Sociální sítě a (auto)cenzura  Jako vzducholoď nebo minidisk

Osekává (auto)cenzura názorovou pluralitu? Umlčuje mediální mainstream kritiku názorové většiny? Spisovatelka Petra Hůlová si to myslí a za viníka považuje sociální sítě. Nejsou vlastně jen slepou vývojovou tendencí?

Celý náš veřejný prostor se stává neobyvatelným pro toho, kdo nesdílí jeho mainstreamový narativ. Příkladem je dvouletý kovidový mediální mainstream, deklasující jakoukoli kritiku na dezinformační kampaň a nově ten týkající se války na Ukrajině. Jako by názor, který je v rozporu s tím většinovým, nejlépe vůbec neměl existovat. Jakoby se (nesprávně) Voltairovi připisované heslo „Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale do poslední kapky krve budu bránit tvé právo to říci,“ vyčerpalo, zastaralo, ztratilo svou platnost. Pomyslným hřebíčkem do rakve Voltairovy etické maximy je nedávno právně posvěcený postih těch, kdo vyjadřují podporu Putinově invazi na Ukrajině, jež začala česká justice stíhat s použitím paragrafu o ospravedlňování genocidy. Zastavit tento trend považuji za zásadní ne proto, že bych souzněla s názorem obhájců Putinovy neobhajitelné politiky, ale proto, že šikmá plocha osekávání svobod našich názorů mě upřímně děsí. Děsí mě hrozba cenzury a snad ještě více autocenzury, která se snadno stává naší druhou přirozeností.

Kryptokomunismus

Svým způsobem to začalo hned po revoluci strachem z nálepky kryptokomunisty, hrozící každému s levicovými názory. Autocenzura tohoto typu pak stejně hladce jako strach z kovidu ve strach z války přešla v ostrakismus cancel culture, respektive diktát ochrany před nepřípustným urážením a zesměšňováním menšin.

V intencích těchto umlčovacích praktik, jež se nemohou než ohánět dobrými úmysly, vyznívá gilotina zákonného postihu nad hlavami Putinových obdivovatelů v podstatě logicky. Jde pouze o pokračování tendence, kterou akcelerovala již mainstreamová média v době epidemie svou agresivní rétorikou, která pomohla ve veřejném prostoru etablovat princip nulové tolerance k odlišnému názoru. Během uplynulých dvou let jsme zkrátka předporozumění pro cenzuru ve jménu vyššího dobra dopilovali k dokonalosti. Rušení účtů na sociálních sítích všech těch, které politický mainstream shledal společensky nebezpečnými, blokace jejich videí a výběrová kritéria pro to, komu lze na sociálních sítích beztrestně nadávat je součástí trendu, který diskvalifikuje jiný názor. Svébytně tak zrcadlí to, od čeho deklaruje, že se chce distancovat: poměry Putinova nesvobodného Ruska, kde je naopak nezákonné tvrdit to, co se o válce na Ukrajině říká u nás.

Argument „mimořádné situace“, jež si žádá „mimořádná opatření“, neobstojí, a to jak kvůli neslavným historickým paralelám, tak jako příklad principu Pandořiny skříňky, kterou výběrovým odnímáním hlasu otevíráme a vstupujeme tak na šikmou plochu pekla dlážděného dobrými úmysly. Protože pokud je ilegální hájit Putinovu politiku, je jen otázkou času, jaké zapovězené postoje a názory se nabalí později. A nejde jen o budoucnost. Pokud je na indexu sociálních sítí Putin nebo Trump, jakým právem tam nejsou všichni ti další?

Zpátky v papiňáku

Změnit tento trend pochopitelně vůbec nebude jednoduché. Cosi jako letitá tendence je vždy rozjetý vlak a pokud navíc označíme za počátky „čištění veřejného prostoru“ porevoluční ostrakizaci lidí s levicovými názory, pak vzhledem k tomu, že tomuto umlčování předcházela cenzura Československé socialistické republiky, jedná se nikoli o léta, ale o dekády a ani předtím to zřejmě nebylo o moc lepší. Nicméně přes to všechno v Česku a to i přes marginalizaci levicových názorů, ještě relativně do nedávna, kralovalo pseudo-Voltairovo krédo a nikdo jej nezpochybňoval. Nejspíš i proto, že doba nenáviděné komunistické cenzury byla tehdy ještě čerstvější. Pak se každopádně něco stalo a my jsme se svými rozdílnými názory přestali být schopni vedle sebe žít. Není nijak objevné vinit z nesnášenlivé podoby současného stavu veřejné debaty sociální sítě. To ony, nikoli podoba našeho světa jsou totiž onou „mimořádnou situací,“ jež žádá „mimořádná opatření.“ Je ovšem iluzí, že jimi může být cenzura. Ta se totiž týká pouze kontentu, nikoli principu, na němž sociální sítě fungují. Nejsou totiž veřejným místem, ale soukromou korporací, jež má generovat zisk. Algoritmy zosobňující jejich fungování nemají za cíl nic jiného. Cílem veřejného prostoru je přitom jeho kultivace prostřednictvím výměny názorů. Zkrátka zde došlo ke kolosální omylu: k záměně na základě pouhé vnější podobnosti. Nechali jsme se jako společnost nacpat do cizí firmy a zlobíme se, že nám neslouží a nedá se tam dýchat.

Mou vizí je regres do časů, kdy jsme jako společnost nežili v papiňáku. Teď jen chytit to za ten správný konec.

Umlčovat antisociální živly

Zatím máme stále většinově za to, že stačí sociálním sítím udělat chytré koště, které vymete neřád na mnoha místech zároveň, poladit nějaký další algoritmus, případně posílit cenzorskou roli státu. Inteligentní algoritmus, že pak bude už sám detekovat antisociální živly a umlčovat je dříve, než v síti zapustí kořeny a na zbytek nasadíme paragrafy. Jako bychom měli na vybranou jen mezi říší plnou lží a pomluv a novou hybridní korporátní totalitou. Přitom slabinou sítí není primárně kontent, ale způsob fungování. Business model je pouze dílčí problém. Zásadní je fakt, že sítě neumožňují pouze bezprecedentně rychlé šíření informací, ale v prvé řadě emocí, generujících ony celoplanetární gejzíry vášní způsobené často oním pověstným mávnutím motýlích křídel. Problémem sociálních sítí je management vášní, nikoli odstřihnutí Putinů a Trumpů.

A v tom nám paragrafy nepomohou. Přitom k samovznícení třaskavě výbušných směsí těch nejrozmanitějších arzenálů o sebe křesajících slov dochází stále častěji. Vznikají neexistující nesmyslné kontexty neexistujících realit, v nichž prim zážehového motoru nehraje nutně cílená dezinformace, ale např. kýmsi na twitteru pronesené cosi, spekulace či titulek evokující posun ve významu. Následuje celoplanetární diskuse, jež celou záležitost dále komplikuje, posunuje a mate. Celé je to i bez videí s objemem na roky nepřetržitého sledování, přitom se jedná o slovní orkán v řádu dnů či hodin a probíhá jich množství současně. O míře arogance a vulgarity, jež je mimo sociální sítě nepředstavitelná, ani nemluvě, podobně jako o umělé radikalizaci navzájem spolu nekomunikujících bublin. Dohledávání jakékoli reality je za těchto podmínek iluzí nejen kvůli rychlosti a objemu kontextů a dat, ale v prvé řadě proto, že se o žádnou realitu často nejedná ani v prvopočátku. A aby toho nebylo málo, dávno už přece víme, že jako bytosti nefungujeme racionálně.

Stačilo, díky

Bylo tomu tak ostatně vždy, jen ona komunikace nikdy nebyla tak snadná a svět tak úzce propojený. Mysleli jsme si, že usnadněním všeho si usnadníme život. Fakt, že to tak není, nechť nás vede k příslušné reflexi, vyvození logických důsledků a jejich uvedení do praxe.

Neboli: bylo to celé moc pěkné a bylo toho dost: radikalizace, názorové nivelizace většiny a následné potřeby lynče. Třeba dodat, že vize regresu jako taková už dávno není atributem zapšklých boomerů, ale součástí konceptu méně komplexního a lokálnějšího světa, v němž se podle všeho cítíme lépe a snáze mu rozumíme. Uvědomme si, že internet je tu jen pouhých pár let. Zlomek čehosi za desetinnou čárkou naší druhové existence.

Vím, že skoncovat se sociálními sítěmi se zdá jako utopie, jež mnohým jistě připadá naivní. Svým způsobem to naivní je. Ale ve světě, který nás nepřestává překvapovat a vzpírat se předpovědím na slovo vzatých odborníků, je to však méně troufalá ambice, než jakou se mohla jevit ještě před pár lety.

A když hypotetickou otázku, kdo předvídal vypnutí sociálních sítí, postavíme vedle otázek, kdo předvídal kovid a kdo válku v Evropě, zní to nakonec celé celkem uvěřitelně. Ona možnost, že by se sociální sítě do historie otiskly pouze jako jedna z našich slepých vývojových tendencí, něco, co jsme po počáteční velké slávě nakonec vědomě poslali do koše podobně jako vzducholoď, minidisk či netbook. Navíc z kovidové zkušenosti víme, že zastavit svým způsobem provoz celého světa ze dne na den je možné a každý šok že si nakonec sedne.

máj 2022