Vesnice a klimatická krize  Venkov mezi degradací a renesancí

Města rostou. Se zvyšujícím se počtem obyvatel se rozpínají do okolní krajiny a vsakují vesnice. Poměšťují je. Také další vesnice se mění z prostoru tradičně spjatého s produkcí potravin. Mění se nejen domy a k nim patřící dvory, zahrady a chlévy. Velkou proměnou procházejí i veřejné budovy, prostranství, nejbližší okolí obce. Život na vesnici je jiný. Jak moc do vesnické reality proniká klimatická krize a jak budou starostové a starostky řešit nejen sucho ve studních?

Klimatická změna dopadá na menší obce obdobně jako na města. Obyvatelé pociťují vlny veder a přívalové deště. Vyasfaltované silnice a vybetonované plochy vytvářejí teplotní ostrovy, ač pocitově může pomoci okolní zeleň. Podle tepelných map však mají zásadnější vliv místa ve volné krajině, na holé zemědělské půdě. Schopnost krajiny zadržet vodu se celkově vytrácí. Pokud nebude půda v okolí vesnic schopná vsáknout vodu, studny vyschnou. „A stejně jako ve městě, i zde dosáhneme ochlazovacího efektu pomocí vegetace. Když se velký lán rozdělí například stromořadím, remízkem,“ popisuje v rozhovoru pro A2 krajinná architektka Soňa Malá. K potřebným opatřením ještě doplňuje obnovu mokřadů, tůněk, revitalizaci toků, výsadbu alejí nebo obnovu polních cest s lemující vegetací.

Neobsazené místo u stolu

Malá upřesňuje, že většině změn dnes pořád brání zdlouhavé řešení majetkoprávních vztahů vlastníků pozemků a také postoj velkých zemědělských podniků. Participativním procesům v obcích se věnuje dlouhodobě, přičemž se jí potvrzují některé stereotypy. Menší a střední podniky jsou ochotnější k diskusi a přijímání aspoň některých adaptačních opatření. U těch největších je taková ochota mizivá a u kulatých stolů zůstává nejčastěji neobsazeno právě jejich místo zůstává nejčastěji. Vyvstává tak otázka, jak je přimět k jednání a činnosti.

„Dají se samozrejmě využít nátlakové prostředky, jako je společná zemědělská politika. Mohou je k tomu tlačit majitelé půdy, protože přes sedmdesát procent zemědělské půdy v Česku je v nájmu. Můžeme tedy informovat vlastníky, kteří si pak do pachtovní smlouvy mohou dát, že určité procento plochy bude věnováno krajinným prvkům,“ uvažuje Malá. Věří přitom, že procházíme zlomovým obdobím, že velké podniky vnímají extrémní sucho konečně jako podnět ke změně.

První klimatické plány a strategie pro svá zastavěná území začaly české obce připravovat teprve nedávno. Není zatím moc dobrých příkladů, většinou se jedná o pilotní projekty. Vedení vesnice nebo města totiž může plány na změnu připravit, záhy však naráží na limity současného urbanismu. „Nejčastěji na to, že modro-zelená infrastruktura je stále upozaďována oproti infrastruktuře dopravní a technické. Při realizaci konkrétních opatření by ideálně měly být v rovnováze, nebo by modro-zelená měla být dokonce důležitější. Když to zjednoduším, internetový kabel může vést kdekoliv, ale strom či jiné prvky živé sítě mají mnohem víc potřeb. Dnes se většinou udělá rekonstrukce a teprve pak se do ní vsadí zelené prvky, přitom by to mělo být naopak,“ vysvětluje sociální geograf Jan Malý Blažek.

Na Bahně uvnitř obce

Naštěstí dobré příklady už vznikají. Například v Bratčicích na jihu Moravy vedení obce přebudovalo starou požární nádrž s břehy zpevněnými betonovými bloky. Ze zapáchající nádrže plné bahna odtékala dešťová voda do potoka příliš rychle. Architekt Dan Šamánek od začátku zdůrazňoval nutnost zádrže vody. „Byla by škoda dopustit odvodnění návsi, proto jsem usiloval o přesný opak. Udržet vodu v daném místě co nejdéle tak, aby pomohla zajistit celoročně příjemnou teplotu a vzdušnou vlhkost,“ vysvětluje krajinný architekt v knize Možnosti vesnice. Dešťová voda ze střech domů už tak nemíří do kanalizace, ale do pročišťovacího jezírka a pak do nového jezera s hloubkou až sto dvacet centimetrů uprostřed obce. Jezero tak zadrží o devadesát procent více vody než dříve.
  Močály zůstaly, ale člověk se nad nimi projde suchou nohou po dřevěné lávce. Přibyly lavičky a herní prvky, lidé se tu zastavují, pořádají se tu hasičské závody. Na jednom místě stezka elegantně uhýbá vzrostlému stromu. Kácelo se prý minimálně. „Část vody z jezírka se přečerpává do nádrže s kapacitou pětačtyřicet kubíků a rozvádí pro závlahu nových výsadeb stromů, keřů, trvalek a trávníků pomocí sto deseti trysek,“ říká starosta Bratčic Jan Buršík. Lokalita Na Bahně vítá i turisty. Autor zdůrazňuje její jedinečnost a fakt, že ji vlastně místní vyrobili sami. Údajně jsou náklady na atypickou lavičku nakonec nižší než za univerzální parkovou lavici z libovolného hobby marketu. Bratčice v budoucnu čeká plánovaný projekt rozvoje centrální části obce, v cestě ale stojí již zmiňované majetkoprávní spory.

Projekt Na Bahně, který obdržel cenu Adapterra Awards za rok 2020, vyšel na deset milionů korun a stavěl se necelý rok. (Podrobněji jej v reportáži přiblížila Veronika Charvátová v článku Na Bahně: náves, která budí pozornost.)  

Nedávno obec se sedmi sty obyvateli dokončila i šestikilometrovou stezku pro pěší a cyklisty k soutoku potoků Lejtna a Šatava. Starosta Buršík dodává, že sám preferuje větší projekty třeba jednou za dva roky. Část jeho času spolkne grantová administrativa, ale práce ho baví. Už teď přemýšlí o obecních včelích úlech, připojení vrtu k místnímu vodovodu nebo vykoupení pozemků pod vedením vysokého napětí, aby mohli vysázet obecní vinohrad. I když obci trápí zvýšená doprava a přítomnost skládky komunálního odpadu, být příkladem pro malé obce v adaptačních opatřeních je nedocenitelná hodnota.

Na začátku byl územní plán

Vedle sucha ale současné vesnice čelí mnoha dalším problémům. Trend individualizace se nevyhýbá ani venkovským sídlům. Některé obce trpí pod náporem turistů, jiné po nich touží, další se kvůli apartmánovým domům mění mimo sezónu ve vesnice duchů. Obyvatelé stárnou, umírají, mnohé pohraniční obce jsou opuštěné. Na druhou stranu mladí si často bydlení ve velkých městech nemohou dovolit a vracejí se do rodných obcí. „Hledají v ní město. To dobré z něj,“ vysvětluje autorka publikace Možnosti vesnice Michaela Hečková. Zatímco v devadesátých letech musely samosprávy opravovat silnice, budovat chodníky a kanalizace nebo řešit dlouhodobé majetkové spory, a následně musely stavět školy a školky, nyní je základní infrastruktura mnohde hotová.

Každá obec v České republice musí mít územní plán, který určuje uspořádání staveb, jejich velikost a vzájemný vztah, šířku ulice, měřítko veřejného prostoru a jeho podobu, případnou zeleň. Z něj lze pak vyčíst, jak bude vesnice vypadat za deset let. Dnes už se najdou vesnice, které vypisují architektonické soutěže nebo dlouhodobě spolupracují s architekty a architektkami. Podle nedávno zesnulého Věslava Michalika, starosty Dolních Břežan, vtiskává taková spolupráce obci dlouhodobou vnější identitu. „Pokud možno takovou, se kterou souzní většina obyvatel. Se kterou budou spojovat svou hrdost a vztah k místu, kde žijí.“

Velkou výzvou je to například pro Malou Úpu, jedinou obec rozprostírající se kompletně v Krkonošském národním parku, která je podle Hečkové zároveň poslední opravdovou krkonošskou vesnicí. Vedení obce hlídá svůj původní horský charakter přísným územním plánem a regulacemi, které zakazují například francouzská okna, oplocení domů, solární panely na střeše nebo apartmánové domy. Rozrůstat do krajiny se nemůže. Okolní obce jako Harrachov, Pec pod Sněžkou nebo Špindlerův Mlýn jsou podle starosty Karla Engliše odstrašujícími příklady. „Městský člověk hledající v Malé Úpě druhé bydlení není pro obec zpravidla přínosem. Pokud se něco staví, jde prvotní architektonický záměr nebo skica před obecní stavební komisi, v jejímž čele stojí známý krkonošský krajinný ekolog Pavel Klimeš,“ popisuje Engliš.

Vesnice Malá Úpa v Krkonoších | Foto: Pudelek via wikimedia | CC BY-SA 4.0 V Malé Úpě trvale žije necelých sto padesát obyvatel, kapacita lůžek však už dosahuje ke dvěma a půl tisícům. Místní, kteří k sobě mají daleko, turistický ruch živí. Přes sezonu jsou zavření ve svých provozovnách a poté odpočívají. Chalupáři přijíždějí jen na víkendy a ve skupinách se známými. Starosta přiznává, že uspořádat něco pro všechny není jednoduché. Navíc jsou podle něj horalové tvrdohlaví.

Obec postupně prochází velkou, ale citlivou změnou. Žádné další zastavování horských luk tu nehrozí. Při rekonstrukcích je maximální povolená výška domu osm metrů, tedy přízemí a polopatro. Naprostý zákaz mají apartmánové domy, protože ty mění obce na místa duchů. „Je to velký nepoměr, z rozpočtového určení daní dostáváme peníze na sto čtyřicet dva obyvatele, ale údržbu a rozvoj infrastruktury zajišťujeme pro dva a půl tisíce ubytovaných hostů a další stovky turistů, kteří tudy během sezóny projdou za jediný den,“ vysvětluje starosta Malé Úpy a dodává, že měli štěstí na investora, který názor vedení obce respektuje a spolupracuje s architektem, který místní pravidla ctí. Chápe, že ubytování chtějí vidět z velkého okna Sněžku, ale rozsvícený obývák zářící do horské louky vnímá i procházející turista.

V potravinách se lidé mají potkávat

Na opačné straně republiky, v podhorské obci Trojanovice je velká část proměny veřejných prostranství a budov už hotová. Spolupráce s architektem Kamilem Mrvou, započatá v roce 2009, přinesla obci nejen mnoho ocenění, ale hlavně spokojenost místních obyvatel. Starosta Jiří Novotný přiznává, že není zastáncem veřejných projednávání a participativních procesů. „Někdo by řekl, že nejsem demokrat. Politickou odpovědnost má vždycky nakonec vedení obce a zastupitelstvo. Člověk musí být trochu diktátor a stát si za svým. Samozřejmě s pádnými argumenty,“ vysvětluje svůj přístup Novotný. Trojanovice se vyrovnaly s historickými nešvary a nyní obec investuje, není zadlužená a na účtu má přebytky.

Už v roce 2009 začala obec ve spolupráci s iniciativou Naše Beskydy s obnovou horských zvoniček, čímž chtěla dát najevo nesouhlas s hrozící těžbou uhlí. Spolupráce s kopřivnickým ateliérem Kamila Mrvy pak pokračovala rekonstrukcí obecní restaurace, kavárny, školy, amfiteátru a prodejny potravin, která se pyšní titulem nejkrásnější v Česku. Starostu netěší jen rostoucí výdělek místní prodejny, ale i skutečnost, že sem místní skutečně chodí nakupovat, a prodejna tak slouží k přirozenému setkávání lidí. Posledním počinem byla výstupní stanice lanové dráhy na Pustevny, stojící v sousedství Jurkovičových chat Maměnky a Libušín. Tady velké prosklené plochy nevadí, zdá se.

Trojanovice čeká také rekonstrukce obecního úřadu a úpravy dalších prostranství. Hečková přemítá, jestli té výstavby nakonec nebude moc, vesnice nemá být městem a měla by si udržet svou jemnost a pasekářský charakter rozsypaného čaje. Volnost krajiny. Snad o tom svědčí i příklad sousedních Pálkovic, které se rozhodly inspirovat a architekta Mrvu také využít.

Když dechovka pro seniory nestačí

Přístup starosty Trojanovic Novotného nemusí být ojedinělý, nicméně dnes se stále více prosazuje trend participace obyvatelstva. Tu u nás podporuje například Nadace Via, podle které je aktivní účast obyvatel na rozhodování základem demokratické společnosti a prevencí proti jejímu rozdělení a populismu, který v důsledku demokracii podkopává. „Rozvíjíme komunitní život. Podporujeme ty, kteří zlepšují život ve svém okolí. Proměňují veřejná prostranství, obnovují drobné památky, oživují veřejný prostor českých měst nebo organizují sousedské slavnosti. Učí se tím pečovat o společný prostor, spolupracovat a zlepšují vzájemné vztahy,“ říká motto nadace.

Takovým příkladem je dnes již dobře známá Tančírna v Račím údolí. Vykoupení z majetku Českých drah předcházela řada veřejných setkání s místními, jejichž cílem bylo vzbudit u nich zájem. Cena byla ale příliš vysoká. Obec Bernartice, do které Tančírna katastrálně spadá a která nakonec stavbu odkoupila, dlouho nemohla sehnat prostředky na rekonstrukci. Podařilo se to až napošesté, a tak proběhla nejen rekonstrukce, ale také vybudování zázemí pro turisty a zpřístupnění nejen budovy, ale i informací o její historii.

Tančírna v Račím údolí | Foto: © Žaneta Gregorová Unikátní a dnes už dobře známá komunitní stavba má ale pro Bernatice ještě jeden zásadní důsledek. „Tančírna zhodnotila celou lokalitu. Račí údolí se hodně posouvá dopředu. Velkou roli sehrálo i třeba založení Montessori tříd ve Vápenné, kam se přestěhovalo hned několik mladých rodin. Rychlebské hory začínají lákat turisty. Rostou ceny nemovitostí, mění se atmosféra. Lidé začali být hrdí na vlastní obec,“ pochvaluje si výsledek Zdeňka Morávková, výtvarnice a dramaturgyně, jejímž úkolem je mimo jiné vymýšlet program pro širokou veřejnost. Najdeme v něm například tvůrčí dílny a příměstské tábory pro děti. Program pro seniory je též pečlivě promyšlený, žádná dechovka. Například prázdninové měsíce v roce 2022 nabídly několik tanečních vystoupení, konzertů, historických i cestovatelských přednášek, vernisáž, lekce jógy nebo třeba Řecký den.

Volby a drahé energie

Během roku 2022 se měnily priority a dlouhodobé strategie zastiňovaly obavy o budoucí zimu. Cena plynu se dotýká jen v Česku téměř tří milionů domácností, cena elektřiny všech. Pro vedení obcí není ale snadné s tímto problémem něco dělat a dělat to okamžitě. Nástroje pro samosprávy představila publikace Nová dohoda pro vaši obec organizace Re-set. Autorský kolektiv poukazuje na důležitost Územní energetická koncepce (ÚEK), tedy dokument, který slouží jako podklad pro územně-plánovací dokumentaci a umožňuje ovlivnit energetiku v obci komplexním a organizovaným způsobem. Pro její zpracování je možné požádat o dotaci z Národního programu životního prostředí. Řešením by kromě již známého zateplování a úspory energií mohla být i podpora komunitní energetiky, která spočívá v investicích do výstavby obnovitelných zdrojů energie lokálními aktéry nebo samotnou obcí. Zdroje energie pak občané spravují jako spoluvlastníci a jsou zároveň přímými spotřebiteli. Případné přebytky nespotřebované energie prodávají buď zpět do sítě, nebo ostatním spotřebitelům. Díky Modernizačnímu fondu a dalším dotačním programům je možné získat podporu a prostředky, které umožní obcím investovat do obnovitelných zdrojů.

Lze také zřídit pozici energetického manažera, který obcím pomůže s energetickými projekty, například s fotovoltaickými elektrárnami na veřejných budovách, ale také poradí občanům při podávání žádosti, případně při propojování subjektů, které by měly zájem o společnou investici do komunitně-energetických projektů.

Česko sice pořád čeká na novelu energetického zákona, který by konečně energetickým společenstvím pomohl, ale Energetický regulační úřad konečně připravil vyhlášku, která by měla usnadnit sdílení elektřiny mezi zákazníky v bytových domech a potenciálně i ve větších společenstvích, nicméně po dlouhé době vidíme velkou naději na rozhýbání debaty. Na úrovních menších obcí jí bylo potřeba už dávno.

September 2022