Základní nepodmíněný příjem  Jak by kapitalismus mohl být solidárnější a odolnější vůči krizím

V časech pandemie koronaviru získalo téma základního nepodmíněného příjmu opět na aktuálnosti. Současná krize finančně zasáhla miliony lidí na celém světě a mnozí z nich budou její důsledky pociťovat ještě dlouho. Je teoreticky možné zvládnout krizi se základním nepodmíněným příjmem lépe? Na toto téma jsme si povídali s profesorem doktorem Bernhardem Neumärkerem z Institutu pro všeobecný hospodářský výzkum na Univerzitě Alberta Ludwiga ve Freiburgu.

V jakém stavu se nyní nachází světová ekonomika a jaké změny můžeme v důsledku koronakrize očekávat?

Zcela určitě se nacházíme na prahu těžké globální recese, přičemž několik ekonomik ji zvládne lépe. Podstatným rysem současné krize je, že řada věcí se nedala předpovědět a nejspíš k nim ještě přibudou další. Je tedy obtížné činit prognózy. Ovšem právě takový je zkrátka momentální stav světového hospodářství. Lidé znejistěli, mnoho z nich nedokáže dostatečně odhadnout střednědobé následky ani problémy, které se budou vyskytovat nadále. Zkrátka a dobře: statistika nám teď moc nepomůže, protože nikdo nedokáže říci, jaké nečekané události nás mohou ovlivnit, jaká je pravděpodobnost, že nastanou nebo jaký může být jejich rozměr.

Vy se už dlouhá léta zabýváte sociálně-politickým finančním konceptem základního nepodmíněného příjmu. Diskutuje se o něm už od roku 1918. Za autora této myšlenky je považován britský matematik a filosof Bertrand Russell. Jak je možné, že tento koncept nebyl za více než sto let uveden pořádně do praxe a proč je toto téma právě nyní znovu tolik aktuální?

Už přes sto let jsme pod silným vlivem plodů, ale i svébytností průmyslové revoluce a za ní stojící dominancí kapitálově řízeného ekonomického dění. Zdá se absurdní, aby v takovém systému někdo dostával peníze bez jakýchkoli podmínek, aniž by kvůli nim musel pracovat (příjem ze zaměstnání) nebo nasadit kapitál respektive půdu a pozemky (příjem z úroků). Oddělení příjmu a výdělečné činnosti je revoluční. Navíc se pozornost upírá na jiné dílčí aspekty a motivy lidské činnosti jako je dobrovolnická neplacená práce nebo intrinzitní (neboli z jedince samého vyvěrající) motivace něco dělat, aniž bychom očekávali peněžitou kompenzaci. Otřásá to základními argumenty pro absolutní výhodnost tržní směny.

Myslíte si, že kdyby nepodmíněný základní příjem existoval, nezažívali bychom lidské finanční krize? Je sociální jistota předpokladem svobody?

Nejprve k tomu druhému: Přiklonil jsem se k základnímu nepodmíněnému příjmu důrazněji, když se v experimentech ohledně něj začal čím dál častěji objevovat argument, že hru na trh (tržní směnu) a s ní spojená rizika lze s dobrým svědomím zavést teprve tehdy, když bude existovat základní sociální zabezpečení, schopné za všech okolností dostatečně ztlumit tržní nárazy. To jest, že svobody tržního hospodářství budou akceptovány teprve tehdy, až bude existovat bezpodmínečné zajištění. Toto zajištění zároveň osvobozuje od  ekonomických tlaků, zejména v tržním hospodářství. V tomto smyslu teprve sociální a svobodné tržní hospodářství vytváří základní nepodmíněný příjem.

K první části otázky: Základní nepodmíněný příjem nemůže odvrátit krize, může jim ale vtisknout sociální a individuálně snesitelnou tvář. Nejistota ohledně toho, kdo bude kdy a v jaké míře postižený krizí, způsobuje, že základní nepodmíněný příjem mírní strach z individuálních negativních důsledků krizí a „simuluje“ nutnou vzájemnou solidaritu.

Prof. Dr. Bernhard Neumärker vede Institute for Basic Income Studies ve Freiburgu. | Foto: © privat

Jaké důsledky by mělo zavedení základního nepodmíněného příjmu pro současný kapitalismus?

Zkrátka by začal být férovější, protože by každý člen společnosti mohl vystoupit z pracovního poměru, který by pro něj nebyl přijatelný. Hůře by se prosazovaly nízké mzdy. Zároveň by společnost honorovala činnosti, které trh práce neodměňuje dostatečně, jako například pečovatelství. Každý by se mohl těchto činností ujmout z intrinzitní motivace. Právě koronakrize nám ukázala, že po podobných činnostech je v období krizí ve zdravotnictví silná poptávka, ale placeny jsou relativně málo. Základní nepodmíněný příjem by v tomto případě mohl nedostatek personálu zásadním způsobem zmírnit.
 
Kapitalismus by byl „odolnější vůči krizím“, v tom smyslu, že občané by věděli, že se společnost před krizemi zabezpečila prostřednictvím nepodmíněného transferu. Je nevěrohodné sázet v dobrých časech vždy na egoisticky motivované výhody soutěživosti a pak, v dobách krize, chtít po lidech náhle vzájemnou solidaritu. Solidární prvek příjmu, existující i mimo krizové časy tento problém řeší. Kapitalismus volné soutěže neustále oslabuje a znovu se objevuje výbušná otázka z finanční a dluhové krize z roku 2008: Je nutné v dobrých časech privatizovat zisky a v krizových časech socializovat ztráty, aby kapitalistický systém dokázal krizi překonat?

„Každý člověk je podnikatel – podniká se svým životem. Každý člověk píše svůj vlastní životopis. Život je stejně nevypočitatelný jako podnikání, ale obojí lze utvářet.“ To jsou slova profesora Götze Wernera, zakladatele řetězce dm-drogerie a velkého příznivce ideje základního nepodmíněného příjmu. Platí tato slova pro všechny sociální skupiny?

Přinejmenším by měla, chceme-li lidem poskytnout dostatečné možnosti participování na životě společnosti. Se základním nepodmíněným příjmem dostane v tomto ohledu každý občan „zálohu“ na možnost podnikat sám se sebou svobodně, aniž by nejprve musel nahospodařit nebo naspořit dostatek tržního příjmu. Kouzelnou formulí jsou zde pro mě výraz časová suverenita, což je kontrola nad tím, jakým způsobem člověk tráví svůj čas.

Belgický filosof a ekonom Philippe Van Parijs tvrdí, že v budoucnosti nahradí lidskou práci roboti a že tedy vlastně už dnes splňujeme technologické předpoklady pro realizaci ideje základního příjmu. Skutečně v budoucnu nebude pro práci zapotřebí lidský mozek?

I já jsem pevně přesvědčený, zejména nyní, na pozadí koronakrize, že  podnikatelé mají velký zájem na tom nahradit člověka coby faktor nejistoty ve výrobě humanoidy nebo umělou inteligencí. Roboti můžou převzít práci i během krizí, jako je tato, kdy lidé ze zdravotních důvodů dočasně nemůžou vykonávat určité činnosti. Příslušné výrobní a obchodní výpadky by se tak daly kompenzovat daleko lépe. Protože se však doufejme nedočkáme žádného R2R světa („robot to robot“) a na konci výrobního řetězce bude jako konzument vždycky stát člověk, vyplatí se i nadále přemýšlet o tom, co konzumenti potřebují a co chtějí. Odvážím se (zatím) pochybovat o tom, zda může robot takovým úvahám porozumět v dostatečné míře, aby dokázal řídit ekonomicky úspěšnou výrobu. Lidskou kreativitu lze automatizací a umělou inteligencí nahradit asi nejobtížněji. Bude záležet na tom, co si lidé počnou se svobodou, kterou zkrácením výdělečné činnosti získají.

Finsko testovalo, co se stane, když nebude nikdo povinný pracovat. Vlády Španělska a Skotska také hodně hovoří o základním nepodmíněném příjmu. Podle mých informací se podobný experiment testuje i v Berlíně. Jak daleko je od experimentů k realitě?

Máte na mysli vzdálenost mezi pilotními experimenty až k realizaci reformy základního nepodmíněného příjmu v politickém procesu? Na začátku jste vyjádřil pochybnosti, řekl jste, že taková idea vypadá atraktivně, ale prakticky neexistuje vůle k jejímu prosazení. Fakt, že se podobné experimenty vůbec provádějí nebo zvažují, je sám o sobě pozoruhodný. Ani komunismus, ani jiné ekonomické a sociální státní reformy se nikdy takto nezačaly „testovat“. Schválně říkám „nezačaly“, protože se základním nepodmíněným příjmem se na můj vkus zatím neexperimentovalo dostatečně.

Politici si zpravidla vyberou aspekt, který považují za obzvlášť relevantní pro svou současnou situaci. V případě Finska to zjevně byla poměrně vysoká „Sockelarbeitslosigkeit“ (skok v míře nezaměstnanosti, který zůstává i přes oživení ekonomiky), zatímco Španěly zajímá spíše boj s chudobou zapříčiněnou krizemi. V Berlíně testují „solidární základní příjem“ coby takzvaný participativní základní příjem, který vede příjemce k tomu, aby podporovali veřejný sektor a tím sloužili společnosti. Já takové experimenty podrobuji zkoumání ohledně toho, zde je vhodné je zahrnout do celkové reformy, jejímž cílem je ustanovení participativního základního nepodmíněného příjmu. Jde například o to, zda i zavedení garantovaného minimálního příjmu coby „základního příjmu“ ve Španělsku znamená konec reformních kroků, nebo zda minimální příjem neevokuje další reformní kroky směrem k základnímu nepodmíněnému příjmu.

Finský projekt začal v roce 2017. Co se v tomto experimentu zkoumalo a lze finské výsledky aplikovat třeba na Německo nebo na Česko?

Nejprve je třeba poznamenat, že vzhledem k výší finského základního nepodmíněného příjmu byl použit pouze parciální základní nepodmíněný příjem, nikoli příjem plně objemový ve smyslu kompletního pokrytí životních nákladů, a už vůbec ne takový, který by příjemci zajišťoval účast na obvyklém životě společnosti. Logicky tak nebylo možné pozorovat, že by zaměstnaní lidé opouštěli trh práce nebo že by došlo k poklesu počtu hodin strávených výdělečnou činností. Celkově však v porovnání s kontrolními skupinami vyšlo najevo, že se po zavedení základního nepodmíněného příjmu nesnížila ochota  pracovat, nýbrž bylo možné pozorovat lehkou tendenci k více činnostem. Pozoruhodné jsou každopádně hlášené pozitivní efekty na zdraví pokusných osob. Je to jeden z důležitých aspektů zastánců základního nepodmíněného příjmu, které jsou v diskusi o pojetí a o jeho financovatelnosti neustále opomíjeny.

Osobně považuji výpovědní hodnotu finského experimentu za poměrně omezenou, konstatuji ale, že základní nepodmíněný příjem zřejmě nezpůsobil žádné „škody“ ve srovnání s tradičním workfare systémem. Pro odpůrce základního nepodmíněného příjmu je vlastně už to trpká porážka, jež evokuje další, ale podstatně propracovanější pokusy. V nich by měla být kromě individuálních efektů a důsledků na kvalitu života zkoumána rovněž otázka optimální reformní strategie: Kolik kroků je zprvu zapotřebí, aby bylo možné vzít lidi na další cestu směrem ke zdánlivé utopii zvané „základní nepodmíněný příjem“?

Pane Neumärkere, měl jste během pandemie strach?

Riziko těžkého onemocnění stouplo. Začal jsem se tedy chovat odpovídajícím způsobem opatrněji: zvažoval všechna rizika. Strach ve vlastním slova smyslu jsem naproti tomu neměl.

júl 2020