O ekologické zpozdilosti  Environmentální zármutek

Bioložka a socioložka Hana Librová vychovala spoustu ekologicky smýšlejících žáků. Kdo jsou „dobrovolně skromní“, které ve svých knihách zkoumá? A je environmentální žal zároveň rezignací?

Hana Librová na sebe po delší době upozornila knihou Věrní a rozumní, třetím dílem trilogie o ekologicky příznivých způsobech života. Její zájem o životní způsob začal již v 90. letech, kdy se vydala hledat rodiny, které se svým přístupem ke konzumu a blahobytu vymykají většinové polistopadové společnosti, jež se po vzoru západu na začátku 90. let bujaře pustila do podnikání, nakupování a využívání nově nabyté svobody v cestování. Lidi, které zahrnula do svého výzkumu, spojovala ochota nebo snaha žít skromně. A výsledek? V 90. letech opravdu existovali lidé, kteří svým způsobem života ukazovali, že se dá šťastně žít i bez nároku na vysokou úroveň konzumu.

Dobrovolně skromní, jak zkoumané nazývá, preferují kolo před autem, nelámou si hlavu s módními trendy a upřednostňují volný čas před vysokým příjmem. Ekologicky příznivě nežijí pouze ochranáři přírody („zelení“) ale nízkou úroveň spotřeby vykazují i lidé, kteří se za ochranáře či aktivisty nepovažují a jejich aktivity jsou velmi různorodé („pestří“).

Podle Librové mohou jít tito lidé příkladem ostatním. Má za to, že ekologické ctnosti jedince mohou pomoci zmenšit ekologickou stopu bohaté společnosti. Mezi ně řadí například věrnost místu. Hovoří o „radosti z objevování blízkého“. Místo cestování do dalekých krajin za obdivováním divoké přírody, které může mít neblahé environmentální důsledky, vidí hodnotu v dobré znalosti svého nejbližšího okolí.

Jakákoliv snaha o snižování negativního ekologického dopadu jednotlivců se dá podle Librové považovat za určitou formu environmentálního aktivismu. Nicméně považuje za nutné, aby se ekologická morálka stala sociálně sdílenou normou chování. Přijetí ekologicky příznivých vzorců chování většinovou společností podle ní však nebrání nedostatek relevantních informací, ale spíše malá ochota a schopnost je přijmout.

Dobrovolná skromnost přitom může znamenat i luxus: „bohatý život skromnými prostředky“. Žít v nezkaženém prostředí, mít kolem sebe prostor umožňující svobodný pohyb, disponovat dostatkem volného času a možností využít ho podle svého uvážení, představuje životní podmínky, které přestaly být samozřejmostí.

Žal nad osudem „živáčků“

Zájem o ekologicky příznivé životní způsoby u profesorky ani po letech neuvadá. O životním způsobu pojednává i seminář na katedře environmentálních studií, jeden z mála předmětů, který profesorka Librová vede. Na hodiny chodí vyzbrojená záludnými otázkami a leckdy si neodpustí ani uštěpačné poznámky v reakci na vyjádření svých studentů a studentek. Vzbuzuje však mezi nimi přirozenou autoritu, podněcuje je k diskuzi a kritickému myšlení.

Debaty se nesou zejména nad poznatky z její poslední knihy. Velký prostor na semináři profesorka věnovala „environmentálnímu žalu“, což odůvodnila slovy: „Je to moje oblíbené téma, nechci-li říct duševní stav.“ Environmentální zármutek je jen těžko uchopitelný a do velké míry nepřenosný. Jeho předmětem může být žal nad vymíráním druhů nebo ničením přírodních ekosystémů. Na rozdíl od smrti, která je přirozená a očekávaná, environmentální ztráta nás trýzní kvůli své nesmyslnosti. Je v rozporu s naší představou věčné přírody. Ještě trýznivější je přiznat si, že na environmentálních ztrátách neseme vinu.

Librová hovoří a píše o „ekologické beznaději“ či „akutním neštěstí přírody“, její skepse se v průběhu let spíše prohlubuje než naopak. Žijeme v době ekologické krize a „živáčci“ neboli živé organismy už to mají patrně spočítané. Ve střetu s technokratickou společností bažící po materiálním blahobytu prohrávají. Na semináři si povzdechne nad každoročním úbytkem druhů ptáků, kteří z jara přilétají na její zahradu.

Pro skepsi hovoří i fakt, že vykořisťovatelský vztah lidí k přírodě je v západní kultuře hluboce zakořeněný. Podle Librové se judaisticko-křesťanská kultura v historii většinou klonila k silnému antropocentrismu a instrumentálnímu pohledu na přírodu. Zejména protestantismus a jeho etika práce, která nabádala člověka k pilné pracovní činnosti a zároveň odříkání, stála u zrodu moderního kapitalismu, který se posléze rozvinul v uctívání neutuchající produkce a spotřeby.

Křesťanství je však z pohledu Librové v současné době i nositelem naděje. Odkazuje na encykliku současného papeže Františka Laudato Si. Text nejenže reflektuje lidský podíl na ztrátě biodiverzity a ničení ekosystémů, ale přináší také obrat v pohledu na místo člověka v přírodě. Prohlašuje, že je příroda s člověkem v sesterském vztahu, což představuje výrazný posun oproti dřívějšímu křesťanskému pojetí člověka jako jejího správce.

Věrnost přírodě nestojí na pouhém soucitu

V současné společnosti však nadále převládá přesvědčení o všemohoucnosti vědy a techniky. Librová technologický optimismus nesdílí. Víra v technický pokrok jako řešení ekologické krize jí připadá krátkozraká. Technologické změny mají mnoho vedlejších účinků, které nejsme schopni předvídat, ohled se přitom bere zejména na potřeby a zájmy člověka. Antropocentrismus se projevuje i v pojmech, které se v souvislosti s přírodou dnes běžně používají. Librová odmítá přistoupit na používání sousloví životní prostředí, které evokuje, že příroda tu je jen od toho, aby představovala prostředí pro život člověka. A už vůbec si nezadá s pojmem služby přírody. Součástí kýžené hodnotové proměny společnosti je i uznání, že příroda má svou vnitřní hodnotu a přizpůsobení vzorců chování této skutečnosti. To nás vrací zpět k životnímu způsobu.

Na semináři se často se studenty a studentkami zamýšlí nad motivacemi k ekologicky příznivým životním způsobům. Librovou z pozice socioložky zajímají hlubší, ne na první pohled zřejmé motivace k ochranářské činnosti a ekologicky příznivým aktivitám. Nespokojí se s obdivným poplácáváním po zádech nadšených ochranářů, kteří zasvěcují svůj život snaze o ochranu „živáčků“. Na základě svého zkoumání dochází k závěru, že: „věrnost přírodě nestojí na pouhém soucitu, a už vůbec ne na sebezapření…, že vyžaduje zalíbení v objektu péče.“ Ochranáři leckdy soustředí svoje úsilí na ochranu svých „oblíbených“ živočišných či rostlinných druhů, přestože si uvědomují, že jiné, ohroženější, by si také zasloužily jejich pozornost.

Přemýšlení v hlubších souvislostech nad environmentálními tématy je jednou z věcí, které si můžeme z přístupu paní profesorky odnést. Kritické a pesimistické postoje profesorky Librové ovšem nemusí být každému po chuti. Jejich přínos lze nicméně vnímat v jejich kontinuitě a otevřenosti ke změně. Tu nejlépe demonstruje vývoj autorčina pohledu na téma ekologicky příznivých životních způsobů v rámci celé trilogie.

Byla to sama paní profesorka, která na křtu Věrných a rozumných označila první z trojice svých knih - Pestří a zelení - za naivní. Profesorka Librová není z těch, co by věřili, že „zase bude dobře“, její environmentální žal ji však nevede k rezignaci a neznemožňuje jí zůstat přírodě věrná a usilovat o její ochranu.

júl 2017