Moderní sakrální architektura  Kaple pro dědečka

Malá velikostí, velká příběhem. To je kaple sv. Vendelína v Oseku nad Bečvou, kterou na památku své rodiny postavil Ladislav Koutný. Kaple je to unikátní. Ocitla mezi třiceti nejzajímavějšími stavbami v architektonické ročence 2017 a uchází se o Českou cenu za architekturu.

Osek nad Bečvou na Přerovsku je obcí s více než tisícovkou obyvatel. Jedním z nich je i 70letý Ladislav Koutný, jehož rodina tady žije po mnoho generací. Ladislav Koutný je stavitel a vysokoškolský pedagog, člověk, který o vnímání a využití krajiny hodně přemýšlí.

O místě, kde má kaple stát, nebylo pochyb. Rodinné vazby jí předurčily místo na konci třešňové aleje, která symbolicky spojuje grunt Koutného v Radvanicích a grunt Vaculů v Oseku. Dokonce stojí napůl cesty k oběma předkům Ladislava Koutného. O místě ani myšlence nepochyboval ani Petr Pelčák, kterému byl návrh kaple svěřen. Jak sám říká, poprvé a možná naposledy v životě. Příležitost, která se neodmítá, posílená příběhem a přístupem pana Koutného a navíc téměř jistota, že spolupráce bude fungovat. Ti dva se totiž nesetkali poprvé. Už spolu totiž spolupracovali na projektu správní budovy Povodí Moravy v Olomouci a po dvaceti letech se setkali znovu.

Rovnováha mezi lesem a betonem

Spojení praktického a zemitého přístupu docenta Koutného a zaměření na sílu promyšlené a neprvoplánové jednoduchosti profesora Pelčáka zafungovalo i po letech. Rozhovory, proč právě takhle, postupné přijímání a ztotožňování se s návrhem, byly pro architekta velkou odpovědností, ale zároveň velkou radostí z přístupu, který není až tak běžný.

Koutný nikdy neopomene kromě profesora Pelčáka zmínit i jeho kolegyni, architektku Marcelu Uřídilovou, která mezi praktickým založením stavebního inženýra a umělečtějším založením architekta často fungovala jako spojující element. Oběma během rozhovoru vyjadřuje svůj respekt.

„Každý jsme jiný, ale oba jsme věděli, že i když jsme se občas střetávali, máme stejný cíl. Když se mi něco opravdu nelíbilo, tak jsem mlčel a pak jsem po chvíli řekl, že mám přednášku a už musím jít. To byl jasný signál, že by to asi chtělo nějaké úpravy. S oběma jsme od počátku vedli plodnou a konstruktivní diskuzi a vždycky se to dostalo do bezvadné polohy a za to jsem byl rád,“ vzpomíná pan Koutný.

Diskuze a dialogy trvaly dva roky. V jedné z nich byl i návrh kaple z cihel. Ten se na stole objevil ve chvíli, kdy profesor Pelčák pochopil, že docent Koutný skutečně bude stavět kapli vlastníma rukama. Cihly tak byly nabídkou na zjednodušení. Tu Koutný odmítl. Přijal původně navrhovaný beton a ztotožnil se s ním.
  Tento materiál byl zvolen mimo jiné pro odolnost, pevnost a homogennost samostatně stojící kaple. Měl ale i další význam. Umožnil kmenům okolních stromů, aby se do stěn kaple otiskly. Vytvořily tzv. kaneluru, pramotiv sakrálních staveb, pramotiv sloupu, který je historicky vnímám jako symbol pro místo, kde se zjevil Bůh. Celá osecká kaple je tak ve výsledku jedním velkým sloupem, byť hranatým. Sloupem, který pan Koutný ze zmíněného betonu odlil.

Dvouletý proces plánování přešel plynule do fáze realizační. I ta si vyžádala dva roky. Po letitých zkušenostech se stavebník pustil samostatně i do tohoto projektu. Zásadní byl proces vybetonování obvodu kaple. Náročný úkol, do kterého se nikdo nechtěl pustit. I proto si Ladislav Koutný dřevěné bednění, v měřítku 1:1, vyrobil v dílně kamaráda, pana Caletky, a za spolupráce pana Kovaříka vlastníma rukama.

Postupně vytvořil všechny čtyři obvodové stěny, ty potom převezl na místo určení, smontoval je a přicházely otázky. Jak beton nalít, aby to forma udržela? Jak vyřešit, aby beton nepopraskal? Jak ohlídat, aby vše sedlo na centimetr přesně na hranu základu? Ve chvíli, kdy se po vrstvách vléval do formy beton, pozval čtyři pomocníky a ti každou stěnu hlídali, aby se beton roztekl rovnoměrně. Po dvou letech práce kaple stála. S ohledem na preciznost, přístup a odhodlání jistě není nereálné přání pana Koutného, aby kaple stále minimálně sto let.

Ovce a vlaštovky

Na realizaci se významně podílela i Hana Puchová a Jiří Středa. Původním přáním architekta sice bylo nechat betonové stěny čisté, vyhověl ale nakonec přání pana Koutného a k jejich výzdobě oslovil právě zmíněnou ostravskou výtvarnici a pražského sochaře, své přátele.

„Byla jsem za tu nabídku šťastná, byla to výzva,“ říká Hana Puchová, které práce na stěnách kaple zabrala asi dva týdny, byť by na místě nejraději strávila měsíc. Není divu, pro výtvarníka je kaple díky světlu dopadajícímu přes skleněné krystaly v rozetě každou hodinu barevně jiná. Modré a bílé kusy skla, které jsou v podstatě odpadem ze sklářských pánví, jsou vyskládány do kruhové konstrukce. Součástí konstrukce je pak i jednoduchý kovový kříž viditelný zvenku i zevnitř kaple. Uvnitř pak stěny zdobí půvabné malby Hany Puchové.

Kromě ovcí jsou v kapli i vlaštovky, které se o svůj kus prostoru přihlásily samy, když jednoho dne oknem v kupoli kaple vlétly dovnitř. A tak nakonec od Hany Puchové dostaly v kapli vymalovaný i kus nebe a vtipný detail v podobě masařky, která jako jejich potrava poletuje kolem.

Od počátku bylo jasné, že kaple bude vysvěcena svatému Vendelínovi, pastýř, nástupce krále, který se vzdal koruny a vydal se na duchovní cestu, jehož jméno nese i dědeček Ladislava Koutného. Ani svatý Vendelín proto nesměl v kapli chybět a jeho ztvárnění dostal za úkol sochař Jiří Středa.

Vracet tam, odkud jsme brali

Dědeček Vendelín nejen žil nedaleko místa, kde kaple stojí, ale především hospodařil na přilehlých polnostech. Na polích se nyní opět hospodaří, z nedalekého mokřadu vznikla vodní nádrž, kam chodí pít laně. Společně s kaplí je tak celé dílo pana Koutného vyjádřením úcty k předkům, kteří nás učí, že každý po sobě máme v krajině něco zanechat. „K tomu jsem byl vychován,“ říká. Způsob, jakým místo proměnil, je i odpovědí režimu, který rodinu na několik let od jejich půdy odstřihl.

Celý příběh není jen o kapli, ale o určité rovnováze ve všech krocích, které její vznik provázely. Patrná je i v třešňové aleji, kterou vysázel děda pana Koutného a on ji zrevitalizoval. Z původní zachoval životaschopnou třetinu a zbytek vysadil nový. Přístup, který v sobě nese respekt ke kořenům i vědomí, že vše se musí rozvíjet a posouvat, protože jedině tak cirkuluje energie a život.

Pokud tuto symboliku přeneseme z jedné obce na celou společnost, co tedy signalizuje fakt, že nevznikají téměř žádné zajímavé nové stavby například ve městech? Architektonický úhel pohledu profesora Pelčáka je spíše pesimistický. „Česká společnost je nemocná. Stačí se podívat na města, jak stagnují a nerozvíjí se. Město je přitom největší zhmotnění společnosti o sobě samé, o světě a o nárocích na svět a na život,“ konstatuje profesor Pelčák podle kterého je další směřování naší společnosti tragické. „Žádné nové stavby, žádný rozvoj, žádní noví lidé. Přístup, kterým dojdeme až na okraj evropské společnosti.“

Na straně jedné je tak příběh člověka, který s odpovědností k místu, kde vyrůstal, dává jasný důkaz, že společnost tvoří každý z nás tím, jak žije a co po sobě zanechává. Na straně druhé pak ne příliš optimistická prognóza architekta o směřování naší země. Kaple sv. Vendelína svým pojetím i umístěním nabízí překrásný výhled do krajiny a vybízí k přemýšlení, třeba i nad tím, co nás přesahuje.

A to je i poselstvím Ladislava Koutného, které kaple v polích má mít: „I kdyby jeden ze sta tady došel k tomu, že svůj konzumní život trochu vyrovná s duchovním, zamyslí se nad tím, jak žije, a něco změní, budu rád. To je důvod, proč jsem to stavěl.“

október 2018