Brněnská tržnice Vinamo  Vietnam na Moravě

Brněnská vietnamská tržnice Vinamo stála vždy stranou pozornosti ve srovnání s pražskou Sapou. Přesto kolem ní vznikla živá komunita příchozích z Vietnamu. V její proměně se odráží i změny v životě první a druhé generace Vietnamců žijících v České republice. Bernardeta Babáková a Jakub Zbořil se tam vydali tyto proměny zkoumat.

Ulice Vlhká je na začátku září rozpálená, stejně jako autobus, který se v brněnské odpolední dopravní špičce sune směrem na Černovice. Než vystoupíme na zastávce Olomoucká – u školy, prohlížíme si rozsáhlý areál tržnice, který od čtyřproudové ulice odděluje brána a nápis Vinamo. Pod ním se skrývá zkratka tří slov: Vietnam na Moravě. 

Jakub si vzpomíná, že tu byl ještě jako malý, s rodinou. Zkouší si vybavit, co za jídlo si tu dal a jak mu chutnalo. Já jsem tržnici objevila až díky přátelům, co by se označili za otaku [pozn.red. japonský výraz pro až chorobné nadšení, většinou spojovaný se zájmem o mangu či anime], kteří svůj zájem o kulturu Japonska bez zdráhání rozšířili na celou oblast východní Asie. Většinou jsme ale mířili jen do sekce potravin – pro tofu, koriandr, rýžové nudle, chilli omáčky, a nenápadně pokukovali po životě na tržnici. Nikdy jsme se ale neodvážili zapříst s někým rozhovor nebo blíže zkoumat život trhovců.
 

Zase rýže

Cítila jsem se nepatřičně, podobně, jako když vstoupím do vietnamské večerky v městečku, kde žije část mé rodiny, a prodávající mě obslouží, aniž by zvedl oči od oblíbeného seriálu nebo přerušil videohovor se svými blízkými. Při placení mě často napadne, jestli jsem neměla zaťukat a počkat na pozvání. 

Abych předešla ostychu, pocitům vetřelce a aby naše návštěva jen neklouzala po povrchu, obrátila jsem se na Thuy Nguyen, autorku kuchařky a blogu ZaseRyze.cz a absolventku informačního managementu na VUT v Brně. Společně se svým manželem pořádali pro zájemce o interkulturní aktivity prohlídky areálem Vinama, které byly završeny vynikající hostinou v restauraci Viet Palace. Jednu z posledních prohlídek, která se konala, jsem měla možnost absolvovat v roce 2021, poté co opadla protiepidemická opatření. 

Nyní jsem se Thuy ozvala a ona souhlasila, že nás na tržnici vezme, promluví si s námi a případně zajistí tlumočení z vietnamštiny. Čeká na nás u hlavní brány, kterou si důkladně prohlížíme. Ukazuje na ptáka: „to je Chim Lạc,” vysvětluje Thuy, „bájný pták, takový nenápadný symbol Vietnamu.“ 

Tutti frutti

Historie vietnamské menšiny v České republice se datuje k příjezdu tzv. chrastavských dětí. V roce 1956 vyslala tehdejší Vietnamská demokratická republika do bývalého Československa sto dětí ve věku šest až třináct let. Byly umístěny v dětském domově v Chrastavě u Liberce, kde do té doby přebývaly děti partyzánů z Řecka. Jednalo se o gesto pomoci socialistických zemí válkou zasaženému Vietnamu. Československo následně uzavřelo mezivládní dohodu se severním Vietnamem, jejímž předmětem bylo zvyšování kvalifikace pracujících. Desetitisíce vietnamských občanů přicházely do ČSR mezi lety 1956–1967 a dál pak po 1973. V polovině 80. let už v celém Československu bylo kolem 28 000 Vietnamců. Mezistátní pomoc a smlouva o ní byla ukončena v roce 1990. 

Se společenskými a politickými změnami po roce 1989 souvisí i Vinamo. Thuy si nevzpomíná, kdy přesně tržnice vznikla: „Moji rodiče tu začali pracovat v roce 1993, takže tržnice musela vznikat mezi roky 1990-1993, od roku 1994 až po rok 2000 tu byl největší boom co se prodeje týče.“ Do té doby otec Thuy pracoval jako soustružník v nedalekém Adamově. S příchodem volného trhu se Vietnamci začali věnovat podnikání.

Ve vzpomínkách dál lovíme naše první setkání s vietnamskou tržnicí. Vybavují se mi stánky u parkoviště před základní školou v Tišnově. Ve třetí třídě mi tam máma koupila ty nejkrásnější zvonáče s motýlky, jaké jsem kdy viděla. Jakub vzpomíná na tržnici v centru jeho rodného Veselí, jediné místo na světě, kde bylo možné koupit si nápoj s příchutí tutti frutti. Tržnice tam už neexistuje, před nedávnem ji nahradily rezidenční byty. Podobný osud potkal i tišnovskou tržnici, obchod se zprofesionalizoval a přesunul do kamenné prodejny. OC Rodina vietnamských podnikatelů zaměstnává i v Tišnově řadu místních. 

Vzpomínám taky na dětský seriál Josef a Ly, na který jsem koukala ve věku podobném seriálovým hrdinům. Nepamatuji si, že by ho kdy Česká televize reprízovala. Ale možná jsem jen přestala být cílovou skupinou a přesedlala na četbu americko-vietnamského spisovatele Oceana Vuonga.

Kyblík kuřecích křidélek na oslavu Dne žen

„Češi tu pracují taky, ale spíš ve skladu,“ říká nám Thuy. Od brány se vydáváme k obchodům, vidíme vystavené zboží: řady krabic s umělými květinami – růže, lilie, jiřiny, co za dva měsíce skončí na hřbitovech jakožto dušičková výzdoba. Následují krabice s plyšáky, pestrobarevné hračky. „Dokud budou na světě děti, hračky se tu budou prodávat,“ říká Thuy.  Než vstoupíme přímo do přízemí budovy, Thuy ukazuje k prostoru, kde se nyní nachází sklad velkoobchodu s potravinami Tamda foods: „Ještě než se postavil Viet Palace, scházeli jsme se všichni tady na tom prostranství, třeba při příležitosti dne dětí, vietnamského dne žen nebo při oslavách nového lunárního roku.“ Cloním si oči rukou před pražícím sluncem a dívám se na vybetonovaný plácek, představuji si stoly prohýbající se pod keramickými miskami, vůni zázvoru, rýže, nudlí, omáček, masa. „Většinou se objednalo KFC, veliké závozy junkfoodu,“ směje se mým představám Thuy, „tehdy jsme to vnímali jako to nejlepší, to nové, z Ameriky.“ Vzpomínáme na naše šťastnější spolužáky, kteří mohli slavit narozeniny s Happy Mealem v McDonaldu. 

Význam restaurace Viet Palace do rozhovoru proniká opakovaně. Než se tahle rozlehlá, prosklená a velkoryse zařízená budova v roce 2017 otevřela, využívala vietnamská komunita Dělnický dům v Židenicích. Nyní kromě oslav důležitých svátků ve Viet Palace probíhají také svatby, setkávání organizací, ve kterých se Vietnamci sdružují, nebo společné sledování fotbalu. Thuy si ale není jistá, kdo je kromě Vietnamu favoritem fotbalových fanoušků. U vstupu do tržnice potkáváme tři muže, sedí na plastových křeslíkách, popíjí pivo a když vidí Jakuba s fotoaparátem, přátelsky na něj volají, aby je vyfotil. 

„Manchester City,“ ukazuje zdvižený palec jeden z nich. „Barcelona!“ reaguje na něj druhý. „Ale hlavně Vietnam,“ překládá Thuy fanouškovské preference a dál nám tlumočí. Zahrát si fotbal pro radost prý nechodí, ale rádi si na něj vsadí. Když zmíníme přestup Filipa Nguyena z klubu FC Slovácko do vietnamského FC Cong An Ha Noi (známého jako Hanojský policejní fotbalový klub), ledy jazykové bariéry ještě o kousek povolí.

Tygří výchova

Poté už procházíme přízemní částí tržnice. Jeden za druhým na sebe navazují řady pultů a stěn a věšáků obskládaných nabízeným zbožím. Procházíme oddělením textilu: dámský, pánský, dětský, oddělením obuvi, galanterie, doplňků. Jednotlivé obchody jsou vedle sebe řazeny podle bezpečnostních pravidel, tržnice totiž v minulosti několikrát vyhořela. Od té doby musí být textil oddělen od elektroniky. Zvolna se přesouváme mezi domácími potřebami, zahradnickými potřebami a oddělením hraček. „Tohle byl náš svět,“ usmívá se nostalgicky Thuy. 

Stejně jako většina dětí z druhé generace Vietnamců narozených mezi roky 1990-2000, trávila Thuy mnoho času s rodiči v obchodě. Rodičům v obchodě pomáhaly, ale především trávily čas s vrstevníky hraním a dováděním. „Jako všechny děti na světě,“ dodává Thuy. Na malé děti už tu ale nenarážíme: „Nikdo z mých vrstevníků tady na tržnici nepracuje.“ Stejně jako rodina Thuy, i ostatní rodiče z vietnamské komunity si přáli, aby jejich děti byli úspěšní právníci, lékaři, ekonomové. Když se zaměříme na věk prodávajících, zdá se, že ho tvoří hlavně lidé starší 40 let. Přání rodičů byla zjevně naplněna a tygří výchova nese svoje ovoce. Svědčí o tom i reklamní tabule u hlavní brány Vinama, na kterých mladí Vietnamci v dobře padnoucích lesklých sakách nabízejí svoje služby v oblasti účetnictví, investic nebo podnikání.
Cestou z prodejen míjíme dřímající i ty, kteří se při čekání na zákazníky zabavují sledováním seriálů. Hrají tu jedině vietnamské programy, hlavně seriálová produkce: „Jazyk je pořád trochu bariéra,“ vysvětluje Thuy, „Českou televizi by si prostě nepustili.“

Povaha obchodu se ve Vinamu během třicet let proměňuje. Mnoho lidí už nakupuje přes internet, dokážou si vyhledat a objednat zboží třeba z AliExpressu. Vinamo dál funguje jako velkoobchod a trhovci stále častěji vystupují v roli prostředníků, kteří dokážou zajistit od výrobce požadované zboží pro posledního prodávajícího. 

Projdeme kolem starých kontejnerů, které dnes slouží jako skladištní prostory. Málem šlápnu na vonnou tyčinku zapíchnutou kolmo do trávy, nacházíme se totiž už kousek od buddhistické pagody: „Tímto způsobem věřící vyjadřují dík za přírodu, která nás obklopuje,“ vysvětluje Thuy. 

Míjíme barevný banner ve vietnamštině, který informuje o Dnu vietnamských matek (též Den bloudících duší, Vu Lan), který nedávno proběhl. I proto je na oltáři v pagodě záplava květin. „A pondělí je pro vás něco jako naše sobota nebo neděle?“ ptám se Thuy, když se bavíme o významných vietnamských svátcích. „Ne, v pondělí zkrátka nejsou žádné tržby, tak mívají vietnamští podnikatelé zavřeno,“ směje se Thuy.
 

Feng-šuej a papundeklový dort

Před vstupem do pagody, která je součástí areálu Vinama už deset let, si zouváme boty. Je tu příjemně, chladno a stín. Kromě květin na oltáři vidíme sochy a nejrůznější dary; ovoce, potraviny, alkohol. „Co myslíme, že by tam naši předci potřebovali,“ vysvětluje Thuy. Pokud byste se přeci jen nemohli rozhodnout, co přesně je v zásvětí potřeba, můžete prý obětovat i peníze. Nejdůležitější ale je, aby se věci darovali v lichém počtu. Numerologie a význam čísel hraje v životě Vietnamců velikou roli. Nejoblíbenější číslo je osm, můžete se s ním setkat třeba i na SPZ vietnamských aut, nebo je to oblíbené datum pro uzavření sňatku. 

„Ve víře nejsem nijak striktní,“ říká Thuy, o vietnamských tradicích se dozvěděla z rodiny. Při návštěvě vietnamské rodiny přinesete dar a pomodlíte se u jejich domácího oltáře, na kterých většinou najdete fotografie předků. Ve Vietnamu ani ve vietnamské minoritě žijící v Česku neexistuje jeden jediný směr buddhismu. Na oltáři vedle sebe stojí mnich ze západu, socha Buddhy odkazující k větvi indického buddhismu a Konfucius. Nově přibyla i socha bohyně, podle Thuy je to bohyně lásky. Neustále tu zní mantra, zpívaná ve staré vietnamštině, která znamená „chvála bohu“. 

Přístup do pagody je umožněn komukoliv, ale nevěřící, který nakoukne ze zvědavosti, by měl vědět, že si má zout boty a nikdy se neobracet k oltáři zády. Thuy zdůrazňuje, že vietnamská komunita ale není nijak přísná. „K Vánocům jsem dostala od kamarádky vonné tyčinky, to byl zvláštní dárek, protože skrze tyto tyčinky komunikujeme se svými předky,” vysvětluje. Podobné rozpaky vyvolává i užívání vonných tyčinek k provonění bytu nebo jógového studia, kdy se tyčinky na dekorativních podložkách nezapichují kolmo. Důležitý rituální nástroj se stal trendy new age domácím doplňkem. 

Kromě předávání duchovní tradice uvnitř rodiny existuje také možnost buddhistických táborů, které jsou nabízené dětem a dospívajícím z vietnamské komunity, a jak Thuy poznamenává, často se jedná o jedinou dostupnou letní aktivitu ve vietnamštině. Důležitou roli v (duchovním) životě Vietnamců hraje také tradiční učení feng-šuej, které se zabývá vztahem člověka a jeho životního prostoru v čase. Celá pagoda je podle těchto principů postavena, oltář je orientován ke slunci a okna dveře zase takovým způsobem, aby duše předků mohly nerušeně přistoupit k oltáři. Při otevření prodejny, bistra, při stavbě domu nebo zařizování bytu je k přípravě často přibírán do konzultací mnich, který učení feng-šuej rozumí. 

„Architekt pak musí vzít v potaz datum narození členů rodiny, význam barev, a to už mu zbývá jen málo prostoru pro realizaci,“ říká Thuy a dodává, že třeba i její manžel, který architekturu vystudoval, se setkal s odporem vůči stavebním i interiérovým úpravám. „Kvůli obavám, že by se takovým zásahem mohl změnit osud celé rodiny.“ Když Thuy srovnává společnost ve Vietnamu a společnost v Česku, dodává, že ta vietnamská je velmi konzervativní, nejen co se týče změn v obydlí, ale například i v otázkách genderové rovnosti.

Při odchodu z pagody si Jakub všímá papundeklového modelu, který připomíná několikapatrový dort. Zůstal tu po oslavách svátku Vu Lan. Vietnamci si podle Thuy na sladké moc nepotrpí, a tak se i na svatbách vytvoří pouze maketa dortu, kdy jen ta horní vrstva je skutečně k jídlu.
   

A co Předsudky?

U jídla už zůstaneme, z pagody míříme k obchodům s potravinami, pokukujeme po horním patře, kde se nachází bistra a restaurace. Současní návštěvníci Vinama míří často právě za vietnamskou kuchyní. Podle Thuy měla generace jejich rodičů pocit, že v Česku můžou nabízet jedině závitky nebo rýžové nudle, vzájemný odstup mezi vietnamskou minoritou a většinovou společností vytvářel řadu předsudků na obou stranách. Thuy se domnívá, že to byla právě zásluha mladší generace Vietnamců v Česku, která se chtěla dát poznat. 

V roce 2015 vznikl projekt Sapa Trip, mladí Vietnamci a Vietnamky začali pořádat food festivaly, sklízeli první úspěchy v kreativních odvětvích jako je fotografie, bloggerství nebo animovaný film. „Ve školce a ve škole většinu třídy tvořili Češi a Češky, člověk nechce zůstat osamělý a tak si začne hledat přátele i mimo komunitu, pak se cítí jistěji, když komunikuje s většinovou společností, umí česky a rozumí i českému způsobu života,“ říká Thuy. V souvislosti s tím se měnil i veřejný obraz vietnamské minority. Stále častěji můžeme slýchat o vynikajicích bistrech nebo vietnamských bagetárnách než o kontrolách ČOI (Česká obchodní inspekce) na tržnicích. Že však stále přetrvává řada předsudků vůči vietnamské minoritě, o tom do hloubky informuje například slovenský podcast Claudie Alner Banánové děti. 

Kručí mi v břichu, když mi Thuy na příkladu „phở“ vysvětluje, jak fonetika ovlivňuje ve vietnamštině význam slova, v závislosti na intonaci si můžu objednat polévku, ulici nebo prostitutku. Smějeme se a mě náhle hlad opouští.

Když se s Thuy po téměř dvou hodinách procházení a povídání loučíme, dodává: „Ještě před pár lety bych vám vyprávěla asi trochu jiný příběh, teprve teď si uvědomuji, jak se Vinamo proměnilo a proměňuje.“ Nejen že současní prodejci a podnikatelé stárnou, jejich děti se věnují práci v jiných oborech (jak si rodiče přáli), podle Thuy komunitu také silně ovlivnila pandemie koronaviru. „Začali si víc vážit života, vidím to na generaci našich rodičů, konečně začali jezdit na dovolenou, chodit pravidelně plavat, trochu si užívat,“ vyjmenovává Thuy. 

Pozdraví ji starší pán, který zrovna odváží pytle rýže do jednoho z obchodů. „Říká, že mě tu dlouho neviděl,“ překládá Thuy, „trochu na mě teď padla taková nostalgie za naší tržnicí, říkám si, jak se proměnila a kam to asi povede, ale to není smutek, jsem na tu změnu vlastně zvědavá.“

november 2023