Ve všední dny vytahuješ rolety až kolem poledne, v lékárně sis obstarala projímadlo a nedávno u tebe přespal jeden mladý muž, jehož auto mělo cizí poznávací značku. Je jedno, co se v tvém životě právě děje: Někdo na tebe pořád dává pozor. A dbá o to, aby byl i zbytek vesnice informovaný o tom, jak to máš zrovna se vztahy, zdravím a kariérou. Je tohle „venkovská StB“? A jsme našim sousedům ve městě opravdu lhostejní?
Zatímco píšu tyhle řádky, klouže můj pohled tu a tam od monitoru k oknu. Vidím šťavnatě zelené louky, řeku, která se vlní krajinou a dlouhý most. Přes most musí skoro všichni, kteří chtějí k nám do vesnice. Občas most chvíli pozoruju. Potom vím, kdo se zrovna vrací domů a kdo odjíždí, jestli v autě sedí jeden člověk, nebo je jich víc. A většinu lidí znám dokonce osobně. Můžu si zhruba domyslet, kdo byl v práci, kdo jede nakoupit a kdo vyzvedává děti ze školy nebo je veze na fotbalový trénink. Byla bych schopná vytvořit dost přesný profil mnoha obyvatel naší vesnice.
A naopak. Lidé, kteří jezdí svými auty přes most, toho o mně taky hodně vědí. Znají mé rodiče a mé sourozence a můj rodinný stav. Hodně z nich nejspíš ví, kam jsem chodila do školy, jaké je moje povolání a čím si přivydělávám a určitě i to, že už jsem překročila třicítku a pořád nemám auto, což je v naší vesnici výjimka. Kdybych měla zítra rande u kašny, jistě by to nezůstalo dlouho tajemstvím.
Co jsem se asi před deseti lety odstěhovala a vracím se sem jenom na návštěvu, představuje právě tohle pro mě ten největší rozdíl. Na vesnici se lidé navzájem znají, zajímají se jeden o druhého a informují se o životě ostatních. V Mnichově, Praze a Berlíně jsem naproti tomu měla pocit, že jsem svým sousedům dost lhostejná. Některé jsem za celé měsíce ani nezahlédla, jiní sice vždycky přátelsky zdravili, ale jestli jsou zamilovaní, zasnoubení nebo ženatí či vdané, to jsem nevěděla.
Zajímají se venkované víc o své bližní?
Takový dojem nemám sama, říká Dagmar Hänel z Institutu pro vlastivědu a regionální dějiny (Institut für Landeskunde und Regionalgeschichte). Zabývala se výzkum každodenního života ve venkovském prostoru a přitom zpovídala lidi z venkova ohledně konceptů sousedství. „Mnozí se domnívají, že sousedské vazby jsou na venkově jiné než ve městě: užší, pozitivnější, více podporující,“ vysvětluje. „Sousedé jsou vnímáni jako ústřední prvky sociálního prostředí. V našich průzkumech byly uváděny i negativní aspekty jako sociální kontrola, rozdílné nároky na pořádek, například estetiky předzahrádky.“ Důvod, proč se lidé na venkově lépe znají, by mohl „spočívat v kontinuitě vesnických životních konceptů“, domnívá se Hänel. Lidé se zpravidla méně často stěhují, z části žijí po celé generace na stejném místě a počet sousedů je přehledný.Expertka by ale nerada tvrdila, že se lidé na venkově obecně zajímají o své bližní víc než obyvatelé měst. „Pokud vím, ani na toto téma neexistuje žádná srovnávací studie,“ říká Hänel.
Ptám se tedy dál, tentokrát Marka Redepenninga, profesora kulturní geografie na univerzitě v Bamberku. Hovoří o „silných sousedstvích“, v nichž se lidé nestarají jenom sami o sebe, ale i své bližní – a jdou zazvonit vedle, když starší dámu už tři dny neviděli na ulici. Kulturní geograf se domnívá, že by se dokonce mohlo jednat o faktor prostředí. Některé mladé rodiny se podle něj stěhují na venkov i proto, neboť doufají, že tam najdou harmonické a přehledné sousedství.
Venkov začal být více městský
„Ve vesnici s tisíci obyvateli nemůžou těm zbylým 999 uniknout, tím se vytváří sociální pouto, ať už pozitivní, nebo negativní,“ vysvětluje Redepenning. Existuje totiž vysoká pravděpodobnost, že se člověk bude muset už brzy znovu podívat do očí tomu, komu právě pomohl z bryndy nebo ho naopak nechal na holičkách. „Na venkově je to silnější, ale byla by chyba tvrdit, že ve městě tento fenomén neexistuje,“ zdůrazňuje Redepenning. Kdo chodí ve své čtvrti pravidelně k zelináři na rohu, nejspíš tam také vždycky potkává stejné lidi.To, že lidé si venkovský život spojují spíše s přehledností, agrárním stylem života, sociální kontrolou a zvědavými sousedy a město naproti tomu s anonymitou, mělo před sto lety určitou logiku, domnívá se Redepenning. „To se z části udrželo v našich hlavách a tak se o tom vyjadřují o média,“ dodává. Ale: „Dnes je to jiné. Dokonce i ve venkovských oblastech pracuje v zemědělství už jenom kolem 3 % lidí. Díky masmédiím se můžeme nechat inspirovat jakýmkoli životním stylem a všechno, co neseženeme na místě, si můžeme objednat přes internet. Což vedlo k tomu, že se životní styly do značné míry vyrovnaly.“
Venkov se začal v mnoha ohledech podobat městu, naopak řada měst je stále zelenější, vznikají nové obytné čtvrti, zaměřené právě na vytváření dobrého sousedství. Jistě, kdo se odstěhuje na venkov, musí být připravený dodržovat určitá pravidla hry, třeba na angažmá v nějakém spolku, upozorňuje Redepenning. Na druhou stranu říká: „Představte si módní městskou čtvrt, do značné míry gentrifikovanou. Když se tam ocitnete jako nemajetná osoba, může to být za jistých okolností také obtížné.“
Město a venkov tedy (už) nejsou zdaleka tak odlišné. Můj pohled zase zabloudí k dlouhému mostu za oknem, který koneckonců taky nevede odnikud. Zrovna nic nejede. Autem to od mostu trvá přesně půl hodiny, než stojíte v Norimberku na hlavním nádraží. Vlakem je to o něco déle, jezdí zhruba jednou za hodinu a ráno bývá dost nacpaný lidmi, kteří dojíždějí do práce a mládeží mířící do škol. A nebo později do kina, do divadla, na nákupy.
Co je vlastně vesnice?
Když tedy nepočítáme spánek, pak nemálo lidí z mojí vesnice tráví ve městě víc času než na venkově. Lze je pak vůbec ještě považovat za vesničany? „Je těžké určit, co vlastně rozumíme pod pojmem vesnice,“ říká Johannes Kopp, profesor sociologie na univerzitě v Trevíru. Pokud bychom se drželi vědeckých definicí, pak v Německu žije „na vesnici“ už jen velice málo lidí. Ptáme-li se ale samotných lidí, je čtyřicet procent respondentů mínění, že bydlí na „venkovské vesnici“. „Často se ovšem jedná o oblasti v okolí velkých měst, které objektivně patří k jejich konglomerátu,“ uvádí Kopp.Kopp je rovněž přesvědčený, že sousedské vztahy se rozvíjejí tam i tam, s jedním rozdílem: „Ve městech mají lidé více možností úhybných manévrů.“ To znamená, že se přátelství a známosti rychleji střídají, nikdo se nemusí neustále vídat, když to zrovna neklape. Na venkově jsou podle něj vztahy často „strukturálně“ podmíněné. Řečeno na rovinu: Vydrží déle i proto, že výběr není tak velký, když někde žije pár set obyvatel, není možné hledat si poblíž pořád nové přátele. „To ale nemusí být vždycky nevýhoda,“ míní Kopp, neboť: „Pevné, dlouhodobé sociální vztahy jsou nutnou podmínkou dobrého života.“ Když víte, že kamarády ze školky chtě nechtě potkáte na nejbližší vesnické slavnosti, jste spíše ochotni překonat hádky a krize.
Přiznávám, že já jsem svoje „stará“ přátelství v posledních letech příliš dobře neudržovala. Byla jsem příliš zaneprázdněná snahou vybudovat si nový život na druhé straně dlouhého mostu, poznat nová města, země a lidi. Některé lidi jsem ztratila z očí, jiní zůstanou, protože jsme na stejné vlně a druzí takoví nejspíš v mojí vsi nejsou. Ale po několika letech v cizině jsem také pochopila, jak je hezké přijet „domů“ a potkat se s lidmi, kterým nemusím nic vysvětlovat, protože mě prostě znají „odjakživa“, protože vědí, odkud pocházím, co dělají moji rodiče a možná i to, že ve všední dny obvykle vytahuju rolety až kolem poledne.
A musím přiznat ještě něco. Když jsem v naší vesnici delší dobu, přistihnu se občas, jak večer v koupelně při čištění zubů maličko odhrnu závěs, když venku zaslechnu auto. Koneckonců přece musím vědět, kdo takhle pozdě večer ještě parkuje v naší ulici.
jún 2018