Prezidentský kandidát Marek Hilšer  Myšlenkami a autenticitou

Úspěch Marka Hilšera spoustu lidí v Česku inspiroval. Když mladý lékař a aktivista oznámil kandidaturu na prezidenta, byl téměř neznámý. Překvapivě sesbíral více než 450.000 hlasů (8,83 procent). V rozhovoru prozradil, co jej motivovalo a jak se chce angažovat v budoucnu.

Marku, ty máš za sebou jistě vysilující, ale nabíjející kampaň. Už je pár měsíců po volbách. Jak se cítíš?

Vůbec si nemyslím, že by to bylo nějak vysilující. Člověk cítí nějakou únavu, to ano. Ale já jsem celou kampaň bral jako adrenalinový sport. A hned po volbách, kdy napětí opadlo, jsem dokonce měl abstinenční příznaky z nedostatku adrenalinu. Podobně jako třeba při studiích, kdy se člověk dva měsíce učil, pak měl všechny zkoušky hotový a neměl do čeho píchnout. Ale obecně se cítím dobře, byla to skvělá zkušenost. Moc mě potěšilo, že jsem dostal takovou podporu od lidí, na druhou stranu je to i velký závazek a taková tak trochu tíha, že člověk nějakým způsobem musí jít dál, nemůže jen tak zmizet. Přemýšlím, jak s tou důvěrou co nejlépe naložit dál.

Jak se ti povedlo celou kampaň zvládnout? Zažil jsi okamžiky, kdy jsi s tím celým chtěl praštit? Třeba když jsi pochopil, že s týmem nestíhate posbírat dostatek podpisů?

Musím říct, že jsem neměl žádný moment, kdy bych si řekl, že se na to vykašlu. Možná někdy po ránu, když se člověk vzbudí, to tak bývá. Ale pak si vyčistíte zuby a už zase máte dobrou náladu. Nebo aspoň já to tak mám. Po ránu jsem si někdy říkal, jestli to má nějaký smysl. Ale vykašlat jsem se na to nechtěl. Naopak čím déle kampaň trvala, tím míň pochyb jsem měl. Do kampaně pak už bylo vtažených hodně lidí, co dobrovolnicky pomáhali sbírat podpisy, a jejich důvěra tomu celému dávala smysl. Takže když jsem zjistil, že to s podpisy nestíháme, tak jsem si řekl, že zkusím oslovit senátory a poslance. Dřív jsem o tom ani nepřemýšlel, protože jsem si nemyslel, že by mě vůbec některý z nich chtěl podpořit. Nedoufal jsem v to, že by podpořili nějakýho kluka z ulice, co se chce stát prezidentem.

Jak jsi je oslovil? Normálně jsi jim napsal?

Ano, ale psal jsem jenom některým, u kterých jsem si myslel, že by to mohlo zafungovat. Nepsal jsem tím pádem politikům z nebo za KSČM, ANO nebo jiných stran, se kterými bychom si hodnotově ani programově neporozuměli. Prvních pár se mi ozvalo s pozitivní reakcí a sešli jsme se. Touhle cestou jsem sehnal podporu dostatečného množství senátorů. Setkal jsem se celkem s patnácti senátory a deset z nich mi dalo svůj podpis. Byl jsem v situaci, kdy hodně těch, co by mi podpis dalo, už svůj podpis podpory použilo pro jiné. U těch, u kterých jsem doufal, že mi podpis dají, už to bohužel nešlo. Ale nakonec to vyšlo, hodně mi pomohl senátor Papoušek.

Nebylo to zpronevěření se té myšlence občanského kandidáta?

Když jsem podporu sehnal touto cestou, tak mi řada lidí vyčítala, že už nejsem občanský kandidát. Ale já jsem nakonec byl rád, že to takhle vyšlo, protože jsem tím ukázal, že aktivní občan, který si řekne, že chce něco změnit, může přijít za svým zástupcem v politice a ten ho třeba vyslyší. A to je pro mě právě demokracie. Dnes často zaznívá termín „přímá demokracie“, panuje dojem, že se všechno vyřeší referendy. Naopak si myslím, že se málo využívá toho, že pokud se nějakým problémem opravdu zabýváte a chcete se zapojit do jeho řešení, musíte hledat podporu v politice skrze konkrétní zástupce, kteří v ní již fungují. Funguje to na principu odpovědnosti – není to jen o tom někam hodit volební lístek a jít domů, ale o tom jít s kůží na trh, prezentovat svůj záměr a přínos dané věci.

Co vlastně pro tebe znamená být občanem? Proč vlastně občan má něco dělat? Někdo chce jen sedět doma u televize…

To je taky možnost a já ji nikomu neberu. Ale když je někdo nespokojený, nestačí jen nadávat, je třeba jít dál. Jinak jsme dál jenom poddaní a čekáme, až problém vyřeší někdo nahoře. Já jsem v životě nabyl přesvědčení, že je potřeba jednat, nebýt lhostejný, snažit se hledat řešení, svým dílem přispět k řízení obce. Uvedu příklad: když jsem třeba studoval medicínu, tak jsme neměli toaletní papír. Byl to problém, který nás skutečně trápil. Kandidoval jsem do akademického senátu a měl jsem to jako bod programu, jako senátor jsem to pak řešil. Ale ne každý se musí stát senátorem či prezidentem, stačí nebýt lhostejní vůči okolnímu dění.

Žijeme v době politického marketingu, za kterým jsou velké peníze, bez nichž ses obešel. Jak se ti to povedlo?

Pamatuju si, že úplně na začátku kampaně mi jeden odborník řekl, že kandidát je z 30 % osobnost a zbytek je marketing a peníze. A to mě fakt namíchlo, protože mi přišlo šílený, že běžný občan nemá šanci do toho celého proniknout, zasáhnout. Ta překážka nedostatku peněz mě vyprovokovala. Zásadou marketingu je přece „nejlepší marketing je dobré zboží“. Chtěl jsem tedy obstát s myšlenkami a autenticitou. Když je myšlenka pravdivá a člověk vydrží, tak to zafunguje. To se mi v omezeném rozsahu potvrdilo. Na druhou stranu peníze na letáky a billboardy jsou opravdu výhoda, pokud potřebujete vejít ve známost a oslovit širokou veřejnost. Každopádně se ukázalo, že peníze nemusí fungovat jako podmínka pro kandidování jako takové. Několik lidí mi psalo, že ta moje kandidatura jim vrátila optimismus právě v tomto ohledu.

Je něco, o čem si říkáš, žes měl udělat jinak?

To ne. Určitě by se dalo najít spoustu věcí, co šlo udělat jinak. Vzhledem k tomu, jaké jsem měl předpoklady, si myslím, že jsem pro to víc udělat nemohl. Myslím si, že s tím malinkým týmem a tou mizivou šancí, kterou jsem měl, to dopadlo dobře. Často zaznívalo, že můj program se spoustě lidem líbí, ale že to prostě nemá šanci, cítili to jako vyhozený hlas. To mě brzdilo v mnoha ohledech, i třeba při hledání sponzorů. Ale pro mě je právě konání něčeho s nejistým výsledkem právě definice naděje, je to přece ten havlovský princip.

Jediné, čeho jsem později litoval, bylo vyjádření k #metoo. Přiznám se, že v okamžiku, kdy jsem na dotaz odpovídal, jsem moc nevěděl, o co jde. Když jsem si to pak dostudoval, tak jsem toho opravdu litoval. Omluvil jsem se a podal vysvětlení, zároveň to byla zkušenost, že něco již řečeného už často nejde vzít zpátky. Zaprvé omluva se k těm, co to naštvalo, už většinou nedostane, zadruhé do médií se těžko dostávají složitější vysvětlení.

Tys hodně objížděl republiku. Co tě nejvíc zaujalo?

Co se témat týče, tak lidi nejvíce zajímal postoj k migraci a k Evropské unii. Naděje tam nezaznívalo mnoho, lidi jsou spíš otupělí, politika je podle nich jenom samá špína a obecně se nevěří, že jde něco změnit. Ale obecně můžu říct, že kontaktní kampaň je hrozně nabíjející a potkal jsem hrozně moc fajn lidí. Byla to nejvíc nabíjející část kampaně. Na druhou stranu jsem se nesetkal s téměř žádnými agresivními výstupy, až na městskou policii v Novém Jičíně.

Svěřovali se ti lidi?

Docházelo k roztodivným situacím. Přišel za mnou třeba pán s tím, ať se podívám na spad z jeho úlu. To je to, co padá z úlu, to se vždy kontroluje, jestli v tom nejsou nějací paraziti. Prý si přečetl, že se věnuju včelařství, a rád by ten spad se mnou konzultoval. Protože se vědělo, že se zabývám léčbou mozkových nádorů, tak se mi opravdu asi třikrát stalo, že se přišel někdo zeptat na naději na vyléčení svých příbuzných. To byly těžké chvíle, kdy jsem tam najednou byl v úplně jiné roli. No a pak takový bizarní lidský setkání, třeba jedna osmdesátiletá paní mi řekla, že kdyby byla mladší, tak by do mě šla, požádala by mě o rande.

Tak jsi jí řekl, ať tě aspoň volí...

No jasně.

Ty budeš kandidovat do senátu, ale nebude to za tvůj rodný Chomutov.

Za Chomutov to nebude, protože si myslím, že člověk má kandidovat tam, kde to k místu i lidem má blízko. V Chomutově navíc bude dobrý kandidát. Ale svým krajem se zabývám, jak jsem se dočetl v nedávno zveřejněné Mapě exekucí, Chomutovsko patří k těm nejvíce postižených okresům. Tuto problematiku hodlám nyní více tematizovat a tímto způsobem se svým krajem i více propojit.

máj 2018