec žádný institucionální režim.

Další věc je ta, že existují globálně sdílené statky, které samozřejmě nerespektují hranice států. Dneska se má všeobecně za to, že třeba deštné pralesy nebo některé vodní zdroje jsou také v určitém smyslu global commons, a že státy s nimi nemůžou nakládat jen podle svých individuálních představ.

Ale pokud jde o tu takzvanou tragédii obecní pastviny, takhle se to někdy překládá do češtiny, tak to je situace, kdy uživatelé nějakého společného zdroje preferují krátkodobý individuální ekonomický zájem a chtějí z toho společného zdroje vytěžit maximum pro sebe. To pak vede k tomu, že se společné zdroje velmi rychle vyčerpají. Je to takový teorém od Garretta Hardina, který předpovídá, že jakmile se aktéři dostanou k volně přístupným zdrojům, tak je primárně využívají ve svůj krátkodobý individuální prospěch.
  Tento koncept má jedinečnou aplikaci právě na mezinárodní prostředí, protože jeho hlavní aktéři jsou státy a ty mají tak nějak ve svém DNA zabudovanou snahu upřednostňovat svoje individuální národní zájmy. Státy se navíc řídí imperativem ekonomického rozvoje čili přistupují k přírodním zdrojům i k těm globálním statkům primárně jako k volně dostupným ekonomickým zdrojům.

Když se podíváme na příklad rybolovu na volném moři nebo na vypouštění emisí skleníkových plynů do atmosféry, tak to jsou dva úplně učebnicové příklady tragédie obecní pastviny: každý stát jedná ve svém individuálním zájmu, myslí na svůj krátkodobý ekonomický prospěch a možnost kolektivní dohody je hrozně obtížná.

Je obtížná taky z důvodu, že mezinárodní prostředí je založené primárně na konfliktu, nerovnosti a na pocitu historické nespravedlnosti mezi státy. A když se třeba ta spolupráce nějakým způsobem podaří nebo je pokus o to ji etablovat, tak se vždycky najde ten takzvaný free-rider – někdo, kdo prostě řekne, že se toho nebude účastnit, a přenechá náklady na udržení společného zdroje ostatním.

V souvislosti s oceány se v současné době také hodně mluví o hlubinné těžbě na mořském dně. V lednu 2024 norský parlament otevřel cestu těžařům k průzkumu těžby na mořském dně navzdory velké kritice z odborných environmentálních kruhů. Jeden z argumentů Norska je, že se tam nachází řada materiálů potřebných pro zelenou transformaci, takže argumentuje nějakým řešením klimatické krize. V čem je podle vás toto rozhodnutí kontroverzní a jaké může mít dopady?

Co se týká těžby minerálů na mořském dně, tak je nejprve potřeba rozlišit, že mořské dno je buď národní nebo mezinárodní. To norské rozhodnutí se týká území, které spadá do jeho kontinentálního šelfu, což je zóna suverénních práv každého státu, který má přístup k moři, a Norsko má na takové rozhodnutí právo.
Ale pak je tu otázka, co jsou výhody a rizika podmořské těžby. Zastánci zdůrazňují, že podmořská těžba minerálů nemá žádné sociální náklady – je nekonfliktní, protože tam nikdo nežije. Není spojená s porušováním lidských práv jako je například těžba a dovoz kobaltu z Demokratické republiky Kongo. Kobalt potřebný do elektroniky je hluboce konfliktní minerál. Jeho těžbu provází dětská práce, vykořisťování a násilí. Argumenty, že je lepší minerály získat z mořského dna než z nějakých konfliktních zón, jsou tedy celkem silné.

Na druhé straně je ale otázka ekologického rizika. Mnoho států i některé velké korporace v poslední době vyhlásily moratorium na těžbu minerálů z mořského dna. Hlavní argument je, že neznáme dopady těžby na podmořský ekosystém. Nevíme přesně, co tam žije za organismy a jakou roli hrají v celém oceánském ekosystému. Těžební stroje jsou takové obrovské tanky, které vysávají veškerý sediment na dně a způsobují dramatický zásah do podmořského světa v podobě víření vody nebo zvukového znečištění. Je to podobné jako metoda tažení vlečných sítí po mořském dně (anglicky bottom trawling), kterou používá průmyslový rybolov. Ta technologie se rozhodně vůbec neslučuje s ekologickou udržitelností. Korporace, které tvrdí, že na mořském dně lze těžit udržitelným způsobem, zkrátka neříkají pravdu.
  Jak tyhle dvě strany vyvážit, to je velká výzva. Osobně jsem na straně moratoria, ale vyžaduje to přiklonit se silně na stranu ekologické spravedlnosti. Čili toho názoru, že mořské dno má svoji integritu a jeho organismy mají právo tam dál existovat bez lidského zásahu. Je to totiž úplně poslední frontier na planetě Zemi, který člověk neosídlil, nevytěžil, nezničil a neznečistil.

Evropská zelená transformace si klade za cíl odstup od fosilních paliv, zároveň je ale založená na expanzivní těžbě surovin jako lithium, kobalt, měď a další materiály. Jaký je váš pohled na současné směřování zelené transformace s ohledem na zacházení s přírodními zdroji?

Systém získávání přírodních zdrojů a závislosti zemí globálního Severu na zdrojích z jiných částí světa, hlavně globálního Jihu, je historicky velmi morálně, sociálně i ekonomicky problematický. Těžba často probíhá na biologicky hodnotných místech. Státy navíc nemají dostatečné finanční a institucionální kapacity na to, aby nerostné bohatství těžily samy. Jsou závislé na těžebních korporacích, které mají zájem o co nejefektivnější a maximálně profitabilní byznys. Ten se snáze realizuje ve zkorumpovaném a nedemokratickém režimu s minimálním tlakem na environmentální a sociální udržitelnost. Není přijatelné ani udržitelné, aby zelená transformace reprodukovala tento systém závislosti na zdrojích, jejichž těžbu a obchod provází celá řada morálních nákladů – destrukce životního prostředí a biodiverzity, znečištění, udržování autoritářských režimů a korupce a přenášení negativních dopadů na tamní obyvatelstvo. Ruku v ruce s ekologickou transformací a uhlíkově neutrální budoucností, by měla jít i reforma globálního systému těžby a obchodu s nerostnými surovinami.

Vy se ve svém výzkumu zabýváte i tím, jak by mohl jiný systém nakládání s přírodními zdroji vypadat. Systém, který by respektoval jak přírodu, tak lidská práva. Jak bychom mohli na přírodní zdroje nahlížet? A jaké alternativy k současnému systému se nabízejí?

To je otázka, která míří do mnoha různých směrů a mohla bych na ni odpovídat celé hodiny, pokusím se ale vypíchnout to hlavní. Zaprvé je potřeba kriticky reflektovat a dekonstruovat ten samotný výraz přírodní zdroje. To, co se v přírodě nachází, nejsou primárně ekonomické zdroje pro člověka. Je potřeba uplatňovat ekosystémový přístup a nenahlížet na zdroje jako na nějaké extraktivní jednotky, které jsou pro nás volně dostupné a prostě si je vezmeme.

Výraz přírodní zdroje je takový ekonomicko-právní konstrukt, který má za cíl identifikovat ekonomicky hodnotný statek a určit u něho vlastnická práva. Je to hluboce antropocentrický koncept, který popírá neekonomickou hodnotu přírody a odporuje ekosystémovému myšlení.

Druhá věc je něco, co bych pojmenovala jako demokratizace zdrojové politiky v jednotlivých zemích. V dnešním systému těžby a globálního obchodu jsou státy nucené k vytěžování zdrojů. Mezinárodní právní a finanční režim zároveň oslabuje státy vůči korporacím a omezuje jejich možnosti o těžbě rozhodovat a kontrolovat podmínky, za jakých těžba probíhá.

Pokud bychom zajistili, aby země skutečně měly suverenitu nad přírodními zdroji na svém území a zároveň aby o zdrojích rozhodovaly v souladu se základními principy ústavnosti, demokracie a lidských práv, tak si myslím, že bychom tím dospěli k podstatně spravedlivějšímu a klimaticky i ekologicky udržitelnějšímu režimu soužití člověka s přírodou.
 

červen 2024