Kytarista Marc Sinan  „Žádnou glutamátovou břečku z konzervy, prosím“

„Worldmusic“ nebo „transkulturní hudba“ – v takových škatulkách se Marc Sinan (41) necítí dobře. Pro něj existuje „prostě jen hudba“.

Přitom Marc Sinan skutečně překračuje kulturní hranice. Naposledy tento skladatel a kytarista spolupracoval například s českou houslistkou a zpěvačkou Ivou Bittovou a muzikanty ze skupiny Rajasthan. Marc sám má německé, turecké a arménské kořeny.

Bylo ti sotva osmnáct let, když jsi jako sólový kytarista nahrál debutové CD s Royal Philharmonic Orchestra. Jak jsi s hudbou vůbec začal?

Moji rodiče kytaru milovali. Ani jeden z nich na nic nehrál, ale především můj táta vášnivě rád poslouchal hudbu a byl velký fanoušek opery. Doma jsme měli dvě obyčejné kytary. Hraní mi šlo dobře a brzy jsem měl skvělého a inspirujícího učitele. Začal jsem potom studovat na konzervatoři v Mnichově. Později, ve 13 letech, jsem viděl záznam ze Salcburkého festivalu (Salzburger Festspiele), který nahrál otec mého nejlepšího kamaráda. Eliot Fisk tam hrál Sequenz Luciana Beria. Přesně to jsem chtěl umět taky. Napsal jsem Eliotovi pohled a on mě pozval, abych mu zahrál. Studium u něj bylo osvobozující – stal se mým nejdůležitějším mentorem.

A jak začala tvoje skladatelská kariéra?

Ke skládání jsem se došel tak, že mi svět klasické kytary byl příliš malý. V pětadvaceti jsem už hrál v podstatě všechno, co mě zajímalo. Svět klasické kytary je extrémně zaměřený na nástroj samotný, jeho znělost a zkoumání jeho možností. Zajímá mě ale společné hraní, společenská dimenze umění, formy jako současné hudební divadlo a mnoho dalšího. Cesta ke komponování byla procesem, jehož motorem byla moje umělecká vůle něco tvořit.

Co je fascinující na tradiční hudbě, jejích nástrojích a interpretech?

Neexistuje hudba, která je tak upřímná, přirozená a autentická jako tradiční hudba, která se předává z generace na generaci. Pokaždé z ní hovoří určitý kolektivní postoj. Podává komplexní obraz společnosti, z níž se rodí. To mě neskonale fascinuje!

Tvoje koncertní a hudebně divadelní díla se mnohdy popisují jako „transkulturní“. Co to vlastně znamená?

Hrozně bych si přál, kdybychom mohli mluvit prostě jen o hudbě. Neustále si všímám, jak zajímavé a uspokojující je se zabývat tím, jakým způsobem pracují jiní muzikanti. Je to pro mě pokaždé něco mimořádného, když člověk pronikne do toho, jak funguje jiné bytí.

Je „transkulturní hudba“ nálepkou, která je pro tebe snesitelnější než „world music“? A pokud ano, proč?

Transkulturalita je možná trochu opotřebovaný pojem. World music zahrnuje všechno od báječné tradiční hudby až po tu nejposlednější glutamátovou břečku z konzervy, co hraje ve výtahu!

Tvoje hudební projekty často mívají také politický podtext. Vzhledem k tvým kořenům ti leží na srdci vztahy s Arménií, Tureckem a Německem. Právě se hodně zasazuješ za zakládajícího člena tebou iniciované Německo-turecko-arménské společnosti přátel (dtaf) spisovatele Doğana Akhanlise ein. O co přesně vám jde?

Nejdůležitější pro nás je podpořit Doğana a uchránit jej od finančních rizik. Má velké obavy, že ho těch 40 dní nuceného pobytu a soudních výloh za proces spojený s vydáním ze země naprosto zruinuje. A to ani nemluvím o té nezměrné duševní ráně opětovným otevřením jeho traumat – od 80. let je obětí politického pronásledování, věznění a mučení. To, co se mu přihodilo, je pro mě osobně hrozně smutné.

V případě tebou iniciovaného koncertního projektu Aghet s Drážďanskými symfoniky a skladateli z Arménie, Turecka a Německa šlo například o připomenutí genocidy v Arménii. Projekt Aghet podpořila Evropská unie. Turecko ten projekt tak rozčílil, že se nejdříve pokusilo o vymazání pojmu genocida. Když jste se později bránili, Turecko dokonce vystoupilo z celého projektu. Věříš, že hudba jakožto umění „beze slov“ může měnit svět?

Největší poučení z projektu Aghet bylo, kolik se toho díky hudbě dá dosáhnout. Projektem jsme přispěli k obecné debatě v Německu, která v neposlední řadě měla za výsledek vyhlášení rezoluce Zemského sněmu, že masakry Arménů označila za genocidu. Skrze koncerty pak pracujeme se školami. V rámci jednoho z projektů Aghetu Die 40 Tage des Musa Dagh se například konalo divadelní představení. Mladiství se měsíce opatrně potýkali s tématy jako pronásledování, vina, být obětí, genocida. Když člověk naše aktivity nahlédne shora, má naše práce neuvěřitelně silný dopad.

Když posloucháš hudbu: máš ji na deskách? Nebo ji streamuješ? A jaké audio médium je médium budoucnosti? O čem sníš?

Streamování je pro mě k uzoufání. Poslouchat hudbu stejně jako kažou jinou formu vnímání nelze redukovat na poslech samotný. Aby umělecké dílo mohlo mít nějaký dopad, vyžaduje adekvátní formu prezentace. Je to podobné, jako když malířství umělců Rothka nebo Anselma Kiefera se už jen ukazuje na plastových obrazovkách, v hrubých pixelech, bez souvislosti mezi křiklavou reklamou a ostatním. To je něco příšerného! Musíme najít novou formu, jak hudbu umět vnímat jakožto kulturní zážitek mimo koncertní sály.

September 2017