Bydlet v autě  „Takhle nějak se asi cítíš, když neexistuješ“

Tereza Kovářová vystudovala filmovou režii na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a na svůj mimoškolní režijní debut teprve čeká. Nyní se živí jako filmová skriptka. Situaci drahých pražských nájmů vyřešila tak, že bydlí v autě.

Terko, mohla bys mi popsat, jak došlo k tomu, že teď bydlíš v autě?

Čtyři roky jsem žila s klukem, který jezdil stunt na motorce, a já ho doprovázela na různé akce, kde jsme spali v pickupu v úložném prostoru na motorku. Tam jsem zjistila, že toho komfortu člověk k žití moc nepotřebuje. I když je teda fajn se doma moct třeba narovnat a postavit, ale tak to někteří kluci motorkáři s většíma dodávkama měli.

Po škole jsem se dostala do období, kdy se mi nedařilo vyvíjet další filmy. Film jsem považovala za své poslání a tehdejší stav jako své selhání. Takže jsem veškerou svou energii přesunula na nové poslání rozvíjet vztah a založit rodinu, kde jsem taky narazila (nebo spíš toho klučinu vyděsila).

On rodinu nechtěl?

Na to jsem se vlastně neohlížela. Jsem tvrdohlavá a kdykoli se pro nějaké takové poslání rozhodnu, zapřu do něho veškerou svou energii a nekoukám moc, co tím způsobuju, buď všechno nebo nic. A teď jsem tu energii v obou případech posílala hrozně dlouho do zdi, než jsem si toho všimla. Byla jsem z toho vyčerpaná a zničená a asi to na mě bylo i dost vidět. Rozhodla jsem se, že potřebuju nový projekt na směřování energie, který pokud možno nebude záviset na odmítnutí druhých lidí. Nový projekt se vyloupl jako obytné auto.
 

Kde jsi tehdy bydlela?

Opouštěli jsme byt v Praze a letití kamarádi se sestěhovávali s partnery a partnerkami. Měli jsme s přítelem druhý byt v Ostravě, tak jsem chtěla pražské dny bydlet v autě a taky jezdit na výlety. Původně jsem to auto plánovala vyrábět trošku jako záchrannou síť toho vztahu –počítala jsem, že bychom tam mohli vozit motorku, že bychom na těch akcích nemuseli spát v pickupu, děcko bychom houpali v hamace nad postelí, všechno jsem měla vymyšlené – ale kluk se se mnou rozešel vlastně den předtím, než jsem si vyzvedla vyhlídnuté auto.

A přesto sis auto vyzvedla.

Nechtěla jsem měnit své rozhodnutí opustit byt v Praze, takže mi nezbývalo než od ledna do dubna dodělat auto do obyvatelného stavu. Naštěstí jsem dostala práci na natáčení, kde se cestovalo všude po republice, takže nebyla příležitost litovat, protože se mi Vont (k autu říkám) hrozně hodil a život v něm se mi zalíbil. A bývalý přítel mi časem dokonce dost pomohl s jeho stavbou.
 

Jak je to u nás zařízené pro lidi, kteří se rozhodnou žít jako ty? Jsou místa vymezená k parkování aut, v nichž lidé spí?

Existuje obrovská československá nomádská komunita na Facebooku, kde si lidé radí nejen ohledně stavění obytňáků, ale taky ohledně každodenního fungování. Myslím, že oficiálně se ale žít v autě nesmí mimo vlastní soukromý pozemek nebo vyhrazená místa – autokempy. Respektive, v České republice je povoleno nocovat ve volné přírodě a tím se myslí přespat jednu noc bez postaveného přístřešku. Nesmí se tábořit, těžko říct, zda spaní v autě je táboření. Co vím, tak většina lidí někde parkuje a spí nenápadně, aby to nemuseli řešit.

Hodně dodávek je udělaných tak, že nikoho nenapadne, že v nich někdo žije, ale když víš, na co se dívat, vidíš jich kolem zaparkovanou spoustu. Vznikla taky řada mezinárodních aplikací, kde lidé sdílí tipy na klidná a hezká místa na spaní. Dokonce funguje stránka, kde majitelé nabízejí za mírný poplatek své pozemky k parkování obytňáků. V zahraničí pak fungují takzvané stellplatzy, které slouží jako vyznačená parkovací místa určená k přespání v obytňáku, a zároveň nemají vybavení kempu.

Nebojíš se?

Zpočátku jsem se bála. První noc v autě se mi zdál sen, že mi někdo vykrádá naftu z nádrže. Pán, co mi v autě zapojoval elektřinu, mi doporučoval, ať si pořídím zbrojní pas a Glocka. To jsem na něj docela dlouho nechápavě zírala. Zatím se prostě jen zamykám a říkám si, že auto samotné je vlastně zbraň. Po půl roce se nebojím, hlavně proto, že člověk nemá čas se pořád bát a myslet na to.

Máš teď v autě pocit domova?

Od začátku jsem Vonta stavěla s tím, že to bude domov, takže jsem s tím pocitem už počítala a nezklamal, dostavil se. Mám kuchyň, koupelnu, ložnici a pracovní prostor v jednom, knihovničku, květinu, vysavač. Ale tohle stejně domov nevytváří. Mám takovou definici, že domov je tam, kde na člověka někdo čeká. Což na mě čekají asi pořád rodiče v jejich domečku, ale přece jenom už potřebuju stát na svých vlastních nohou. A to auto se dá lépe personifikovat než byt, když je člověk sám.

Složité bylo vysvětlit to kamarádům. Když říkám: „Jdu domů,“ a zmáčknu dálkové ovládání na klíči, pořád to vyznívá jako humor. Často jsem byla u někoho na návštěvě a pak šla spát domů do čekajícího auta a přátelé mě nechtěli pustit, že: „Přece nepůjdeš spát do auta, když můžeš u nás.“ Ale spát po kamarádech je mnohem nepohodlnější než spát v dodávce.

A pocit soukromí?

Myslím si, že když se zavřu, tak zvenčí nikdo neví, že jsem v autě. Tepelná izolace funguje i jako zvuková a mám zatmavená okna tak, že ven vidím, ale dovnitř je vidět jen, když se člověk úplně nalepí na okno. Na jaře jsem si dělala přípravu na natáčení a byla ještě zima, takže jsem měla zavřeno. Kolem chodili lidi, třeba se mi zastavili u auta a povídali si. Byli ode mě reálně metr, ale vůbec to netušili. Prohlížela jsem si je. To byl takový úplně nový rozměr soukromí. Takhle nějak se asi cítíš, když neexistuješ.

Naopak v létě jsem často parkovala přes den a větrala a chtěla mít výhled z otevřeného auta, a to mi zase nevadilo, že o mě kolemjdoucí věděli. Teď v zimě mě prozradí zvuk topení, které má pod autem svůj výfuk, ale pořád mám zdi možná tlustší než umakart paneláků a žádného stálého souseda, který by o mně mohl sbírat informace.
 

Co je na životě v autě pro tebe nejzajímavější? Změnilo to nějak tvé vnímání sebe samé?

Jedním intenzivním novým pocitem jsem si prošla uprostřed Nuseláku, když jsem večer mířila přespat k řece. Stála jsem v koloně, kolem svítily ze všech stran baráky a na mě se snesla taková představa, že všichni lidé v autech kolem míří do některého z těch oken, protože tam patří, čekají na to, až budou doma. Kdežto já patřím tam, kde právě stojím, jen mám za sebou ulitu se všemi svými věcmi. Nepatřím nikam a všude. Domov mám kolem, já jsem svůj domov. Je to taková romantická představa, ale mám ji ráda.„Nepatřím nikam a všude. Domov mám kolem, já jsem svůj domov.“Díky tomuhle zážitku jsem začala vnímat schémata, ve kterých žijeme, ve kterých jsem žila doteď i já. Schématem myslím styl života, který vznikne, když se pojmenuju jako: dospělá, režisérka, něčí holka, a tak dále. Najednou se kvůli tomu chovám tak, jak se od té role očekává. A v tom je hned další úskalí: kdo to vlastně očekává? Já sama si jen domýšlím, co v té roli vidí mé okolí. Celé je to konstrukt bránící chovat se sám podle sebe. A ohromně se mi ulevilo, když jsem si v autě mohla říct, že jsem jen Terka bez definice, nejsem nic konkrétního.
Taky jsem se začala mnohem víc dívat kolem. Zjistila jsem, že hrozně ráda řídím po okreskách a že máme krásnou zemi. Stačí jet podél polí na jaře. Ony se hrozně rychle mění, jak rostou, v řádu dní je to už zase jiná příroda. Nebo jedu v noci v mlze lesem, bílé namrzlé větve, přehrávač mi zrovna pustí píseň Laury Palmer od Badalamentiho, já se bojím potenciální srny na silnici a místo toho se z mlhy vynoří obrovské množství světýlek hluboko pode mnou a já zjistím, že jsem ve svahu nad Hlinskem, a do toho začne hrát to piano… Začala jsem si tyhle výjevy sbírat.

A z praktického hlediska se mi změnilo hlavně vnímání plýtvání, spotřeby vody, jídla, nebo uvažování nad tím, co vypouštím spolu se špinavou vodou do přírody.

Ještě takové praktické dotazy: Kam chodíš na záchod? Kde se myješ? Máš elektřinu?

Pod postelí mám obří baterii, která mi pohání všechny spotřebiče, ledničku, světla, jsou na ni napojené elektrické zásuvky. Nabíjí se za jízdy alternátorem auta nebo můžu celé auto zapojit do zásuvky zvenčí, pokud je ta možnost. Topím naftou a vařím na plynovém sporáku. Záchod mám v malé místnůstce chemický, který musím tak dvakrát do měsíce vylívat, nejčastěji na benzínce nebo u rodičů a známých, kterým to není žinantní. V té samé místnůstce plánuju i sprchu, ale zatím není dokončená, takže chodím často plavat a do sauny. A na každé návštěvě už mi kamarádi místo kávy a sušenek nabízejí sprchu, to je krásné. Někdy k nim přijdu rovnou i s flaškou vína a pytlem špinavého prádla, on ten cyklus pračky trvá jedno víno.

Umíš si představit, že bys byla v životě šťastná, i kdybys už nenatočila žádný film?

Teď už asi ano. Poslední roky (po škole) jsem se tím hrozně užírala. Tak nějak mi postupně zapluly do šuplíku dva příběhy, ze kterých by byly dobré filmy. Pořád jsem v sobě hledala chybu, co dělám špatně. A bylo to asi vážně tím, jak jsem chtěla žít podle schématu a snažila se plnit očekávání od role režisérky. Akt natočit film začal být důležitější než ten film samotný. To je špatně. Pořád mám potřebu mít nějaké poslání a být užitečná, ale nemusí se to dít každou vteřinu v životě, musím dát prostor i té fázi hledání.

január 2020