Vyhnání Němců  Jak se organizuje smíření?

Cenu Georga Dehia, udělovanou Německým kulturním fórem pro východní Evropu, za přispění k vypořádávání se české společnosti s poválečným vyhnáním Němců z Brna loni převzal Jaroslav Ostrčilík. Ostrčilík založil mimo jiné Pouť smíření). Jde o uctění památky obětí takzvaného brněnského pochodu smrti v květnu roku 1945, který se ovšem jde v opačném směru. Tereza Semotamová se novopečeného nositele ceny zeptala, jak se organzuje smíření.

Jaké události je třeba si v kontextu historie Brna a České republiky obecně připomínat?

Všechny, ale některé z nich byly dosud vnímány kontroverzně. Oslavy slavného vítězství nad švédskými oblehateli za třicetileté války je pěkný a pro identitu Brna důležitý folklor. Měli bychom ale mnohem intenzivněji reflektovat temné kapitoly brněnské a české historie jako je holocaust, nacistický teror a poválečné násilí. To v Brně propuklo bezprostředně potom, co na konci dubna 1945 městem prošla fronta. V ulicích docházelo k bití a ponižování těch, kdo byli označeni za Němce, v noci byly ženy odvlékány na „loupání brambor“. Po pár dnech byli nejprve muži a později i ženy a děti vyhnáni ze svých domovů do, škol, sokoloven nebo sběrných táborů. Jedním z nich byly Kounicovy koleje, za války věznice a popraviště gestapa. I po válce se tam děla hrozná zvěrstva, za onoho krvavého léta odtamtud prý odvezli 1800 mrtvol.

Určitým vrcholem tehdejších událostí byl takzvaný Brněnský pochod smrti, kdy bylo v noci na posledního května z města vyvedeno 25 až 27 tisíc žen, dětí a starších mužů – muži mladší šedesáti zůstávali v Brně na nucených pracích. Jejich rodiny mezitím bez vody, jídla a lékařské pomoci, vystaveni násilí ze strany mnohdy náctiletých dělníků Zbrojovky, šlapaly 32 kilometrů k rakouské hranici. Došli asi do poloviny cesty, do městečka Pohořelice. Odtud většina dalšího dne pokračovala na vlastní pěst do Rakouska, na čtyři tisíce lidí se smělo vrátit zpátky do Brna, a jiní zůstali ve sběrném táboře, kde jich stovky zemřely na infekční nemoci nebo násilím. Celkem, i až za rakouskou hranicí, zemřelo nejméně dva, možná ale až pět tisíc lidí.

Tvůj projekt měl vcelku skromné začátky. Co konkrétně tě tehdy přimělo ten pochod jít?

Po revoluci jsem vyrůstal v Dolních Rakousích na opačné straně Pálavy, a alespoň na základce jsem měl hned několik spolužáků, jejichž prarodiče byli vyhnáni z Břeclavi, Valtic nebo Mikulova. Tedy už jako dítě ještě v době, kdy se u nás o tomto tématu skoro vůbec nemluvilo, jsem tušil, že se stalo něco hodně špatného. Po maturitě jsem se vrátil studovat do Brna a dozvěděl se detaily brněnského příběhu. Nešlo mi do hlavy, jak přes jedno léto mohla zmizet čtvrtina, ne-li třetina obyvatel Brna, dojít k tak šílenému násilí, a i v souvislosti s holocaustem se město proměnilo k nepoznání. Ale nikdo o tom nic moc nevěděl, případně nechtěl vědět. Hledal jsem proto způsob, jak konkrétně vyvedení německojazyčných Brňanů připomenout trochu jinak, nápaditě a nepřehlédnutelně.

Co se těch skromných začátků týče, tak poprvé jsme ve stopách vyháněných do Pohořelic šli v roce 2007 jen ve třech. To se ke mně možná i z lítosti přidaly dvě kolegyně studentky z germanistiky. Prvních osm ročníků si akce říkala Pietní pochod. Většinou nás bylo pět, někdy deset, jednou dokonce padesát. Postupně vrátily Pietní pochody i román Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové poválečné události zpátky do povědomí brněnské veřejnosti, až nazrál čas udělat krok dál od pouhého připomínání.

Od roku 2015 se akce proto jmenuje Pouť smíření a jde se v opačném směru, v symbolice návratu do Brna i onoho smíření, jak s vyhnanci, tak sami v sobě. Zatímco první pochody byly spíš partyzánské akce, Pouť smíření je bravurně organizovanou s občerstvením a kyvadlovou autobusovou dopravou po celé trase, završenou koncertem v zahradě Augustiniánského opatství na Starém Brně. Včetně brigádníků a dobrovolníků se na akci podílí dobré dva tucty lidí. A její součástí je také čtyřdenní žurnalisticko-historický workshop pro studenty středních škol z Česka, Rakouska a Německa, kterého se tentokrát účastnilo 119 žáků ze sedmi škol.
 

Proč a v čem byl rok 2015 tak přelomový?

Na podzim 2014 mě začali oslovovat lidé s tím, že za rok budeme slavit sedmdesát let od konce války a co takhle z pochodu do Pohořelic udělat větší projekt. Sešli jsme se barvitá parta z občanské společnosti, kulturní scény a také brněnské politiky. Tak široce rozkročené souručenství je v Česku stále nevídaným jevem. Vzešel z něj Rok smíření, na osmdesát kulturních akcí – výstav, čtení, divadelních představení a koncertů, které tematizovaly konec války v širším kontextu, tedy i holocaust, nacistický teror a poválečné vyhnání.

A nesporným vrcholem byla právě první Pouť smíření, když se na jejím zakončení sešlo tisíc lidí. Primátor města Brna Petr Vokřál tehdy česky i německy přečetl vyjádření lítosti nad událostmi z roku 1945, které zastupitelstvo města přijalo týden a půl před konáním Pouti. Primátor se za celý projekt veřejně postavil, což bylo velice odvážné vzhledem k tomu, že na jaře 2015 nebylo vůbec zřejmé, jak na takové tematizování vyhnání zareaguje veřejnost.

Jak veřejnost tehdy zareagovala?

V souvislosti s onou Deklarací smíření a společné budoucnosti se o Brně se najednou mluvilo všude, v tuzemských médiích i v sousedních zemích. Netušili jsme, co nás na Mendelově náměstí bude čekat, nakonec ale přišlo jen asi šest protestujících v dobových uniformách Rudé armády. Ti nevěřícně koukali a nakonec utekli poté, co se s nimi snažil předák Landsmannschaftu Bernd Posselt dát do řeči. On je sice velice milý a bodrý člověk, ale pánové obránci národa jej samozřejmě znali jen z médií, kde dlouho býval vykreslován jako samotný ďábel. Obecně nás veřejnost doslova zahrnula vděkem za to, že téma otvíráme. Tak kladný ohlas nejen této akce, ale celého Roku smíření jsme rozhodně nečekali.

Ostatně v době kulatého výročí se o vyhnání dost psalo a diskutovalo nejen v Brně, ale v celé české společnosti. A ukázalo se, jak neuvěřitelně hluboce se náš přístup k tématu za poslední desetiletí proměnil. Tématu vyhnání se přestali bát i politici, v minulém roce se odcházející ministr kultury Daniel Hermann jako první člen naší vlády v historii účastnil Sudetoněmeckého dne v Norimberku, a loni dokonce s vicepremiérem Pavlem Bělobrádkem. Politicky jim to prošlo proto, že před tím Landsmannschaft ze svých stanov vyškrtl formulaci o „nároku na domovinu“. A k tomuto gestu svoje krajany přiměli Bernd Posselt a lidé kolem něj především poukazem na onu brněnskou deklaraci a Pouť smíření.

Jak se tyto aktivity vyvíjely dál?

Na Rok smíření navazuje každoroční festival Meeting Brno, kterého je Pouť smíření nadále součástí. Také sestává z kulturně-společenských akcí všech žánrů a formátů, přičemž trvá zhruba deset dní na přelomu května a června. Tématem prvního ročníku v roce 2016 byly „ztracené / nalezené domovy“, kromě vyhnání v minulosti jsme se tedy zabývali také situací uprchlíků v současnosti. A i v minulém ročníku jsme se v padesáti jednotlivých akcích soustředili hlavně na současnost, když jsme zkoumali toleranci respektive odmítání jinakosti, a principy společenské radikalizace.

To všechno přelomové a skvělé, co se v Brně za poslední roky událo a dál děje, tedy má více podob a přispělo k tomu široké spektrum lidí a institucí. Kromě naší organizátorské party má na těchto přelomových událostech lví podíl současné vedení města Brna a především primátor Petr Vokřál. A kromě návštěvníků festivalu také komunity vyhnaných, kteří se nebáli postavit nepříjemným stínům naší společné minulosti a přijeli do Brna.

február 2018