Každý z nás může zpívat, tvrdí muzikantka Ridina Ahmedová. Zpěv a práce s hlasem podle ní nejsou jen cestou, jak projevovat emoce, ale otevírají i cestu ven smutkům.
Mimo škatulky
Ridina Ahmedová (43) je Češka jen napůl, její tatínek pochází ze Súdánu, což vysvětluje její exotický vzhled. Vystudovala Fakultu humanitních studií na Karlově Univerzitě a poté třísemestrální studium muzikoterapie v Plzni. „Dlouhé roky jsem chodila na soukromé hodiny zpěvu a zpívala a zpívala. Nejdřív jsem se věnovala jazzu, ale pořád to nebylo ono. Měla jsem potřebu hledat si svou vlastní hudební cestu, svůj výraz.“ V roce 2003 tak v rámci tohoto hledání začala vystupovat sólově s projektem Hlasokraj, v němž kombinovala video projekci cesty krajinou a živý koncert. Hlasokraj jí přinesl ocenění Next wave v kategorii Objev roku.„V roce 2006 jsem pak vydala sólové album Hlasem a podílela se na řadě filmových i divadelních projektů a taky jsem se začala intenzivněji věnovat vedení hlasových dílen. V posledních letech vystupuji buď sólově nebo v duu s kontrabasistou Petrem Tichým jako HLASkontraBAS.“ Jejich stejnojmenná deska byla nominována na cenu Anděl za rok 2016. A kam Ridininu hudební tvorbu stylově zařadit? „Žánrově stojíme mimo kategorie,“ říká ona sama. „A ani nemám ráda, když se hudba řadí do škatulek. Každý jsme individualita a osobnost a vyjadřujeme se tak, jak nám přichází inspirace a potřeba.“
Zbavit se zábran
Hlas může být vnímán jako nástroj v několika rovinách. „S hlasem se dá dělat spousta věcí. Především jej můžeme používat jako nástroj k vyjádření toho, jak se cítíme. Děti to dělají přirozeně, broukají si, ale dospělí mají zábrany.“ Je pravda, že v průběhu života získáváme od okolí informace, jak má zpěv znít a jak nemá, dozvídáme se od rodičů či učitelů, jestli podle nich umíme nebo neumíme zpívat a kvůli tomu pak máme obavu se projevit, aby to náhodou neznělo nedokonale. „Takové to přirozené používání hlasu jako způsobu sebevyjádření, to se vidí málokdy. Velkou roli hraje stud, který nám brání využívat ten obrovský potenciál, který v sobě má každý z nás. Spousta lidí řekne, že si zazpívají, ale jen v koupelně nebo v autě.“
Společně s kontrabasistou Petrem Tichým tvoří duo HLASkontraBAS.
| Foto: © Libor Fojtik
Zpěv je pro Ridinu způsobem vyjadřování emocí, který má také terapeutický dopad: „Občas se stane, že člověk začne zpívat obyčejnou písničku a rozpláče se. Díky zpěvu či práci s hlasem se dostáváme do svého nitra. Často máme smutky, které nemáme čas řešit, a zpěv jim tu cestu ven otevře.“
Prostě zpívej
„Možností hlasového projevu je spousta a mě baví hledat a nacházet nové polohy a způsoby, jak jej používat,“ říká Ridina, jejíž hlasové dílny jsou velmi oblíbené a vyhledávané. „Vždycky mě lákalo zpívat a tak jsem přemýšlela, jak bych mohla pomoct lidem se osvobodit, aby při tom mohli zažívat tu samou radost jako já. Samozřejmě, že pouze lidem, kteří chtějí.“ Její dílny jsou o otevřenosti a hravosti, jde hlavně o překonávání zábran a bloků. „Vidím ten rozdíl, jací lidé na workshop přijdou a jací odcházejí. Je zajímavé pozorovat ty proměny. Často odcházejí dojatí, že něco takového zažili, a přiznávají, že nevěřili, že by opravdu mohli zpívat.“Ridinu si zvou i do různých firem nebo center, kde pořádá hlasové semináře a workshopy. Metodika pro semináře je podobná, ale dané skupině či klientovi vždy empaticky přizpůsobovaná, protože každá taková akce je jiná. „Musím k tomu přistupovat individuálně. Dokud ty lidi neznám, nevím, jak s nimi pracovat. Proto je důležité, když tam přijdu, vnímat chvíli prostředí, nálady a energie lidí a potom citlivě zvolit správný postup a cvičení, aby se lidé nezalekli a neuzavřeli se ještě dřív, než na sobě začnou pracovat. Ta nutnost zapojovat empatii mě na tom hodně baví.“ Ridina dodává, že hlasové dílny nejsou věkově nijak omezené. V divadle Ponec vede kupříkladu hlasově pohybový seminář pro seniory, a to spolu s tanečnicí Lenkou Bartůňkovou.
Změnit své chování
Lidé mívají různé obavy a bloky, proč nemohou zpívat, hlasové dílny jim pomáhají tyto překážky odstranit. „Pracuji s různými technikami. To, jak zpíváme a necháváme zaznít svůj hlas, ovlivňuje i naše chování. Zjednodušeně řečeno: když se naučím nestydět se zpívat nahlas, tak se potom méně stydím dát najevo svůj názor. Dílna tedy funguje jako trenažér, kde si lidé mohu nanečisto skrze zpěv prožít věci, které potom přenesou do běžného života.“ Jako odnož muzikoterapie existuje také voice therapy, terapie hlasem, ta u nás zatím není rozšířená, ale například v Dánsku ji lze studovat. „Znám takové terapeuty, pracují individuálně se týranými ženami, s alkoholičkami, s uprchlicemi. Je zajímavé zkoumat, co všechno práce s hlasem dokáže.“Ridina má poměrně nabitý program: vede hlasové dílny, založila centrum pro práci s lidským hlasem Hlasohled a věnuje se projektu Zpěvomat, který přináší živý zpěv do veřejných prostor ve městech. V současné době chystá projekt muzuzpivat.cz, určený pro všechny, co by rádi zpívali, ale mají zábrany.
Kromě pracovního nasazení pečuje o tři děti, které jsou zatím ještě dost malé na to, aby se poznalo, zda se jednou budou zabývat hlasem a hudbou. „Já si do nich nechci promítat svoje ambice nebo přání. Chci jim nechat vlastní prostor na rozhodnutí, co budou v životě dělat. Samozřejmě zpívají, jako všechny děti, dále chodí do sboru a na piano, podporuju je v tom, ale silou bych je tam nedržela, kdyby opravdu sami nechtěli. Spíš jim ukazuju směr, kudy se můžou vydat.“
September 2017