Více času „pro sebe“  Diktát sebepéče

Trend doby velí vymezit si v životě čas na sebepéči a efektivně. Někdo dokonce tvrdí, že je to feministické. Jenže proč nám vlastně někdo nařizuje, jak máme co dělat? A co když člověk chce odpočívat prostě jen sledováním kočičích videí? A zůstane potom energie na politickou akci?

Jako pracující matka malého dítě mívám jen málokdy čas, který lze označit za „volný“. Většinou totiž čas, který netrávím s dítětem, věnuju práci. Zatím jsem se nenaučila během tohoto času odpočívat. Činím tak pouze, když už cítím, že jsem nedaleko fyzického či psychického vyčerpání. Ráda bych přeháněla, ale bohužel je to tak. A vím, že si za to můžu sama. Heslem dnešní doby přece je sebepéče. Jenže jak to s tou sebepéčí vlastně je? Co to vlastně je?

Zjistila jsem, že i když mám tu jednu dvě hodinky takzvaně pro sebe, mám pocit, že daný čas musím využít maximálně efektivně. To znamená dělat to, co rozhodně s dítětem dělat nemůžu – soustředěná práce, většinou spojená s vyděláváním peněz. Dlouho mi trvalo uvědomit si, že jako spisovatelka žijící v zemi, kde se psaním beletrie nedá uživit, musela jsem pojem práce, respektive koncept toho, že pracovní aktivity musí být orientované pouze na výdělek, přehodnotit. Jinak bych si už jako spisovatelka nevrzla.

Jenže stává se, že tělo i duše mnohdy stávkuje. Zjišťuju, že čas teče a já ho nevyužívám tak, jak bych si představovala. Efektivita je na nule a já se pomalu smiřuju s tím, že takzvaně nic neudělám. Lituju, že jsem si rovnou nedovolila prostě nic nedělat a ten drahocenný čas promrhala. Že jsem ho mohla strávit sebepéčí, třeba nějakým superefektivním odpočinkem. Vlastně mi ty minuty protekly mezi prsty. A pak mě napadne: A vadí to vlastně?

Vyhoď si z kopýtka

V článku Dany Jabari Starostlivosť o seba je politická věnovaném knize Svenjy Gräfen Radikální sebepéče. Teď! (Radikale Selbstfürsorge. Jetzt!) je velmi dobře pojednaný politický aspekt sebepéče. Jenže v tomto konceptu mi chybí zamyšlení se nad tím, že zorganizovat si sebepéči v rodičovství není nic jednoduchého.

Vůbec si připustit si, že potřebuju čas pro sebe, moct si to dovolit, odvážit se si ho prosadit a ještě si ho zorganizovat – v době, v níž žijeme, je to součást mentální zátěže, s níž se především ženy jakožto často primární pečující potýkají. K tomu všemu, co mají naloženo, musí ještě čelit něčemu, co bych nazvala „diktát sebepéče“. Tedy nutnosti svůj titěrný volný čas trávit co možná nejvíce sebepečujícím způsobem. Ale co to vlastně je? A jak to vzniklo? A nezneužívá tržní ekonomika trend sebepéče a wellness tím, co nám prodává a co vlastně vůbec nepotřebujeme?

Maminkovské instagramové profily už procitly z ultrakonzervatismu a největší progres nyní spočívá v tom ženám doporučovat, ať se urvou a jdou ven, vyhodí si z kopýtka: jdou na jógu, do sauny nebo s kamarádkou na skleničku. Někdo to tak dělá a nezbývá než gratulovat. Jenže kolikrát se mi stalo, že jsem se urvala z domu, seděla v knihovně a jediné po čem jsem toužila bylo lehnout si na gauč a vypnout se. A když už má člověk k dispozici prázdný byt, přistane na gauči, rozhlídne se po neuklizeném obydlí a nenachází klid. Někdo ho dokonce nenajde, dokud v bytě neuklidí.

Jenže tím zase tráví ten svůj drahocenný čas neplacenou domácí prací a ne sebepéčí. Pokud tedy pro někoho uklízení není to nejvášnivější trávení času. Možná že v danou chvíli je v pořádku jenom ležet a zírat do stropu, napadá mě. Bez mobilu v ruce, protože to je zdravější! Jenže co když tohohle mindfulness v danou chvíli kvůli neklidným myšlenkám a vyčerpání prostě nejsem schopná, respektive nedělá mi to dobře?

Někomu už jóga nestačí

Sebepéče je dost možná jen další vágní trend dneška, který ve skutečnosti jen něco nařizuje. A také trochu zavání eskapismem a individualismem, který nemusí u každého vést k pocitu štěstí. Kromě toho je dobré si položit otázku, proč jsme na tom tak, že hashtag #selfcare na instagramu momentálně trenduje u 71,2 milionu příspěvků. Nejspíš proto, že systém, ve kterém žijeme, některým z nás nedělá dobře? A leckomu nestačí vyšetřit si ve svém nabitém diáři hodinku na manikúru nebo jógu.

Někdo je na tom už tak špatně, že potřebuje odbornou pomoc a té se mu bez dobrého sociálního kapitálu, dobrého finančního zázemí či obojího prostě nedostává a jóga ani manikúru už ho nevytrhne. A někomu se prostě jen nechce nic dělat. Jenže co to dnes znamená „nic nedělat“? Třeba sjíždět hodinu kočičí videa místo saunování. No a co?
 
Australská spisovatelka Zoya Patel ve svém článku Sebepéče je důležitá – ale neměli bychom ji zaměňovat za feministický čin (Self-care is important – but we shouldn’t mistake it for feminist action), publikovaném letos v Guardianu, zamýšlí nad tím, do jaké míry si feministky v jejím okolí slova Audre Lorde o sebepéči („Sebepéče není žádné požitkářství. Je to pud sebezáchovy, a ten je aktem politická války.“) berou k srdci, až se nakonec jejich feminismus utopí v eskapismu.

Sebepéče nemusí být wellness

Feminismus v akci je pro ně mnohdy končí tím, že si hodlají lépe hlídat hranice ve vztazích, prozkoumat svoje internalizované standardy krásy (nejspíš během manikúry), naplánovat si denně čas na meditaci za účelem zlepšení své emoční energie a myslet ve svém denním harmonogramu na čas na sebepéči. Patel uznává, že to jsou rozhodně důležité individuální cíle, ale ptá se: Budeme prostě už jen pracovat každá na svém vlastním blahobytu a zapomeneme na kolektivní boj proti systémové nerovnosti?

Zde je na místě sdělit, že Zoya Patel se narodila na Fidži, její předci pocházejí jak z Fidži tak z Indie. Považuje se za intersekcionalistickou feministku a těch nyní potřebujeme co nejvíc. Jako někdo, kdo se kvůli svému původu a barvě pleti, která v Austrálii neustále vzbuzuje otázky, nikdy nikde necítil doma, má pochopení pro ty, co strádají. Patel ovšem nechce naštvat ty, kteří se věnují sebepéči, jen vyzývá k tomu nerezignovat na feminismus ve všech jeho možných formách – včetně starých dobrých demonstrací, protestů a petic.

Svůj text Patel končí výzvou: zamysleme se nad tím, zda všechny ženy mají stejná privilegia sebepéče: „Dokud bude existovat velký rozdíl mezi ženami, které mají nejvíce svobod, a těmi, které jich mají nejméně, naše feministická práce ještě neskončila. Je příliš brzy na to, abychom se obrátily do sebe – naše vlastní feministické principy by od nás měly vyžadovat něco lepšího.“

Vylaďte se

Možná ale ten pojem sebepéče chápeme špatně. Nemusí to být wellness. Terapeutka Kaitlin Soule v textu věnovaném tématu sebepéče během mateřství tvrdí, že obecně se o sebepéči hovoří jako o něčem zaměřeném na útěk z reality a vypnutí se. „Ale já si myslím, že je to opak. Myslím, že je to o vyladění se.“ Kardinálním pravidlem sebepéče má být to, že si člověk uvědomí, co potřebuje a přestane poslouchat, co mu vnější svět říká, že chce nebo je potřeba dělat. Že se prostě sám sebe zeptá, co by mu zrovna teď dělalo dobře.

Soule líčí, že člověk má prioritizovat aktivity, které ho baví a prostě je naplánovat. Jenže tím se obloukem dostáváme k tomu, že obstarat si sebepéči je opět spojeno s organizací. Některé matky jsou ale už tak přetížené péčí o domácnost a děti, že organizovat i program sama pro sebe je nad jejich síly. Pro mnohé může něco takového být spojené dokonce s tím, že si v mikrosystému rodiny právo na tento čas musí vymoct, což také stojí energii.

V tomto ohledu je však Soule nesmlouvavá – prioritizovat sebepéči se vyplácí, pokud chceme předejít vyhoření: „Chápu, že život je náročný, ale většinou je skutečným problémem to, že na sebe berou víc, než je jejich spravedlivý díl rodičovské zátěže.“ A tady narážím na kámen úrazu mého textu: můj text primárně vychází z mojí mateřské zkušenosti. Otcové, ozvěte se, jak to máte se sebepéčí vy? Věřím, že ji potřebujete úplně stejně.

Sebepéče nemá mučit

Jenže měla Audre Lorde opravdu na mysli to, co se v současné době prezentuje jako sebepéče? Určitě je důležité se umět hodit do pohody, když člověku není dobře. A ponechme každému z nás tu svobodu tento čas trávit po svém. Jen je třeba připomenout, že Audre Lorde počítala s tím, že po sebeopečování bude následovat i nějaká ta politická akce. A tou nemyslela to, že hodíte na instagram fotku toho, jak ležíte naložení v kádi s trendy hashtagem a získáte si sebepotvrzení v podobě hrstky lajků.

Nedávno jsem zahlédla instagramový příspěvek psycholožky Elišky Remešové a velmi se mnou rezonoval. Je sice o inspiraci, ale myslím, že jej lze aplikovat i na diktát sebepéče: „Inspirace má inspirovat, ne mučit. Inspirace slouží jako švédský stůl pro duši. Když nevíme, na co máme chuť, často si naložíme všechno, abychom o nic nepřišli, a nakonec máme plný talíř nebo žaludek. A následují pocity viny. Zatímco když máme konkrétní představu, můžeme ochutnat od každého, ale naložíme si jen to, co opravdu využijeme. My určujeme, kdy je inspirace pro nás užitečná, a kdy už nám ubližuje. Vybírejme si to, co potřebujeme k tomu, aby nám bylo dobře. Vše ostatní nemusí být pro nás.“ Zřejmě je třeba být v tomto ohledu spíše iracionální než efektivní.
 
Sebepéče tedy evidentně může probíhat jakkoli a je ji třeba plánovat. Chce to čas a malé kroky. Tak jako s partnerem/partnerkou domlouváte nákupy, praní, procházky, zakomponujte i sebepéči (což může být klidně i hodinové čumění do mobilu na kočičí videa) a ruku v ruce s tím i boj za lepší svět, což je pro rodinný život další zajímavá výzva, ovšem neměla by se ztrácet ze zřetele. Může to být jakékoli dobrovolničení, pořádání protestů nebo demonstrací, angažování se v komunální politice, doučování znevýhodněných či sbírání odpadků – podle toho, co vám dělá dobře. Někdy je potřeba se vypnout, jindy zapnout, světu se vzdálit a pak se světu zase přiblížit.

marec 2023