Pandemie a odpad  Spasitel plast

Ačkoliv se globální katastrofa způsobená oteplováním klimatu zdá prakticky nevyhnutelná, existovala ještě začátkem loňského roku jedna oblast environmentální agendy, kterou jsme si mohli hýčkat jako první vlaštovku pozitivních změn: nakládání s odpady, především s plasty. Nešlo o významnou systémovou změnu, měnil se postoj veřejnosti. Nakupovat do vlastních látkových sáčků přestalo být záležitostí pro ufony, o zero waste najednou mluvily i zpovykané celebrity, rojily se podnikatelské záměry slibující nový přístup k balení zboží. Mikrotenové sáčky se v obchodech dostaly do role outsiderů. A pak přišel Covid-19.

Část populace v březnu 2020 propadla apokalyptickým vizím a začala hromadně skupovat potraviny. To samo o sobě stačilo k tomu, aby se pro mě z nákupu stala tragikomedie. Snaha proletět obchodem co nejrychleji, dostat se před co nejvíc přeplněných vozíků a zvolit pokladnu, kde jich naopak stojí co nejméně, připomínala táborovou hru. Apokalyptickému vytržení jsem odolával. Pak přišla další nařízení. Parkoviště obchodního centra v Letech u Dobřichovic profukoval lehký jarní vánek, okolní kopce se zelenaly, pole obestíral stejný klid a probouzel se na nich život jako vždycky zjara. Ale na dlažbě v tom větru poletovaly desítky, možná stovky rukavic, odhozených na zem právě před tím, než zákazník zaklapl dveře automobilu. Sem tam parkovištěm protančila i zahozená rouška. Poetika z filmu Americká krása v tomhle pohledu nebyla. V obchodě samotném bylo veškeré volné zboží, od mrkví po rohlík, zabalené v mikrotenových sáčcích. Apokalyptická vize se zhmotnila, krize smazala pokrok.
 
Lidské úsilí o udržitelnou společnost koronavirus prověřuje i s druhou podzimní vlnou. Nejen to, ukazuje i slabé body globalizované infrastruktury, jejíž zdroje jsme si zvykli považovat za bezedné.

Prezervativy a žraloci

Někdy v polovině září se na českém webu objevila zpráva o policejním zátahu ve vietnamské (rozuměj „ležící ve Vietnamu“) prádelně na prezervativy. Tento progresivní přístup k recyklaci mě zaujal a nad tématem jsem chvíli uvažoval. Pokud by bylo zajištěno náležité ošetření prezervativu, patrně jedinou hygienickou překážkou by byly naše předsudky. Horší už to může být s požadovanou funkcí — ochranou před otěhotněním a pohlavními chorobami. V případě vietnamské prádelny nebyla motivací pomoc životnímu prostředí, ale, jak už to tak bývá, snaha přilepšit si.
 
Celá historka je zajímavá i z jiné perspektivy. V březnu oběhla svět zpráva malajských producentů prezervativů. Ukázalo se, že to jsou prakticky jediní producenti na světě a v souvislosti s uzavřením provozů a nedostatkem lidí hrozilo, že bude pánské ochrany na globálních trzích nedostatek. To by z vietnamského modelu recyklace udělalo lukrativní černý byznys i jinde ve světě.
 
Ale vydejme se po pomyslné niti dál. Prezervativy nejsou jedinou ochranou pomůckou, která se dominantně vyrábí v Malajsii, Thajsku a Indonésii. Produkují se zde i latexové „jednorázové“ rukavice, které v březnu loňského roku zaplavily z nařízení vlády i obchody. Důvod je ryze praktický, latex se sbírá ve stejné oblasti na kaučukovníkových plantážích. Nepodařilo se mi sice dohledat, nakolik setrvalá zvýšená poptávka po rukavicích zpětně ovlivňuje dostupnost latexu pro jiná odvětví, potažmo například cenu prezervativů, ale tlak, který nastalá situace na celý dodavatelský řetězec klade, musí být obrovský. V posledku navíc vše závisí na dostatečné produkci latexu. Bude potřeba rozšiřovat plantáže? Budeme svědky podobně agresivního žďáření pralesa jako v případě palmového oleje? Je produkce dlouhodobě udržitelná?
 
Vědomí, že produkční model latexových rukavic považovaných za jeden z pilířů individuální ochrany proti jakékoliv kontaktem přenosné nákaze, připomíná pyramidu postavenou na špičku, zneklidňuje a vede k řadě podobných otázek. A tím se pomalu dostáváme ke žralokům.

Planeta malá pro virus

Člověk by řekl, že obyvatele oceánů nemusí probíhající epidemie znepokojovat. Mohli by dokonce profitovat z menšího turistického provozu. Ve snaze ochránit se má ale člověk prsty zatraceně dlouhé a nebojí se je namočit. Poukázala na to nezisková organizace Shark Allies, které se podařilo zjistit, že rovnou pět kandidátů na účinnou vakcínu proti koronaviru počítá s využitím skvalenu k vylepšení vlastností vakcíny. Skvalen zlepšuje její účinnost, ostatně už se používá ve vakcínách proti chřipce. Že by měl být součástí nových očkovacích látek, tedy příliš nepřekvapí.
 
Problém je v tom, že se extrahuje ze žraločích jater v nepříznivém poměru tří tisíc zabitých žraloků na tunu skvalenu, což by mělo stačit zhruba na sto milionů dávek vakcíny. Zranitelné populace žraloků by v krajním případě mohly čelit zhroucení s nepředvídatelným efektem na celý mořský ekosystém. Nepochybuji o tom, že by lidstvo v takovém případě plnou zodpovědnost svalilo na nový koronavirus. Ve skutečnosti je planeta příliš malá na antropocentrické řešení problémů. Jak poukazují Shark Allies, skvalen můžeme bez problému získávat i z jiných zdrojů, často rostlinných. Žraloci jsou pouze lacinější řešení. Zdánlivě.

Součástí mnoha vakcín je látka skvalen. Získává se z jater žraloků. Kvůli tuně skvalenu, který vystačí na zhruba sto milionů dávek vakcíny, musí zemřít kolem 3000 žraloků. | Foto: Wai Siew via unsplash | CC0 1.0 Motiv obrácené pyramidy se totiž znovu objevuje v další správné pointě ochránců ze Shark Allies. Pokud bude naše produkce proti-covidové vakcíny záviset na tak omezeném a křehkém zdroji, jako jsou žraločí játra, můžeme snadno přijít o schopnost efektivně se proti novému koronaviru bránit. Minimálně v tomto případě je potřeba prosazovat alternativní a udržitelné řešení dříve, než bude na světě finální produkt a kolotoč závislosti na žraločím skvalenu už nepůjde zastavit.
 
A to nás vrací zpět ke zdravotnickým pomůckám, u kterých se nejlépe ukazuje, jak moc v této krizi spoléháme na prověřená řešení.

Limity zdravotnictví

Určitá zkostnatělost ve vztahu k odpadovému hospodářství zůstávala v případě zdravotnictví dlouho skrytá pozornosti. Jedná se totiž o tu oblast našeho života, v níž spoléháme na doporučení odborníků a jejich metody příliš nezpochybňujeme. Jednorázové použití mnoha pomůcek navíc na první pohled dává smysl. Jde přece především o zajištění sterilního prostředí. Tato perspektiva se promítla i do legislativy, která opětovné použití byť dekontaminovaného materiálu vysloveně zakazuje. Přesto se nelze ubránit určitým pochybám. Kdy jste například u lékaře naposledy čurali do skleněné zkumavky?
 
Sedmá generace se ptala lékařů a sester, zda považují míru recyklace v nemocnicích za dostatečnou. Starší udivovala míra, s jakou plast nahradil dřívější použití skla, papíru a kovu, stejně jako nutnost vyhazovat některé kovové nástroje po banálních zákrocích (přestřižení nitě při šití). Někdy jsou důvodem lepší hygienické vlastnosti plastu, objevil se ale také argument rychlosti ošetření. Je docela dobře možné, že přetížený personál nemocnic už v dnešním nastavení ani nemá čas sterilizovat velké množství materiálu a v našponovaných rozpočtech nemocnic pro takové hledání ztraceného času také není místo. Nakládání s nebezpečným odpadem je totiž záležitostí složité metodiky a vyžaduje zodpovědnou pracovní sílu.
 
Epidemie koronaviru odhalila ještě další problém. Začátkem října upozornil server irozhlas.cz na rostoucí spotřebu plastových pipetovacích špiček, které jsou nezbytnou součástí testovacích procedur. Na jeden test se spotřebuje až dvacet špiček, spotřeba materiálu je tudíž obrovská. A lékaři připouští, že jde o slabý článek testovacího řetězce. V Nemocnici Na Bulovce dokonce museli kvůli zpožděné dodávce testování na hodinu zcela přerušit. Počet výrobců je v tomto případě opět omezený a situaci nepřispívá ani fakt, že různé pipetovací automaty vyžadují rozdílné špičky. Míra, s jakou se využívají různé přístroje designované na konkrétní typ laboratorního vybavení, samozřejmě z plastu, ještě více znemožňuje třeba jen nouzový návrat k použití pomůcek z jiných materiálů. A spotřeba těch stávajících enormně nenarostla jen u nás, ale i globálně.
 
Pokud se zaměříme pouze na osobní ochranné pracovní prostředky (OOPP), můžeme pro představu použít data z Anglie. Zdejší poskytovatelé zdravotnických a sociálních služeb spotřebovali od února do června 2,3 miliardy předmětů osobní ochrany, což je stejný počet jako za celý rok 2019. U nás takovou centrální statistiku k dispozici nemáme, na webu ministerstva zdravotnictví se aspoň dočteme, že ministerstvo v souvislosti s epidemií letos distribuovalo do jím řízených nemocnic, krajských hygienických stanic a laboratoří testujících na koronavirus přibližně 65 milionů kusů OOPP. Zdravotnickým zařízením navíc zdatně konkuruje úplně nový spotřebitelský segment: zbytek společnosti.

Vzestup planety roušek

Ať už se tak dělo z nařízení vlády, nebo z individuálních pohnutek, z roušek, respirátorů a dalších OOPP se staly předměty masové spotřeby. To vytváří obrovský ekologický problém, zaviněný dvěma hlavními faktory. Za prvé: tyto předměty a jejich součásti jsou designované k jednorázovému použití ve specifickém prostředí. Za druhé: zařízení, která tyto předměty používají, disponují metodikami a službami k jejich správné likvidaci. Samozřejmě také produkují předvídatelné, omezené množství takového odpadu, navíc koncentrovaného na jednom místě. U OOPP v souvislosti s COVID-19 platí, že jsou považované za infekční odpad putující do spalovny s případným mezistupněm na dekontaminaci. Omezení recyklace se dá z ekologického hlediska v případě nemocnic omluvit a odůvodnit, pokud se ale tyto předměty masově rozšíří mimo nemocnice, znamenají problém vyžadující řešení. Na různě pohozené roušky, většinou z netkaných látek na bázi plastu, ostatně narážíme dnes a denně ve svém okolí. Ústenku obecnou už jistě zaznamenali jako nový invazní druh i v Krkonošském národním parku.

Invasive Art: die gemeine Alltagsmaske | Foto: Kadir Celep via unsplash | CC0 1.0 A zdejší situace je srovnatelná se zbytkem světa, vyjma megapolí, kde je problém daleko závažnější. Do jeho mapování se můžete zapojit pomocí projektu profesora Louisianské univerzity Marka Benfielda. Odhozené OOPP se mapují pomocí geotaggingu na GoogleEarth a Benfield takto sbírá data z celého světa. Registrovat se můžete na mailu covid19waste@gmail.com. Možná tak pomůžete prevenci rizik, která nejsou pouze ekologická. Odhozené OOPP totiž mohou ohrožovat i naše zdraví a infrastrukturu, třeba v podobě ucpané kanalizace.
 
Epidemie koronaviru v podobě nového, vizuálně výraznějšího typu odpadu ukázala, že naše individuální návyky v nakládání s odpadem jsou stále tristní. Ministerstvo životního prostředí sice vydalo k správnému nakládání s odpadem vzniklým v souvislosti s používáním OOPP leták, na místě by však byla mnohem intenzivnější kampaň.
 
Co se týče recyklovatelných alternativ, je budoucnost zatím hodně nejistá. Recyklaci stávajících pomůcek u nás brání legislativa, řadící je mezi infekční, nebezpečný odpad. V USA se sice pod vlivem hrozícího nedostatku podařilo vyvinout systém dezinfekce OOPP ve speciálně upravených kontejnerech, ty ale zatím slouží pouze některým tamním nemocnicím. Podobně se experimentálně ověřuje dezinfekce pomocí ultrafialového světla.
 
Překážkou v recyklaci mohou být i lidské předsudky, jak ukazuje opět případ z USA, kde jsou produkty označené jako „vyrobené z nemocničních odpadů“ na trhu znevýhodněné. Návrhy na výrobu zdravotnických pomůcek a OOPP z rozložitelných materiálů, jako jsou biopolymery, zatím zůstávají v plenkách, stejně jako případná infrastruktura k jejich likvidaci.
Opět lze očekávat, že například takový kompost obohacený o nemocniční odpad může vzbuzovat určitou nedůvěru. Jedním z pozitivních výstupů epidemie ale může být, že nás postavila před nutnost se těmito otázkami zabývat. A přemýšlet, jak oprávněným bojem se současnou či jakoukoliv budoucí epidemií nenakazit biosféru.

březen 2021