Dovolená navzdory koroně  CK 2020

Stopovat po okolí nebo se vydat na pouť? Jak si můžu dovolit po třech měsících lockdownu ještě dovolenou? Je to bezpečné? A etické? Vydávat se někam za současné situace?

Možná to bylo moje křestní jméno nebo školní fotky, na kterých jsem vždy o hlavu přečnívala nad všemi spolužáky, co ve mně od malička vyvolávaly touhu zapadnout a nevyčnívat. Letošní rozhodnutí ohledně letní dovolené, strávené u Jadranského moře, v sezóně, společně s mnoha dalšími turisty jedoucími tím stejným mezinárodním vlakem, představuje největší možné přiblížení se k vysněnému normálu. Přesto od prvních chvil plánování dovolené trnu hrůzou. Neměla bych raději šetřit? Nebo vydělávat? Nebo to, co jsem ušetřila, věnovat potřebným? Nebude lepší (šetrnější a udržitelnější) jen tak vzít spacák a vyrazit pod širák? Stopovat po okolí nebo se vydat na pouť? Jak si můžu dovolit po třech měsících lockdownu ještě dovolenou? Je to bezpečné? A etické? Vydávat se někam za současné situace?
 
Ukládám ručník (tak bych si přála ten s delfínem!) vedle plavek po mámě a snažím si vybavit rady z letních čísel dámských magazínů, kterými jsme během červencových odpolední zabíjeli mouchy kroužící nad meruňkovým táčem.
 

Pleskající žabky 

Jak na poslední chvíli získat reprezentativní postavu? Vajíčková dieta, pokud máte ještě tři dny do odjezdu. Pokud už jste na cestě k moři, tak ležet na zádech s pokrčenýma nohama zeštíhlí aspoň opticky. Samoopalovací krém se zlatými třpytkami zastře váš východoevropský původ a kostka ledu v puse zase váš přízvuk. Opálení lidé vypadají hezčí a zdravější. Pokud jste nenachytali první opálení při pletí záhonků nebo opravě střechy na chalupě, natřete se po sluneční lázni raději panthenolem a před spaním si lupněte dva paraleny. Budete také rychleji opilí a paracetamol přednostně vypálí i ranní kocovinu.
 
Atributy dovolenkářů nechť jsou slamáky, zarudlá kůže, vypálená ramínka a okraje kraťasů, ošklivé pánské sandály, v nichž se děsně potí nohy, pleskající žabky a barevné crocsky, neforemné extravagantní šaty (které na figuríně ve výloze vypadaly tak neotřele, ale příští léto v nich bude možné tak akorát vynést odpadky) a nabitý mobilní telefon, na který je možno pořídit hodně fotek z dovolené. Zuby nehty si svoje místo stále ještě drží čtení k vodě, hromady barevných obrázkových časopisů s letní přílohou, ačkoliv už nejdou tolik z ruky do ruky a spíš vyčkávají, pohozené opodál, až jejich majitelé vyčerpají datový limit.

Foto: © privat dej si platýse

Jak by to ale všechno mělo probíhat? Hlavně v pohodě, v klidu, bez stresu a zbytečných hádek. Ať už pasy zapomněl kdokoliv z vás, i když vás ošidili ve směnárně a platýse vám dochutili vegetou. Nevylévejte si na svých nejbližších vztek za předraženou zmrzlinu, klimatizaci, co vám celou noc kape za krk, opilé spolucestující a opožděný trajekt. Neproklínejte sousedy, Čechy, Slováky, Poláky ani Chorvaty či jiné místňáky. Nepokoušejte se sousední početnou německou rodinu na pláži vystrnadit z místa ve stínu předstíraným kašlem. Neohrnujte nos nad zjevně týdny nepranou rouškou zpocených číšníků. Nepanikařte, nevrhejte významné pohledy, vždyť Corona je značka oblíbeného piva. Neproklínejte dopravce, poskytovatele ubytování ani prodavače z trhu, oni nemůžou za vaše nenaplněná očekávání.
 
Ztichlé promenády, číšníci vyhlížející hosty, dvacátým pátým renovačním nátěrem lesknoucí se prázdné výletní lodě. Plážoví prodavači koblih zcela zmizeli ze světa. Není třeba zatěžovat prosolené karimatky bílými kameny, aby Vám místo k ležení co nejdál od odpadkového koše někdo nevyfoukl. Mladík z půjčovny plážových deštníků půl dne koukal do mobilu s jednorázovou rouškou stáhnout na bradě a pak si šel raději zaplavat. Příliv mu ji strhnul a na druhý den ráno ji vyplaví na vedlejším břehu společně s hromadou petlahví, polystyrenu a zelených chaluh. Snad se bez ní ve svém zaměstnání obejde. Už šestý den po sobě neměl jediného zákazníka. Ve stínu vonících borovic je místa dost i pro ty, co z respektu nebo preventivně udržují mezi ručníky dvoumetrovou vzdálenost.
 
„U nás nebyl ani jeden nakažený, možná ve Splitu, ale tady určitě ne!“
 
Dušuje se prodavač slunečních brýlí. I stánky se suvenýry prořídly, nehraje v nich vlezlá hlasitá hudba, okna kamenných obchodů zdobí nálepky nabízející nemovitost ke koupi.
 
Prázdné náměstí jedné pobřežní metropole obsazují hlavně racci a holubi, kterým stařík v košili a parádních kalhotách hází popkorn, co za den neprodal. Je ho pořádá kupa. Nejen on má teď čas se zastavit, nechat si připálit cigaretu, posadit se za mnou na schody a s upřímným zájmem navázat rozhovor o čemkoliv. Vzpomněla jsem si na mámu, na její krátké působení jakožto turistické průvodkyně. Bývalá Jugoslávie přitahovala tehdy především turisty z bývalého Československa.
 
„Válka byla na jihu, taky v Srbsku a kolem hranic, ale tady u nás rozhodně ne!“
 
Bylo to levnější? Dobrodružnější? Bylo to tehdy bezpečné? A etické?
 

Zasloužený čas k zotavení

Ať už je po válce nebo po pandemii, dovolená slibující zasloužený čas k zotavení po pracovních a dalších povinnostech, obsahuje trochu jiný druh tenze. Všechno příjemné a zapamatováníhodné se koncentruje do jednoho týdne. Fotky do alba, opálení, suvenýr, poznávací cesta, návštěva památek, vynikající večeře obsahujííc místní speciality, koupání, ale i potápění, dospání nedospánku, dočtení nepřečtených knih, večerní procházky, po nich milostné dobrodružství, poslání srdečných pozdravů, získání nových přátel, pohlednice, náramek z mušlí, tetování hennou. Ať je co ukazovat, co vyprávět, na co vzpomínat. Prožít něco jedinečného, co se ale tolik nebude lišit od běžných představ (!). Posílat fotky západu slunce, promítat videa letící čejky. Přivést olivy a fíky. A cestou zpátky domů si pustit Trhala fialky dynamitem, zamávat naposledy moři, hodit do něj drobák a přát si se s ním znovu setkat.
 
Vlny nabývají na intenzitě, houpají mě, slaná voda štípá v očích. Mořská voda je přeci jen slanější než lidské slzy. Proč nemůže být každý den dovolená? Nebo aspoň zlomek z její svátečnosti? Přibližující se loď je cítit v pohybech vodní masy. Chuť se jí nechat usmýkat mě neopouští. Hučí mi v hlavě, na ušní bubínky doráží nárazy vln a hučení motoru. A pak mi těsně u hlavy projede loď s nápisem na pravé straně přídě „CK 2020“.
 

august 2020