Slepé skvrny sociální práce  Obecně prospěšný svět

Po celoživotním živoření, poflakování a lepení měsíčních výdajů z brigád, jednorázových uměleckých projektů nebo sezónních prací, se naše přispěvatelka Bára Bažantová ve svých necelých 35 letech nechala poprvé zaměstnat – a to v jedné z větších českých neziskových organizací. Ve svém textu popisuje rozčarování z tohoto nevydařeného experimentu, týkající se jak pracovních podmínek, tak způsobu práce s klienty, kteří se pod náporem grantového systému po čase proměňují z jednotlivců se specifickými potřebami i vlastní historií na čísla ve výkazu.

Na ubytovně je těžký vzduch. Stojíme v místnosti, která by se dala označit za obývací pokoj. Je tu gauč a křeslo, hračky v krabici, sušák s prádlem, na něm úzký legíny na útlý tělo. Na okenních tabulkách se sráží pára, podle toho se údajně pozná chudá domácnost. V prostoru se mísí několik různých vůní; levný voňavky, vlhko, bída, někdo vaří brambory a dole se peklo. Kolem nás několik žen, neumí číst ani psát, jsou neslyšící a nemluví. Až na jednu, tu nejtmavší. 

Jsou to ukrajinské Romky. Přijely sem během roku 2022, když se Putin nakvartýroval se svojí armádou do jejich vlasti. Některé z nich byly přímo z okupovaných oblastí, jiné ne. Snad se bály, že to k nim časem prokape, kulka po kulce, kap kap kap, anebo jenom využily situaci a zkusily se svést na solidární vlně, která zaplavila Evropu šokovanou blízkostí tohoto organizovaného násilí. Jakoby na tom záleželo. Přišly zkrátka proto, že doma jim bylo mizerně a ony se chtěly mít líp a taky jejich děti, aby se měly líp. 

Ta, která zčásti slyší, se baví s mými kolegyněmi. Jsou sociální pracovnice, my všechny tu jsme pracovně, děláme pro jednu českou neziskovou organizaci. Poslouchám jejich rozhovor a nemůžu se zbavit dojmu, že se točí v kruhu. Neslyšící ženy divoce gestikulují a jejich kamarádka překládá, ptají se dokola stále na ty stejné otázky týkající se dávek. Nechtějí uznat poskytovanou odpověď, doufají, že když se budou ptát pořád dokola, odpověď se změní. Jejich strategie vytáčí Markétu, jednu z mých kolegyň, do běla, nemá trpělivost, nemá lidi ráda. 

Chce se mi hrozně čůrat, šeptám Oksaně, druhé kolegyni, říkám jí, že si odskočím. „Kam?“ ptá se mě nechápavě. „Na záchod.“ Nechápu zase já a ona zběsile kroutí hlavou, přece bych nešla na záchod na ubytovně! Jo, šla. Jsem ráda, že můžu na chvíli vypadnout. 

Loudám se. Záchody jsou v pohodě, mnohem čistší než na co jsem zvyklá ze svých domovů. Nechce se mi vracet, nelíbí se mi, že moje kolegyně jedná s ženami jako s nechápavými malými dětmi, ale ohradit se nedokážu. Jsem tu nová, nikdy jsem nebyla zaměstnaná a ještě pořádně ani nevím, co bych měla dělat, ale stihla jsem pochopit, že lidi se většinou koukají na ty, co začínají své působení v novém prostředí pozorováním jako na flákače. A flákač, co se vymezuje? To zní jako anarchie, v obecně prospěšných společnostech (přesně to znamená zkratka o.p.s.) obecně nepodporovaná.  Když se vrátím zpátky, zjištuju, že strategie neslyšících žen k mému údivu nese své ovoce. Když si Markéta uvědomí, že klientkám podávala nepřesné informace, její tón hlasu se promění. Návštěva pak už netrvá dlouho, kolegyně zavolá na úřad práce a jedna z jeho pracovnic potvrdí, že přijde s ženami dávky řešit osobně. Po cestě zpátky přemýšlím o účelu naší intervence, nenacházím ho. Až později pochopím, že ačkoli by člověk očekával, že v sociální práci jde především o lidi, jde v poměrně rozsáhlé míře taky o čísla do výkazů. 

Do It Yourself

Krátce po mém přijetí Markétu povýší. Odteď mám do terénu chodit s Oksanou já. Oksana je Ukrajinka, která tu žije už zhruba dvacet let. Je jedna z mála rusky a ukrajinsky mluvících lidí v organizaci a kvůli tomu na ní visí značná část komunikace s uživatelkami naší služby. Těmi mají být ukrajinské Romky a Romové utíkající před válkou, často ale pracujeme i s etnickými Ukrajinkami. Většina z našich klientek jsou mladé ženy s dětmi. Některé pochází z malých vesnic nebo osad podél ukrajinsko-maďarských hranic, jejich řeč je směsicí ukrajinštiny, romštiny, maďarštiny, občas jsou negramotné. Ty nejvíc vyloučené jsou nejhlučnější, hodně si stěžují, vyžadují nejvíc pozornosti i péče, Oksanu štvou. 

Předtím dělala Oksana všechno možné, třeba v továrně na zmrzlinové kornoutky. Nejraději ale vzpomíná na práci v obrovské herně s automaty v Kyjevě. „Kurva, to byla robota, pizdec… víš, kolik peněz som zarobila?“ vypráví, že vždycky, když automat obdaroval své hráče, obdarovali i oni ji, zlaťáky v plastových kelímcích se množily, Oksaniny umělé nehty mohly vesele měnit barvy z týdne na týden, atmoška jako u kolotočů. 

Chápu, že vyřizování lejster je pro ni nuda, stejně jako že se složitě vztahuje k určité etice práce. A chápu to o to víc, když mi po prvním měsíci půlúvazku přistane na účtě něco málo přes deset tisíc. Kdybych platila pražský nájem, nezbyde mi nic a na jídlo si budu muset půjčit. Pro Oksanu mám ze svých kolegyň obecně nejvíc sympatií. Je to srdečná žena z dělnického prostředí a i když z ní místy cítím nepochopení vůči velké části lidí (paradoxně i očekávaně, především vůči těm romského původu), se kterými pracujeme, nikdy s nimi nejedná spatra. 

Což se bohužel v obecné rovině tvrdit nedá. Několik z mých pražských kolegyň, se kterými se při práci setkávám, se v rámci jakési mantry o uschopňování a zplnomocňování uživatelů našich služeb odmítá vztahovat ke klientkám jako k individuálním bytostem s individuálními potřebami, možnostmi a schopnostmi. Ve chvíli, kdy rozdají potřebné nástroje, už je víceméně nezajímá, zda-li je kdo dokáže používat a pokud ne, tak proč. Na jedné z ubytoven tak například žije několik dětí, které nemají pediatra, jejich ukrajinsky a romsky mluvícím matkám přece byla rozdána telefonní čísla, ať si české doktory obvolají samy. 

Podobné patronizační postupy a praktiky mimo jiné podporují dlouhodobou (rasově orientovanou) tenzi mezi romskými a etnickými Ukrajinkami, které jsou oproti svým romským souputnicím mnohem schopnější orientovat se v českých byrokratických systémech. Romské ženy, často přicházející z chudých osad, by samozřejmě potřebovaly péči mnohem specifičtější a důkladnější, na to ale v rámci nahánění hodin není čas, energie ani vůle – všichni tudíž dostávají stejně, nehledě na to, že jejich výchozí pozice jsou rozdílné.
 

Catch’em all

Nastoupila jsem do dvouletého projektu šest měsíců před jeho ukončením a vzhledem ke svojí neschopnosti se zorientovat v chaotické struktuře celého kolosu, jimž tato nezisková organizace je, mi trvalo poměrně dlouho pochopit, co se ode mě očekává. Moji pozici označují nadřízené i kolegyně jako pozici „komunitní pracovnice“, přičemž po několika vzájemných rozhovorech nabývám dojmu, že s tímto poměrně jasně definovaným pojmem zachází celkem svévolně a představují si pod ním spíš tvorbu specifických aktivit než celkový přístup v komunikaci a utváření vztahu s klienty.

Ve výsledku je to ale víceméně jedno, protože jak se ukáže, momentálně je důležité hlavně naplnit potřeby grantu – to znamená „získat“ určitý počet klientů a ke každému z nich určitý počet odpracovaných hodin. Vybavím si mobilní hit roku 2016 Pokémon Go, místo barevných příšerek bledé východoevropské tváře. Tuhle hru hrát odmítám, ale nechávám si to pro sebe, vzhledem k fungování celého molochu je velká šance, že si toho nikdo nevšimne. 

Mimo chytání pokémonů je taky důležité chodit do kanceláře, což je další věc, kterou první tři měsíce úspěšně ignoruju, až do výjezdu s (nejspíš) jednou z mých nadřízených. „Měla bys chodit alespoň jeden den v týdnu do kanclu,“ říká mi cestou na ubytovnu mladá, svěže působící žena, která hraje na bicí v punkové kapele. Když odpovím, že tam nemám momentálně co dělat, nadechne se: „Ale my musíme chodit do kanceláře,“ zakončí naši diskuzi. Když vidí, že jsem s její reakcí nespokojená, nabízí mim ať přijdu další den, že tam bude dobrá parta. Cítím se jako dítě, ani nevím, jestli se snažit v rozhovoru pokračovat, mezi nás (dva dospělé lidi) totiž vstoupila hierarchie a loajalita vůči zaměstnavateli, potažmo finančním zdrojům, s čímž nejenže nejsem schopná (nebo ochotná) se ztotožnit, ale ani argumentovat. 

Příští týden se přesto v kanceláři zastavím. Asi hodinu poslouchám přes zeď, jak jeden ze dvou romských kolegů, kteří tu mají stůl (můj zaměstnavatel se sebeprezentuje jako „romská“ organizace, pokud tomu tak historicky bylo, dnes je realita podobná jako v ostatních českých neziskovkách – pracují zde hlavně bílé ženy ve středních letech), tahá jednu z mých kolegyň, ať s ním jde tancovat, což ona odmítá s naivním: „A kdo tady bude zvedat telefony?“ případně „Musím po práci do fitka.“ Po hodině ševelení jejich hlasů utichne, zírám ještě nějakou chvíli do počítače, než se seberu a jdu pryč. 

Hit the system, not the players?

Během několika příštích týdnů absolvuju další výjezdy do terénu, moje práce v lepším případě sestává z doprovázení lidí do různých institucí a úřadů, v horším z odosobněného rozdávání humanitární pomoci a urychleného odjezdu pryč. Týdně se účastním několika online schůzí, absolvuju nespočet telefonátů, ze kterých nic nevzejde – týkají se většinou plánování dalších dní, dalších porad, během kterých marně čekám na to, až někdo začne mluvit o konkrétních řešeních konkrétních problémů. 

Například na můj dotaz, co si počít s přeplněnými školami, odmítajícími přijímat ukrajinské děti, mi je řečeno, že ve chvíli, kdy od školy dostaneme oficiální odmítnutí, dítě se zapíše na čekací list na odboru školství a dál to není naše starost. Děti sice do školy nechodí i nadále, ale dokumenty jsou v pořádku a my si nad jejich dalšími osudy můžeme umýt ruce. 

Práce s klienty se odehrává jakoby na pozadí schůzí, vyplňování tabulek, neustálé nutnosti něco vysvětlovat nebo obhajovat před svými nadřízenými, jejichž počet se průběžně navyšuje, jak si organizace snaží zajistit loajalitu schopných zaměstnankyň a zamezit tomu, aby o tom, jestli svou práci dělají dobře ve vztahu k uživatelkám služby, začaly kriticky uvažovat. Kontrola nabývá mnohdy nečekaně radikálních podob. Během středečního doprovázení klientů na úřady v rámci práce v terénu nám naše donedávna kolegyně, momentálně nadřízená Markéta několikrát volá; ptá se, co děláme, ptá se Oksany, jsem-li přítomná, chce v telefonu slyšet můj hlas. Atmosféra je dusivá a podivná represe nakonec nepřímo dopadá i na klienty – komu by se taky chtělo cokoli dělat pod neustálým dohledem nad každým krokem. 

Od několika kolegyň se dozvídám, že byly (stejně jako já) najaty pouze na jeden konkrétní projekt. Jestli pro ně v organizaci bude místo i po jeho skončení, netuší. Nejsou si ani jisté, zda by o něj stály. Na rozdíl od nich nejsem na této (mizerně placené) práci existenčně závislá a tudíž nemusím dlouze přemýšlet. Když mi po uplynutí zkušební pracovní doby vedení při stejném počtu pracovních dní a hodin změní smlouvu z půlúvazku na DPČ (což mi v budoucnu na úřadě práce případnou následnou podporu nezajistí), rozhodnu se s koncem měsíce spolupráci rozvázat úplně.  Prostředí a způsob fungování nezisku takovýchto rozměrů (ať už personálních, nebo co do počtu a rozsahu projektů) snad ne náhodou připomíná provoz lecjaké korporátní firmy. Lidé přichází a zase mizí, projekty se naplní, smysl sublimuje pod stresem z toho, co by řeklo vedení, kdyby čísla neseděla. Grantový systém, skrze který jsou jednotlivé projekty financovány,  jen stěží dovoluje uvažovat za roh.

Pohodlnost zůstávat v nepohodlí

Začátek celého problému je ale úplně jinde. Dochází mi to až ve chvíli, kdy se mě již několikátá klientka ptá na práci. Na můj dotaz, umí-li česky nebo nějaký jiný jazyk než ukrajinský, odpovídá, že ne. Neumí vlastně vůbec nic. Neumí šít, háčkovat, plést, neumí s počítačem, ani řídit, kreslit, psát, kriticky přemýšlet, malovat, stříhat vlasy, snažím se najít cokoli nehledě na to, jak nesmyslně to zní. Uklízet. Jenže pro tolik potenciálních uklízeček není v Čechách dostatek špinavých chodeb. Najednou chápu frustraci svých kolegyň, které na uživatelky našich služeb často zvýší hlas nebo ostře vyjedou; chovají se prostě jako unavení rodiče, stejně jako se naše klientky a klienti chovají jako děti závislé na cizí podpoře a neschopní čelit světu kolem sebe, veškerým rozmarům jeho mocnářů. Přesto je to jen těžko jejich chyba. Uživatelstvo sociálních služeb jsou povětšinou lidé, jež se narodily do bídy a nedostatku – lásky, peněz, pocitu bezpečí, všeho dohromady, nebo jednoho z jmenovaných. Nebyl tu nikdo, kdo by je naučil odvaze učit se nové věci; asociálním státům povětšinou stačí, když jeho nejzranitelnější občané dokážou stát za kasou, nebo u strojů ve fabrice. Jejich pohodlnost zůstávat v nepohodlí je budovaná z vnějšku, dlouhodobým přehlížením až historicky zakořeněnou represí (to se týká především Romů).

Nakonec si pokládám i otázku o pochybnosti strategie přijímání ukrajinských uprchlíků, kterým následně ta stejná vláda, jež jim otevírá dveře nedokáže zajistit důstojný život a nechává je zmatené a bez zázemí v rukou dobrovolníků nebo přetížených zaměstnanců neziskového sektoru. 

Jak z toho ven? To nevím, v sociální revoluci už dávno nevěřím. Věřím ale, že i přes nedosažitelnost pozitivní změny, je potřeba se o ni pokoušet. Nezapomínat, že to lze (jak nám ukazují mnohé, co do rozměrů menší podpůrné iniciativy) přistupovat k uživatelům služeb jako k individualitám – vycházet z konkrétních potřeb a možností jednotlivců, uvědomovat si, že do života klientstva se propisuje nejen osobní historie, ale i dějinný útlak konkrétních skupin obyvatel. Neztrácet náhled celku i souvislostí, neustále se ptát a odpovědi potom skutečně poslouchat. Nepoddat se apatii. 

Nechávat svoje srdce otevřené, nehledě na rizika, která s tím přichází.

apríl 2024