Housing First  Vlastní bydlení jako restart života

Během sedmi let se neziskové organizaci Romodrom podařila skvělá věc – majitelé bytů se jim dnes už sami ozývají, že by chtěli své nemovitosti nabídnout do jejich programů sociálního bydlení. Romodrom tak stejně jako další české neziskovky supluje pomoc státu, který dodnes nebyl schopen prosadit zákon, který by řešil bydlení pro lidi v nouzi.

„Každý ze svého domova vychází do světa, vychováváme tam své děti, trávíme tam mnoho času. Představa, že z ubytoven budou vycházet schopní a společensky připravení lidí, je mylná. Když ale dáte člověku příležitost, pomůžete mu a podpoříte ho, nastartujete tím ozdravný proces,“ říká ředitel organizace Romodrom Nikola Taragoš, kterou roku 2001 založila jeho matka Maria Gailová.

 

Jak to celé začalo?

Nejprve jsme se před sedmi lety vydali cestou standardního bydlení, což je něco jiného než sociální bydlení. Představte si člověka, který dlouho dobu někde bydlel, ale o bydlení přišel. Ten potřebuje jen velmi málo k tomu, aby se zase nastartoval, u něho nemusíte budovat žádné kompetence. Tuto věc podle mne náš stát hodně zanedbává, protože nedokáže těmto lidem hned na začátku rychle a efektivně pomoct a oni se pak často propadají sítem níž a níž do ještě větších problémů a o to hůř se pak dostávají nahoru.

Pak jsou ale i složitější případy, předpokládám.

Ano, lidé s dlouhodobými problémy a lidé, kteří kompetence k životu postrádají trvale, potřebují pomoc ve formě sociálního bydlení. Zároveň je nutná intenzivní sociální práce, kdy klienty v jejich bytech dlouhodobě a pravidelně, i několikrát týdně navštěvujete, řešíte s nimi všechny vzniklé problémy. Tím pádem musíte mít velký tým sociálních pracovníků.

Proč jste se rozhodli zkusit projekt Housing First?

Protože si myslíme, že je potřeba mít víc nástrojů, jak lidem pomáhat. Housing First je odlišný v tom, že nezjišťujete, jací klienti k vám přicházejí. Vezmete prostě ty, co přijdou jako první, a co všechno je trápí, zjišťujete, až v okamžiku, kdy už bydlí.
 

Jak těžké je shánět pro lidi v nouzi bydlení?

Zjistili jsme, že celých 93 procent nemovitostí v ČR je v soukromých rukou, proto jsme se rozhodli shánět byty na volném realitním trhu. Na začátku samozřejmě nikdo příliš neměl zájem o to pronajímat své byty našim klientům. Na naši nabídku kývl jen jeden z dvaceti či třiceti majitelů bytů.

Tento poměr se ale otočil. Nyní se vám ozývají sami majitelé bytů s tím, že vám byty nabízejí. Jak se vám to povedlo?

Majitelům nemovitostí nabízíme prověřeného klienta a k tomu doprovodnou službu jak pro majitele bytu, tak pro klienta a taky garanci nájmu. Trvalo mi půl roku, než jsem v Romodromu všechny přesvědčil, že to je ta jediná správná cesta a že musíme mít garanční fond. Tato aktivita má velký potenciál neziskovku rychle zadlužit. Zároveň to ale nejde jinak, než že majiteli bytu garantujete, že nejde do rizika. Stanovili jsme si proto také přísné podmínky, jakého klienta do programu vůbec vezmeme. Z deseti lidí tak neprošlo šest. 

Funguje to tedy tak, že vy seženete byt, máte ověřeného klienta, a ten si platí nájem sám. Pokud ale nečekaně nemůže zaplatit, zaplatíte nájem místo něj?

Ano, a pak se s ním dohodneme na splátkovém kalendáři. Klasický případ, který se děje, je, že rodina musí zorganizovat pohřeb, vezme všechny peníze a uspořádá velký pohřeb, aniž by mysleli na to, zda jim zbude na nájem. Tak to v romských rodinách prostě je. Snažíme se jim to vysvětlit, nastavíme s nimi splátkový kalendář, ale zároveň je neodsuzujeme. Také jsme pojištění a garantujeme opravu veškerých škod. U projektu Housing First, kde jsme čerpali peníze z evropských fondů, bylo skvělé, že součástí byly právě i finance na garanční fond.

Co jste se za ty roky naučili?

Mimo jiné to, že si musíte dát pozor, abyste klientovi tím, že se mu snažíte pomoct, vlastně neublížili. Dám příklad z Bohumína, kde rodina dostala byt v centru města, 120 metrů čtverečních včetně vířivky. Víc než rok tam žili a vše bylo v pořádku. Pak šla ale maminka do regrese s mentální nemocí, rodina se dostala do problémů a mimo jiné nám řekli, že nebyli připravení mít takový životní standard, že si tam připadali jako v hotelu. Nyní už víme, že naše pomoc musí být úměrná. Kromě schopnosti platit včas je podmínkou nemovitost nevybydlet a dobře vycházet se sousedy. Tato trojčlenka rozhodne o tom, zda si klient dokáže byt udržet.

Zasahujete i do sousedských vztahů?

Ano. Velmi zásadní je, že nesmíte do jednoho vchodu ubytovat více našich klientů. Pokud v jednom čase na jednom místě jsou lidé s obdobnými problémy, nemají se od sebe co naučit. Sousedi naopak dokáží našim klientům říct, co je ještě akceptovatelné a co nikoli. My do toho jdeme s tím, že stát se může ledacos, základ je ale být připraven to řešit.

Jako například?

Fungujeme jako mediátoři. Bavíme se s našimi klienty i se sousedy a snažíme se, aby spolu vycházeli. Když se klient stěhuje, vyvěsíme na chodbu, že se bude stěhovat, že tam asi bude hluk, že všechno uklidíme. Romské rodiny mají třeba tendence hodně slavit, pozvat všechny příbuzné. To je v pořádku, respektujeme to, ale zároveň jim říkáme, že to nemohou dělat často. Sousedi jsou schopní to pochopit, pokud to není obden.

Vím také, že se snažíte, aby měl klient ke svému novému bydlení vztah.

Ano, to je naše velké téma: jak propojit klienta s místem, kde bydlí. Proto mu například nabízíme, než se nastěhuje, může si vybrat třeba to, jakou barvou si vymaluje místnosti. My mu barvu třeba i zaplatíme, on si to vymaluje sám. Chceme klientům zprostředkovat ten pocit, že je to jeho bydlení.

Nikola Taragoš, ředitel organizace Romodrom | Foto: © privat

Český stát otázku sociálního bydlení neřeší. Co by se podle vás mělo změnit?

Měl by založit sociální realitní kancelář a garanční fond, který by mohl fungovat jako pojišťovna, tedy že by se tam kdokoli, kdo by sociální bydlení chtěl nabízet, mohl pojistit. Myslím, že pokud někomu řeknete, že mu garantujete nájem, řešíte všechny problémy, jste pojištěná na škody, staráte se o sousedské vztahy, mnoho lidí do toho půjde a to i za cenu levnějšího nájemného. Ocení totiž řadu jistot, které tím získá. Stát by si měl uvědomit, že to jsou efektivně vynaložené veřejné prostředky.

Jak si vedou vaši klienti po pár letech v bytech, které jste jim sehnali?

Jen deset procent z nich je neúspěšných a o bydlení přijde. Vezměte si, že dnes jsou mnohdy ubytovny dražší než standardní bydlení. Zaplatíte deset tisíc za jeden pokoj na ubytovně, kde žije celá rodina, a k tomu další tři tisíce za sdílení společných prostor, kde je mikrovlnná trouba, pračka a tak dále. To už jste skoro na ceně, za níž se dá pronajmout byt. V bytě se vám ale významně změní kvalita vašeho života. Navíc my dnes víme, že když je člověk v bydlení spokojený, po nějaké době chce svůj životní standard ještě trochu zvýšit. A to lze jenom tak, že odejde z dávkového systému a začnete pracovat. Po roce bydlení ve svém odchází z dávkového systému přes padesát procent našich klientů.

Kvůli sociálnímu bydlení si Romodrom založil vlastní sociální realitní agenturu. Proč?

Inspirovali jsme se ve Francii a Belgii, kde to tak funguje. Na začátku jsem si chtěl otestovat, jaké by to bylo shánět byty přes klasické realitky. Zavolal jsem proto do Slaného [město ve Středočeském kraji, kde žije početná romská komunita, pozn.red.] do nějaké realitky, že mám byt, který bych chtěl pronajmout. A realiťák mi rovnou, aniž bych se ho na to ptal, řekl, že umějí efektivně odfiltrovat Romy. Takže bylo jasné, že touto cestou to nepůjde. Proto máme vlastní realitní agenturu a nabízíme dvě věci: někdo nabízí byt k pronájmu a my ho můžeme pronajmout klasicky, nebo je tu možnost dát byt do našeho sociálního programu. Nově děláme také správu nemovitostí.

Co to znamená?

Před rokem a půl nás oslovilo právě město Slaný, kde stojí městská ubytovna, říká se jí tam Mexiko. Je to hrozné místo s tureckými záchody, byty bez vody. Sprcha je jen v jednom vchodě ze čtyř, záchody na mezipatře. Žije tam patnáct rodin. Město se rozhodlo, že objekt zrekonstruuje a sehnalo si na to peníze z evropských fondů. Je to místo, kam se bojí i pošťačka. Nás si najali, abychom s klienty začali pracovat, řešili sousedské vztahy a tak dále.

Jak by to vyřešilo neosvícené město?

Budovu by prodalo. Stejně tak nás nyní oslovilo i město Stříbro, kdy mají dvě takové podobné bytovky. Ty máme nyní taky ve správě a můžeme tam svobodně pracovat. Ve smlouvách máme, že nájemníka si vybíráme my, ne majitel. To je klíčový moment. Majitel dostane peníze, ale nebude nám mluvit do toho, kdo tady bude bydlet. Tak to platí u všech bytů, které máme.

Co bývá podle vás klíčový problém takových míst, jako je Mexiko nebo bytovky ve Stříbře?

Vždycky je zásadní přijít, vyslechnout všechny strany, rozklíčovat situaci, pojmenovat problémy. Stává se, že lidé platí někomu nájem, majitel se tam nikdy neukáže, do ničeho neinvestuje a je mu všechno fuk. Lidé jsou zdecimovaní, navenek se chovají jako uzavřená skupina, proto to tam nemůže fungovat. A jak na to má obec reagovat, když za nimi chodí majorita a stěžuje si, a obec nemá jak zasáhnout? Tak přijdou represe jako kamery, ostraha… Přitom ale, když vejdete do toho domu a mluvíte s těmi lidmi, tak často řeší věci, které jsou řešitelné. Já jsem v tom vyrůstal, tak to dobře znám.

Kde jste vyrůstal?

V Praze na Žertvách. V pavlačovém domě bez elektřiny s pumpou uprostřed, kde se žilo komunitně. To je velmi silný motiv, který cítím i dnes, když přijdu kamkoli do vyloučené oblasti. Komunita sama o sobě je něco zvláštního. Každý v komunitě má svoji roli, je jednoduché se tam zorientovat a platí, že i ten nejvzdálenější strejda či teta vám musí pomoct, když je potřeba. Je to jeho povinnost. Někdy mi takový život chybí.

august 2021