Počítačová hra „Plague Inc.“  Zahraj si na virus!

V době karantény se vyplatí prodávat buď alkohol, nebo erotické pomůcky. Případně člověk může přijít ke slávě s něčím, co by za normálních okolností už pomalu upadlo v zapomnění. Třeba s počítačovou hrou, kde si hrajete na to, že jste virus.

Jmenuje se Plague Inc. a jedná se o strategickou hru, kterou britští vývojáři vytvořili v roce 2012. V současné době se stala nebezpečně aktuální, protože její princip spočívá v tom, že jako hráč vlastníte mutující bakterii, a její pomocí musíte vyhubit lidstvo. V dnešní situaci, jako když najdete. Zvláště, pokud jste absolutní cynik, chcete se vymezit nebo se jen hodláte postavit vlastnímu strachu.

Jak jsem se k Plague dostal? Stalo se to v rámci posledních dní. Jako spořádaný student divadelního oboru, který rád tráví večery s přáteli v pohostinských zařízeních, jsem přijel z velkoměsta na vesnici. Rozbil pár věcí, utekl do lesa, zde chvíli křičel a vrátil se domů s tím, že následující dny, týdny, dost možná měsíce budu dělat radost rodičům svou přítomností a pokusy napsat diplomovou práciv řádném termínu.

S abstinencí se naplno projevila nespavost, další neduh, co v mém okolí poletuje a tím pádem jsem jím zcela logicky začal trpět taky. Nespal jsem, přemýšlel o hloupostech, stále jsem byl poněkud zesláblý. Co tedy dělat? Počítačové hry nikdy nebyly můj šálek čaje, ale uprostřed pandemie jsem začal pařit hru, která podle svých příznivců pomáhá vypořádat se se strachem spojeným s možností skutečné nákazy. Protože když se venku šíří pandemie, proč si ji neprožít naplno? Být chvíli virem a jednat.
 

Vir, zombie apokalypsu nebo zmutovanou opici lze „odemknout“ až později

Od počátku jsem tušil, že v dané hře nebudu excelovat. Nikdy jsem totiž počítačovým hrám moc neholdoval. Až do puberty jsem hrával FIFU. Když jsem se na vysoké škole dostal mezi umělce, přešel jsem na intelektuálnější Football Manager. Jinak nic.

A najednou jsem zapnul hru, graficky vyvedenou v červenofialových barvách. K tomu apokalyptická hudba, hluboký mužský hlas deklamoval cosi o světové nákaze. Zvolil jsem normální obtížnost a odklikl, že budu hrát za bakterii. Vir, zombie apokalypsu nebo zmutovanou opici lze „odemknout“ až poté, co hráč překoná předcházející obtížnosti.

Dále jsem měl vybrat název své bakterie. Znalý zpráv i několika apokalyptických filmů, které si moje maminka pouští při žehlení, jsem věděl, že by to chtělo nějakou zkratku. Po kratším váhání jsem napsal „RTDS“, tedy zkratku oboru, který jsem po maturitě začal studovat v Brně (Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika). K tomu jsem ještě přidal číslici 16, protože šestnáctého jsem se narodil a v šestnácti letech mi to slušelo.

Najednou jsem byl přesměrován na mapu světa, kde se to hemžilo letadly, loděmi plujícími mezi přístavy a v rohu obrazovky blikaly dadaistické zprávy vypovídající o situaci ve světě. Namátkou třeba, že nejlepším spisovatelem všech dob byl zvolen Terry Pratchett nebo že europarlament schválil nový úřední jazyk EU, a sice jazyk používaný ve Star Treku, klingonštinu. Do toho ubíhal čas ve fiktivním kalendáři.

Hra začínala v roce 2014 a než jsem si stihl přečíst zprávy, uteklo půl roku. Nečetl jsem žádné návody, ale dovtípil jsem se, že mým úkolem je vyhubit lidstvo. Jak se mi daří, prozrazoval počet nakažených bakterií RTDS16 a počet zemřelých. Začal jsem tím, že jsem namátkově klikl myší na mapu. Trefil jsem Egypt. Pak jsem přejel na Českou republiku, že bych ji nakazil taky, když už jsem Čech. Nebylo to ovšem možné.
 

„Asi po patnácti minutách jsem zabil svého prvního člověka“

Hra funguje tak, že do dalších míst lze expandovat pouze pomocí symptomů a přenašečů, které se musí postupně aktivovat. Nemoc na delší vzdálenosti lze přenést například pomocí ptáků, kteří migrují. Druhý důvod, proč to nešlo, byl fakt, že místo České republiky tvůrci oblast nazvali jako „Central Europe“, což zahrnovalo ČR, Slovenskou a Rakousko. Zklamání mě vrátilo do dětství, když jsem ve hře Football Mania zjistil, že se nedá hrát za českou reprezentaci.

Pak jsem se plně pustit do hry, která v mém podání začala po chvíli připomínat pohádku Jak pejsek s kočičkou dělali dort. Míchal jsem všechno dohromady. V jeden moment moji bakterii přenášeli ptáci a projevovala se pocením převážně v teplých krajích, po chvíli ji způsobil přenos krve v městských oblastech a jejím příznakem byla nespavost. Nakažených začalo přibývat a asi po patnácti minutách, které ve hře představovaly dva roky, jsem zabil svého prvního člověka, a to v Tunisku.

Podařilo se mi expandovat i do Evropy, ale bohužel mojí bakterie si všimla Světová zdravotnická organizace a vědci rychle vyvinuli vakcínu. Na tomto místě se vývojáři od současné situace odchýlili. Být to jako ve skutečnosti, mohl bych třeba udělat s organizací dohodu, aby mě ještě alespoň dva měsíce přehlíželi a já se mohl pořádně rozvinout. Tak jako se tomu stalo v posledních měsících: podle sinoložky Olgy Lomové Světová zdravotnická organizace spoluzodpovídá za rozšíření pandemie koronaviru z Číny.

Ale já s nikým nevyjednával, prostě se jenom šířil a šířil, až jsem zabil asi 10 milionů na lidí, načež se ozvalo GAME OVER. (10 milionů může znít hodně v současné době pandemie, ale v rámci hry je to ukrutně málo.) Prohrál jsem. V podivném rozpoložení, kdy jsem nechápal sebe ani svět, ve kterém lze vydělávat vymýšlením takových šíleností, jsem si pustil zprávy v televizi. To mi nijak zvlášť nepomohlo.  

„Raději nechci vědět, na jaké hře tito vývojáři pracují teď“

Druhého dne už jsem šel s dobou. Jako správný mileniál jsem nešel hrát Plague sám, ale našel příslušného Youtubera a díval se, jak hru hraje za doprovodu překotného odborného komentování. Pomocí promyšlených tahů, kdy přizpůsoboval příznaky příslušným zemím podle jejich rozvinutosti nebo klimatu, nakazil celý svět, aniž by si toho kdokoli všiml. To byl totiž účel hry. Nepozorovaně expandovat a poté zmutovat a honem začít usmrcovat vše živé, prostě jízda.

Tím moje zkušenost se hrou skončila. Sedím doma, čekám na lepší počasí, abych mohl jít ven na kolo, a někde venku lítá virus, který ochromil jak vzkvétající konzum, tak platformy umění. Likviduje ekonomiku, ale rozhodně neškodí planetě. Vede nás k tomu být s blízkými, ale zároveň nás izoluje od toho, co je na světě zajímavé: svět.

A do toho ve Velké Británii sedí u počítače developeři, kteří předběhli dobu. Možná mají věšteckou kouli, nebo měli prostě jen štěstí ve chvíli, kdy jiné potkala velká smůla. Ale co, vždyť je to jen hra. Raději nechci vědět, na jaké hře tito vývojáři pracují teď. Každopádně být chvíli virem a ne potenciální obětí viru bylo osvěžující.
 

apríl 2020