Spotřeba masa a trýznivé praktiky  Mají tzv. hospodářská zvířata naději na lepší život?

Realita života tzv. hospodářských zvířat není dvakrát růžová. Spotřeba masa bude s růstem světové populace nadále stoupat a i  přes bohaté poznatky o vnitřním prožívání, inteligenci a sociálním životě tzv. hospodářských zvířat je těžké prosadit zákaz i těch nejtrýznivějších praktik, jako jsou klecové chovy. Mají zvířata nejen ve velkochovech vůbec nějakou naději, že by jejich utrpení v budoucnu skončilo?

Vědci postupně vyvrací představu o tzv. hospodářských zvířatech jako jednoduchých, instinktem řízených bytostech, která necítí bolest ani emoce. Dnes už není tajemstvím, že třeba prasata dokážou navázat přátelství na celý život, přechytračují se navzájem různými triky, nezištně si pomáhají a prožívají strach, úzkost i smutek. Mají abstraktní myšlení, poznávají svá jména, zdají se jim sny, jednají na základě zkušeností z minulosti a umí používat nástroje, jako je kůra k hrabání, ale i joystick pro hraní videoher. Hýří hravostí, zvídavostí i radostí z učení podobně jako slepice, kozy nebo krávy.

Když se Christian Nawroth, behaviorální biolog z Výzkumného ústavu pro biologii hospodářských zvířat (Forschungsinstitut für Nutztierbiologie) v německém Dummerstorfu, pustil před čtrnácti lety do zkoumání tzv. hospodářských zvířat, člověk měl dle jeho slov pocit, že je jedním z prvních objevitelů. O hospodářská zvířata se téměř nikdo nezajímal, pokud nešlo o zlepšení dojivosti a produkce.

Realita velkochovů

Krávy denně nadojí víc jak 20 litrů mléka, a tak zvíře, které se běžně dožívá dvaceti let, jde většinou po čtyřech letech doslova vyčerpané na porážku. Aby krávy dojily mléko, musí každý rok porodit tele, které jim chovatel několik hodin po porodu odebere. Přitom když mohou, pečují o svá mláďata déle než rok, něžně s nimi „hovoří“ nižšími tóny, a když odrostou, dlouho po nich toužebně volají a nachodí i mnoho kilometrů, aby je našly. Jejich utrpení tak zahrnuje nejen fyzickou bolest, ale i emocionální strádání způsobené odloučením od potomků, frustrací, nudou, sociální úzkostí a strachem.

Systém velkochovů se začal rozvíjet během 20. století, zejména po druhé světové válce, s cílem maximalizovat produkci a efektivitu v důsledku růstu světové populace. Tento systém se opírá o intenzivní chov zvířat a pěstování krmných plodin v obrovském měřítku s využitím moderních technologií, chemických hnojiv a pesticidů. Díky tomu je zemědělec schopný vyprodukovat větší množství potravin než méně intenzivní zemědělské metody, což snižuje i jejich cenu.
Velkochovy jsou často kritizovány i kvůli negativním dopadům na životní prostředí, včetně znečištění vod, degradace půdy, nadměrného využívání vodních zdrojů a emisí skleníkových plynů. Náklady na odstranění těchto dopadů se do cen produktů nepočítají.

Výzkumy ukazují, že spotřeba masa bude s růstem světové populace a zvyšující se úrovní příjmů v zemích globálního Jihu nadále stoupat, a to především v Asii, Latinské Americe a na Blízkém východě, zatímco v některých ekonomicky vyspělejších zemích by měla poptávka, hlavně po červeném mase, klesat.

Kde je člověk

Sociální psycholožka Melanie Joy popisuje v knize Why we love dogs, eat pigs, and wear cows: An introduction to carnism (2011) pomyslnou situaci, v níž si hosté pochutnávají na večeři, dokud jim hostitel neprozradí, že předložený pokrm pochází ze zlatého retrívra. Většina hostů v takové chvíli pocítí odpor a talíř odsune. I když jim hostitel vysvětlí, že si dělal legraci a ve skutečnosti jí krávu, nepříjemný pocit přetrvává. Joy tím vyvolává otázku, proč některé druhy masa vyvolávají v lidech potěšení a jiné odpor?

Podle psycholožky máme rádi psy, jíme slepice a nosíme boty z kůže krav ne proto, že by se od sebe tyto druhy zvířat natolik lišily, ale protože je naše mysl odlišně vnímá. Lidská mysl se podle ní zbavuje nepříjemných pocitů spojených s jedením masa i dělením zvířat na kategorie „jedlá“ a „nejedlá“, objektivizují je prostřednictví jazyka – maso z krávy označujeme jako hovězí, kuřata jako brojlery. Další technikou je deindividualizace, kdy jsou zvířata chápána jako abstrakce, skupina, nikoli jednotlivci. Lidé si nepředstavují, že zvíře, ze kterého maso pochází, by mohlo mít osobnost. Ne nadarmo rodiče dětem zakazují, aby pojmenovaly kapra ve vaně.

Vnímání každého z nás je navíc individuální, záleží i na kulturním a sociálním kontextu. Arran Stibbe, odborník na ekologickou lingvistiku, mluví o tzv. sociální kognici sdílené společností, která ovlivňuje, jaké živočišné produkty nakupujeme, jakým způsobem zacházíme se zvířaty a zda se angažujeme v ochraně zvířat. Aby se změnilo zacházení se zvířaty, je nejprve nutné změnit společenský diskurz tak, aby byla zvířata vnímána jako cítící bytosti s vlastními potřebami a zájmy.

Změny ve společnosti

O změnu společenského diskurzu se snaží nejen aktivisté a aktivistky již několik dekád. Moderní hnutí za práva zvířat má své kořeny v průmyslové revoluci, už v roce 1822 přijal irský politik Richard Martin jeden z prvních zákonů o ochraně tzv. hospodářských zvířat. S novými poznatky o potřebách tzv. hospodářských zvířat se mění i jejich přístup. 

Ve světě sledujeme nárůst počtu lidí, kteří se stravují rostlinně, především v USA, Kanadě, Austrálii a Velké Británii, a to za podpory veřejně známých osobností, sportovců nebo společností včetně Google.

Člověk však nemusí přestat jíst živočišné produkty, a přesto může odmítnou podporovat velkochovy, například nákupem BIO masa nebo změnou dodavatele. V České republice funguje například mapa ekologicky hospodařících zemědělců*kyň Adresář farmářů, které můžete oslovit přímo. Avšak jednou z nejúčinnějších metod nejen v oblasti ochrany zvířat je změna legislativy a v konečném důsledku i samotného systému. Jedna změna zákona může vést v českém kontextu ke zlepšení života milionů zvířat po celé republice, v lepším případě v celé Evropské unii.

Mají však lidé vůbec zájem zákony měnit? Před šesti lety se v médiích objevily záběry z českých klecových chovů slepic, které zůstávají očím diváků většinou skryté. Přibližně dvacet slepic se na nich tísní v jedné malé kleci, kde má pro sebe každý prostor o velikost papíru A4. Takových klecí je v hale nespočet. Přitom slepice žijí přirozeně v hejnech s pevně danou hierarchií. Když se někdo cítí rozrušený, ostatní to ihned poznají a běží ho uklidnit. Z nudy a nedostatku podnětů mohou být frustrované a agresivní, což je jeden z důvodů, proč jim chovatelé vždy uštípnou bez anestezie zobák –⁠⁠⁠⁠⁠ tato část těla je pro ně do konce života bolestivá na dotek.

Lidé „vyvinuli velký tlak na supermarkety i další firmy, které se pak distancovaly od klecových vajec a zavázaly se, že je přestanou prodávat,“ popisuje Ivo Krajc, vedoucí komunikace spolku pro ochranu zvířat OBRAZ, co následovalo. „Tlak veřejnosti se potom přesměroval na poslance a senátory a i oni nakonec souhlasili, že klecové chovy slepic už v Česku nemají být.“ 
Právě OBRAZ, který stojí spolu s dalšími spřátelenými organizacemi i za zákazem chovu zvířat kvůli kožešině, poskytl záběry v roce 2018 médiím. Sněmovna posléze schválila zákaz klecových chovů slepic od roku 2027, přičemž několik řetězců vejce z tohoto typu chovu z nabídky úplně vyřadilo už teď. „Na zákazu klecových chovů slepic se ukázalo, co aktivní občanská společnost dokáže, pokud je pro ni něco skutečně důležité. Navíc každá taková změna inspiruje vývoj v dalších státech a přispívá ke změně toho, jak jako společnost na zvířata a jejich životní potřeby nahlížíme,“ dodává optimisticky Krajc.

Konec doby klecové

Zatímco v České republice se začínalo o změně zákona teprve mluvit, v Německu a Rakousku už byly klecové chovy delší dobu společensky nepřijatelné (byť v Německu zákon vejde v platnost až od roku 2026). Podle Krajce tím země přispívají do debaty o změně zákona na celém území Evropské unie. „Podobně tomu bylo třeba u omezení testování kosmetiky na zvířatech, které Česká republika přijala dříve než celá Unie,“ říká Krajc.

Živá debata o klecových chovech v Evropské unii poslední roky skutečně probíhá. V roce 2018 spustila organizace Compassion in World Farming ve spolupráci s dalšími 170 nevládními organizacemi Evropskou občanskou iniciativu End of Cage Age (česky Konec doby klecové), aby o rok později společně předaly Evropské komisi téměř 1,4 milionů podpisů lidí, kteří požadují zákaz klecových chovů v rámci celé EU. Padesát tisíc podpisů se vybralo v Česku. Podporu vyjádřilo také 140 evropských vědců, včetně známé vědkyně a ochránkyně přírody Jane Goodall.

Přestože Evropská komise slíbila, že v roce 2023 předloží legislativu o ukončení klecových chovů jako součást přelomového balíčku týkajícího se welfare hospodářských zvířat, ještě tak neučinila. Nyní je kvůli tomu pod tlakem veřejnosti i organizací, aby závazek naplnila.

Změna zákona by se navíc týkala nejen slepic, ale i telat, kachen, hus, králíků nebo prasnic. Prasnice jsou v průmyslovém chovu v EU během prvního měsíce březosti uzavřeny většinou na holé betonové nebo roštové podlaze v kovové konstrukci, která jim znemožňuje téměř jakýkoliv pohyb. To stejné je čeká několik dní před porodem, během něj a po celou dobu kojení, kdy je vedle klece prostor ještě pro selata. A to navzdory tomu, že v příznivějších podmínkách chovu budují selatům hnízdo, které vystýlají měkkými přírodninami, uklidňují je broukáním, rády se tulí a obecně budují se selaty silné pouto.  Nutno dodat, že organizace, které usilují o zákaz chovů jako takových, by mohly namítat, že změnou podmínek chovu zvířat se mění pouze forma jejich utrpení a lidé mají dobrý pocit, že zvířatům pomohly a prozatím jim to stačí. Jeden aktivista se mnou sdílel, že by se z takového „úspěchu“, jako je zákaz klecového chovu, nemohl radovat, protože ví, že zvířata dál žijí ve špatných podmínkách a umírají ve velkém.

Kultivované maso

V neposlední řadě přináší naději i kultivované maso vyrobené z buněčných kultur bez nutnosti chovu a zabíjení zvířat. „Místo abychom lidi přesvědčovali, aby maso přestali jíst úplně, můžeme jim dát to, co chtějí, ale zvířata z rovnice vyřadit,“ říká Robert Yaman, bývalý vedoucí provozu společnosti Mission Barns zabývající se pěstováním masa a zakladatel neziskové organizace Innovate Animal Ag, která podporuje vývoj a zavádění nových technologií, jež zlepšují zdraví a životní podmínky zvířat. 

Prvotní nadšení, které vyvolal v roce 2013 kultivovaný hamburger (v přepočtu stál přes 7,5 milionu korun), sice časem přerostlo ve skepsi kvůli vysokým nákladům a technologickým výzvám, ale investory to neodradilo a v roce 2022 si kultivované maso opět získalo pozornost.

„Snažit se nyní předpovědět budoucnost kultivovaného masa je jako snažit se předpovědět budoucnost solární energie v roce 1990,“ upozorňuje Yaman. Právě paralela s průlomem ve výrobě solární energie, která nyní představuje nejlevnější zdroj obnovitelné energie po desetiletích vývoje a miliardách investic ze strany investorů i států, podle něj skýtá naději, že kultivované maso může uspět. I v případě solární energie se jednalo o nový průmyslový proces čelící mnoha překážkám. „Pokud připustíme delší časové horizonty, mnoho zdánlivě neřešitelných problémů se stane řešitelnými,“ dodává.

V mezičase je podle něj klíčové hledat a podporovat přechodná řešení, jako jsou hybridní produkty kombinující rostlinné a kultivované složky, které nabízí vyváženou chuť a jsou cenově dostupnější než čistě kultivované maso. Tyto inovace nejenže snižují náklady a zvyšují přijatelnost pro spotřebitele, ale také představují důležitý krok na cestě k plně udržitelné produkci masa. 

Nadějné vyhlídky?

Iniciativy jako zákaz klecových chovů, podpora kultivovaného maso a rostoucí popularita rostlinné stravy skýtají naději, že můžeme směřovat k soucitnějšímu a udržitelnějšímu chovu zvířat. Motivací nemusí být zdaleka jen etické zacházení se zvířaty, ale i businessové uvažování a vědomí, že podobně jako u solární energie bude kvůli environmentálním dopadům intenzivního zemědělství v budoucnu potřeba alternativa. Svět, ve kterém by lidé se zvířaty nehospodařili, se právě teď zdá nerealistický. Zachráněná zvířata na azylových farmách nám mezitím mohou připomínat, o co bohatší život by zvířata mohla vést.

říjen 2024