Azylová farma a aktivismus  Místo pro zvířata v nouzi

Od prašné silnice nás vítá cedulka s nápisem Farma Naděje a nezaměnitelná vůně zvířecí srsti mísená s vůní slámy a hlíny. Marie Šebestová, zakladatelka a ředitelka azylové farmy pro zvířata, vytvořila přístav, kde takzvaně hospodářská zvířata nachází trvalý domov. V rozhovoru popisuje svou cestu od nadšené aktivistky, přes tvrdou práci spojenou s vedením farmy, až po nekonečnou snahu o zvyšování veřejného povědomí a empatie lidí ke zvířatům. Každý obyvatel i obyvatelka má svůj jedinečný příběh, který zde může požívat. 

Máří, co si máme představit pod azylovou farmou pro takzvaná hospodářská zvířata?

Lidé se běžně setkávají s útulky pro kočky a pro psy, a tak jim vysvětluji, že azylová farma je něco podobného – jsme útulek pro takzvaná hospodářská zvířata. Býváme pro ně většinou cílovou stanicí, zvířata dál nenabízíme k adopci. Bylo by náročné uhlídat, aby se o ně někdo opravdu dobře staral. 

Co tě vedlo k tomu, že ses před deseti lety podílela na vzniku Farmu Naděje, kterou dnes už sedm let vedeš?

Pocit nutnosti. Chtěla jsem, aby lidé měli místo, kde můžou pobýt se zvířaty a poznat je. Zatímco na psy a kočky jsou lidé zvyklí a ví, že mají svoji osobnost, přestože dřív se běžně jedli, u takzvaných hospodářských zvířat tu zkušenost nemají. V Česku už pár takových míst existovalo, ale příliš se o nich nevědělo. I proto jsme od začátku Farmu Naděje co nejvíc popularizovali a pořádali jsme různé akce, protože co je známé, to se může šířit dál. Lidé tu mohou vidět, že mezi pejskem, prasetem a krávou není nakonec takový rozdíl. 

Jak to celé začalo? Slyšela jsem něco o řepkovém poli a bahně.

Je to tak, na začátku byl kus řepkového pole v Dobrovítově, parta nadšených aktivistů a aktivistek a spousta bláznivých nápadů. Všichni jsme znali velké azyly jako Farm Sanctuary v New Yorku nebo Santuario Gaia ve Španělsku – a něco podobného jsme chtěli vytvořit i u nás. Už nám nestačilo dělat veřejné akce nebo ukazovat pravdu o velkochovech. Byli jsme úplní amatéři, a to je dobře. Dnes bych v tom řepkovém poli viděla milion problémů – tady se bude valit bahno z polí, támhle to nebude dobré pro ta a ta zvířata, tohle bude problém… Tehdy jsme nic z toho netušili, zavolali jsme geodeta, oběhali úřady, svolali brigádníky, dostali darem jurtu a představovali si ohrady, zvířata a jak sem budeme zvát děti z dětských domovů a seniory z domova důchodců. Zpětně je skvělé sledovat, jak se i ty zpočátku hodně bláznivé nápady stávají realitou.
   

Z prvotních nadšenců jsi nakonec zbyla jen ty. Lidé s tebou tu a tam sdílí, že vést azylovou farmu je jejich sen. Podle tebe by měli na měsíc přijet a vyzkoušet si to. To zní, že by si to možná rozmysleli. Co vedení farmy obnáší?

Všechno. Musím zvládat práci tak dvaceti lidí – od veterinářky, kuchařky, PR manažerky, uklízečky, pečovatelky, až po stavařku a dělnici. Řeším logistické věci okolo nákupů materiálů, krmiva i realizace nápadů všeho druhu. Pečuji o nemocná zvířata tak, že jsem občas ráda, když se čtyři hodiny vyspím v kuse. Neustále jsem v pohotovostním režimu, ani na chvilku nemůžu vypnout. Má rozhodnutí můžou ovlivnit i život nebo smrt zvířat, což je obrovská zodpovědnost. Musím stále přepínat mezi různými typy úkolů. Náročné je také řešit urgentní případy a specifické potřeby různých zvířat. Pak je tu samotná každodenní péče o zvířata – ráno a večer je nakrmit, dát jim vodu, vyčistit domečky… Spousta lidí kvůli tomu vyhoří, včetně mě.

Přesto přicházíš stále s novými nápady, jak farmu vylepšit, a zvířat na ní přibývá. Nedávno jste dokonce zachránili dvacetihlavé stádo ovcí. Co tě motivuje?

Podle mě to, že se do zvířat dokážu opravdu vcítit. Cítím, jaké to je být v jejich kůži, a vnímám to, jak s nimi lidé zachází, jako nespravedlnost, kterou je třeba změnit. Myslím si, že kdyby každý měl vysokou úroveň empatie, nebylo by potřeba starat se o sto sedmdesát zvířat, protože by nikdo nepodporoval situace, kdy jsou zvířata v nouzi. Podobně jako v minulosti se společnost musela změnit, vidím to i tady jako službu veřejnosti, která nakonec pomůže všem – nejen zvířatům, ale i lidem, dětem a přírodě. Je to náročné, ale prožívám zde momenty, které mi dávají energii a pocit, že to, co dělám, má smysl. I přes všechny výzvy bych svůj způsob života nevyměnila za jiný. Co bych si přála, je mít méně zodpovědnosti. A tak se snažím vymyslet, jak dělat věci co nejjednodušeji. 

Také mě naplňuje, když sem přijedou lidé a já na nich vidím, jak jim to prostředí dělá dobře a jsou šťastní. Například když jsou tu lidé z domova důchodců přítomní s těmi zvířaty a znamená to pro ně celý svět. Těšila jsem se taky, až budeme moct farmu otevřít dětem z dětských domovů, aby měly místo, kam můžou jezdit, kde to znají, jako když jezdívají vnoučata k prarodičům. 

Život na farmě, i když zůstávám na jednom místě, je navíc hodně pestrý. Denně zažívám věci, které by mě dřív ani nenapadly. 

Jak jsi říkala, na farmě dnes žije více jak sto sedmdesát zvířat snad všeho druhu –⁠⁠⁠⁠⁠ ovce, kozy, krávy, prasata, lamy, kachny, slepice, kohouti, krocani, kočky, psi… Odkud čerpáš know-how, jak o ně pečovat?

Všude možně. Na internetu, z konzultací s veterináři, s lidmi, co daný druh zvířat chovají delší dobu… Za těch sedm let jsem se taky hodně naučila. Zkušenosti s jedním druhem zvířat mi ukázaly, kolik práce navíc si můžeme dovolit, a je snazší podle toho rozhodovat, jaký druh zvířat ještě můžeme přijmout. Například už vím, že kozy nemůžeme mít spolu s ovcemi, protože kozy po všem lezou a balíky sena, které můžu ovcím nechat na čtrnáct dní, aniž bych je tak musela chodit ráno a večer krmit, by hned počůraly. Práce se výrazně zjednodušila i tím, že jsme zvířata od sebe oddělili podle druhů, víc jim to tak vyhovuje. Třeba Milánek (prase, pozn. red.) má rád své soukromí a svůj domeček, i když má společný výběh s dalším obřím prasetem Ewženem.

Jak se ti daří farmu udržet po ekonomické stránce?

Je to náročné. Jedna věc je dávat o sobě vědět přes „storíčka“ na sociálních sítích, rozhovory nebo reportáže v televizi. Díky tomu o nás lidé ví a mohou nás podporovat i finančně. Kromě péče o zvířata, stavění přístřešků a ohrad je drahé budovat zázemí pro lidi. Na to si občas půjčím peníze, protože vím, že čím rychleji postavím třeba chatičky, tím rychleji se mi peníze vrátí z akcí –⁠⁠⁠⁠⁠ konají se tu třeba pobyty s jógou, meditační retreaty, akce jako Staň se farmářem…

Ideální je, když můžeme lidem poskytnout jen zázemí, veganské jídlo, prohlídku po farmě, ale o zbytek programu se postarají sami. To je podle mě dost žádané a bez toho by se azyl těžko uživil. Dopředu díky tomu vím, kolik můžu očekávat peněz na daný měsíc. K tomu počítám i trvalé dary od lidí. Občas nám taky nějaká firma dá víc peněz nebo poskytne jídlo pro zvířata. Na vybudování ovčína jsme vybrali dvě stě padesát tisíc přes darovací portál Donio. Ale i ten fundraising člověka hodně vyčerpá.

K péči o zvířata se tím přidává spousta další práce s lidmi.

Ano, a tím, že musím stále pracovat i s lidma, vystupuji hodně ze své komfortní zóny. Nejraději bych byla celý den mezi zvířaty a kydala hnůj, u toho člověk krásně vypne mozek, ale to nejde. Myslím si, že kdyby to zvířata věděla, byla by šťastná, že za ně někdo dělá osvětu. I díky akcím pro veřejnost lidí mohou vnímat zvířata jinak.

Z jakých podmínek se k vám zvířata typicky dostávají?

Většinou z velkochovů nebo malochovů. Některá zvířata se k nám dostávají, protože jejich majitelé se o ně nemohou starat kvůli nemoci nebo finančním problémům. Další běžnou příčinou jsou případy týrání, kde zvířata trpěla v extrémních podmínkách a byla by bez naší pomoci odsouzena k smrti. Někteří lidé si také pořizují zvířata bez pochopení jejich potřeb, což vede k nekontrolovanému rozmnožování, jako u pána, který měl původně dvě ovce a skončil s dvaceti. Také se setkáváme se zvířaty vyhozenými na ulici, například prasátko Evžena jsme odchytávali vyhladovělého v jablečném sadu.

Často jsi vystavovaná zvířecímu utrpení, bolesti, nemocem nebo smrti. Jak se s tím vyrovnáváš?

Člověk si na to musí zvyknout, ale ze začátku jsem nevěděla, že si takovou bolestí budu procházet. Říkala jsem si, jak budu zachraňovat zvířata, ale nedošlo mi, že budou umírat, nebo o ně budu pečovat od miminka, od flaštičky, a za čtyři roky zemřou. Nemám konkrétní recept na zvládání této bolesti, ale vnitřně se s nimi loučím, s přesvědčením, že jejich duše pokračuje dál. Smrt je pro mě přirozená, i když způsobuje bolest z pocitu ztráty. Nejtěžší je, když se snažím zvířata zachránit, ale nejsem si jistá, jestli jim od určité chvíli už neubližuji a neměla bych je nechat uspat. Třeba jeden beránek, Bertíček, sedmnáct dní bojoval s tetanem, kdy jsem si mnohokrát říkala, zda ho netrápíme, ale teď tu žije šťastně už několik let.
 

Každodenní péče o zvířata, navíc v tomto počtu, člověka kotví na jednom místě. Ty jsi kus života procestovala a pokud se nepletu, cestování je stále tvojí velkou vášní? Jak to jde skloubit dohromady s vedením farmy?

V tom jsem už našla určitou rovnováhu. Nemám teď sice peníze, ale mám štěstí, že mám kamaráda, který mě občas vezme na dovolenou. Naposledy jsme byli třeba v Africe. Když odjedu, na týden či dva, farmu zvládnou čtyři až pět spolehlivých lidí, kteří se o vše postarají. Vždycky, když přijedu, tak si oddechnou a jsou rádi, že mi farmu zase můžou předat. Srdcem jsem stále na farmě, ale jsem šťastná, když můžu na chvíli vypnout a odpočinout si.

Taky jsem po těch letech na farmě začala hledat cesty, jak zlepšit organizaci práce, abych měla větší svobodu. Chtěla bych zaměstnávat lidi z okolí, kterým můžu říct, co je potřeba a oni to budou mít na starosti. Se zbytkem pomůžou kamarádi, dobrovolníci nebo dobrovolnice, kteří to tu po těch letech taky dobře znají. Mívali jsme i zahraniční dobrovolníky přes organizaci Workaway. Poslední dobou už je pro mě hodně náročné tu mít stále nové lidi, u kterých nevíš, zda si sednete, musíš se s nimi sžívat a zvát si je k sobě domů do „obýváku“, zapojovat je do svého života. Musíš se všemi kamarádit, to je nejnáročnější. S takovou se z tebe může za chvíli stát takový introvert, že už se vůbec nechceš vídat s lidma.
 

Rozvinulo tě téměř deset let strávených na farmě osobnostně? V čem?

Vždycky jsme se smáli „farma je karma“. Tady se před ničím nedá utéct a nic se nedá schovávat. Například já vždy říkám to, co mám na jazyku, ale za ty roky jsem se naučila komunikovat s lidma i jinak. Dávám teď taky víc prostoru druhým se vyjádřit k různým nápadům, podívat se na něj z vícero stránek, zatímco dřív bych prostě rozhodla, jak to bude a hotovo. Taky jsem se hodně vyklidnila a ze všeho se hned nehroutím.

Před založením farmy, ale i dnes, jsi také aktivistka za práva a ochranu zvířat. Přímá záchrana zvířat je jednou z cest, jak zvířatům pomoci. Vyžaduje ale hodně financí, energie a času ať už na budování samotné farmy, tak v péči o zvířata. Každý, kdo má zvíře, ví, jak se může prodražit veterinární péče a krmení. Na farmě jich navíc žije skoro dvě stě od těch menších po kolosy, jako je třeba rezavá kráva Grace. V čem je podle tebe právě tato forma pomoci efektivní?

Tato forma pomoci má velký dosah. Díky sociálním médiím, jako jsou Instagram a Facebook, vidíme, jak na příběhy zvířat lidi reagují, co je zasáhne. Hodně návštěvníků farmy nebo dobrovolníků změnilo svůj životní styl – stalo se vegany, založili si veganský business, Tomáš, který tu byl na začátku, založil nedaleko odsud vlastní azylovou farmu… 

Máš ale i systémovou změnu, kdy změna jednoho zákona zasáhne miliony zvířat v rámci republiky nebo i celé Evropské unie.

Myslím, že se to může doplňovat. My se staráme, aby se lidé víc se zvířaty propojili, při osobním setkání i přes příběhy, které sdílíme. A oni se pak třeba víc angažují, podepisují petice, napíšou e-mail politikům, sdílí fotky a vypráví o tom, co viděli. Pamatuji si na chlapečka, který když viděl Milánka, řekl, že teď už nemůže jíst vepřové, nemůže přeci jíst Milánkovu nohu.

Mají podle tebe zvířata z velkochovů naději, že se jejich situace v budoucnu zlepší?

Podle mě vše záleží na lidech, zda budou vědomější. I proto mám Farmu Naděje, aby lidi otevřeli oči a zvýšili jsme jim úroveň empatie. Jiná šance tu pro zvířata není. Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby se změnily zákony a chovy byly zakázané, ale obávám se, že by to pak lidi dělali akorát na černo. Jakmile budou mít lidé vyšší empatii, pomůže to i zvířatům.

červenec 2024