Východoněmecká moderna
Mezi demolicí a památkovou ochranou

V posledních letech dominovaly diskuzi o architektonickém dědictví NDR dva protichůdné názory. Zatímco jedni viděli v socialistické výstavbě 60. a 70. let minulého století jen ošklivé pozůstatky diktatury Sjednocené socialistické strany Německa (SED), další ji obhajovali jako svědectví východoněmeckého životního stylu.

O žádné budově se po převratu v Německu nevedly tak rozhořčené spory jako o Palác republiky na berlínském náměstí Schlossplatz, který byl mezitím zbourán. Multifunkční stavba, dokončená v roce 1976, v níž sídlila Sněmovna lidu Parlamentu NDR a která byla dějištěm zasedání strany SED, byla využívána také jako dům kultury. Díky koncertům, přehlídkám, divadlům, restauracím, kavárnám a bowlingové dráze byl palác nejnavštěvovanějším místem v centru východního Berlína. Symbol komunistické diktatury - nebo „lidový dům“ nabízející široké veřejnosti kulturu, volný čas a odpočinek? Velmi ideologicky vedená debata o demolici nebo zachování této budovy byla sporem o interpretacích minulosti a perspektivách pro budoucnost. A přitom se málem zapomnělo, že sjednocení obou německých států odhlasoval v roce 1990 první a poslední svobodně zvolený parlament NDR právě zde. V letech 2006 až 2008 byl palác na základě usnesení německého Spolkového sněmu zbourán. Na náměstí byl mezitím znovu postaven pruský barokní zámku..

Interpretace minulosti a perspektivy pro budoucnost

Odlišná byla historie Paláce kultury v Drážďanech, jenž byl otevřen v roce 1969 a jenž kdysi byl největší víceúčelovou budovou v celé NDR. Před lety se sice diskutovalo i o (částečné) demolici této nízké kvádrovité budovy z betonu, oceli a skla. Jenže jakožto ojedinělý příklad poválečné drážďanské moderny je budova od roku 2008 památkově chráněná - včetně monumentální nástěnné malby „Cesta rudé vlajky“ na její západní straně. Sál v Paláci kultury byl zmodernizován a přestavěn, vnější vzhled a foyer zůstaly beze změny.
  „Při hledání odpovědi na otázku, které stavby východní moderny by měly být prohlášeny za památku, platí v podstatě to samé, co pro budovy z jiných období," říká Andrea Pufke, ředitelka Německého národního výboru ochrany památek. „Odborníci musí v každém jednotlivém případě prověřit, zda má budova výjimečnou architektonickou hodnotu nebo jestli je mimořádným historicko-politickým svědectvím, které odráží jedno – třeba i nepříjemné - období naší historie.“ Toto hodnocení je s rostoucím časovým odstupem snadnější, neboť vzpomínky na dřívější život v těchto budovách (jak pronesl Pierre Nora) již nedoutnají, ale byly zchlazeny a staly se historií.

Výstavba typická pro NDR

Takto se například bývalá okresní stranická škola SED v Erfurtu stala kulturní památkou: je příkladem stavebního stylu typického pro NDR, který v západoněmecké Spolkové republice neexistoval. Erfurtskému školnímu komplexu s internátem z roku 1972 dominuje nápadná modrá kostka nad hlavním vchodem, uspořádání jednotlivých budov kolem vnitřního dvora vytváří dojem klášterní uzavřenosti.

Památkově chráněný je také hotel Panorama, postavený v letech 1967-1969 v durynském Oberhofu, ve středisku zimních sportů, které se z vůle Waltera Ulbrichta mělo stát „socialistickým Sankt Moritzem“. Architektonická podoba budovy, jež dodnes slouží jako hotel, evokuje dva velké skokanské můstky. Hotel Panorama  připomíná počátek „obrazové architektury“ konce 60. let v NDR. K tomuto typu „čitelné“ architektury patří rovněž výšková budova City-Hochhaus v Lipsku, postavená v letech 1968-1972; původně ji využívala Univerzita Lipsko. Se svými třemi dlouhými, směrem dovnitř mírně prohnutými podélnými stěnami, vypadá tento 142 metrů vysoký dům při pohledu z ulice jako otevřená kamenná kniha. Budova, která mezitím prošla kompletní rekonstrukcí, nyní patří jedné americké investiční bance, nájemcem je mimo jiné i rozhlasová stanice Mitteldeutsche Rundfunk (MDR).

V roce 1969 byla otevřena Berlínská televizní věž, jež je se svými 365 metry nejen nejvyšší stavbou v hlavním městě, ale je také ikonou východní moderny. Štíhlá věž s charakteristickou stříbrnou koulí ještě dnes dokazuje tehdejší nadšení pro techniku ​​a lety do vesmíru.

Městská prostranství

Kolektivy architektů NDR utvářely nejen jednotlivé budovy s nezaměnitelnými tvary, ale i celá městská prostranství s kvalitami (východoněmeckého) moderního života. Typickým příkladem veřejného prostoru s obchody, hotely a byty podél širokého „socialistického“ bulváru je Ulice národů, neboli Straße der Nationen v Chemnitzu. Také ulice Pražská ulice (Prager Straße) v Drážďanech je veřejné prostranství vystavěné na stejných principech. V letech 1963 až 1970 byla tato válkou zničená ulice nově vybudována jako ukázková čtvrť NDR: pěší zóna s hotely, obchody, fontánami, vyvýšenými záhony, kulatým kinem a restauracemi. Ačkoliv byl tento stavební projekt propojen se socialistickým pojetím společnosti, inspirovali se urbanisté západními vzory. Především rotterdamská ulice Lijnbaan, první pěší zóna v Evropě, jež byla dokončena začátkem 50. let 20. století, ovlivnila novou podobu Prager Straße. Zásadní rozdíl oproti nizozemskému vzoru: drážďanští v této centrální oblasti, která je uzavřena dopravě, postavili i byty.

Přínosná kulturní památka

Velmi přínosnou kulturní památkou je východoberlínská ulice Karl-Marx-Allee. Kdo se prochází po její první části, vybudované v letech 1952—56, má před očima fázi „Národní výstavby“, která předcházela východoněmecké moderně. Tzv. „cukrářský styl“ je typický pro paláce pracujících, jejichž architektonické uspořádání a ornamentální detaily se řídily klasicistními vzory. Druhá fáze výstavby této ulice (1959—65) je oproti tomu charakteristická otevřeným městským prostranstvím, panelovými obytnými domy a obchodními a kulturními budovami, reprezentujícími jednoduchou eleganci z oceli a skla. V letech 1961—63 bylo postaveno kino International. Díky velkému prosklenému průčelí je bývalé premiérové kino nejvýraznější stavbou této části Karl-Marx-Allee. Naproti kinu je Café Moskau, postavené ve stejné době: někdejší restaurace s ruskými specialitami je nyní společenským a kongresovým centrem. Navenek se dvoupodlažní budova s ​​vysokými celistvými skleněnými tabulemi skoro nezměnila. Původní prvky, jako jsou socialistická nástěnná mozaika a nápis „MOCKBA“ na střeše, zůstaly.

Křehký půvab

Není to ani tak zavedená památková péče, ale mladší generace fotografů, architektů, filmových tvůrců, návrhářů a umělců, kteří umí ocenit křehký půvab koncepčních staveb východní moderny. Díky různorodým akcím, výstavám, ale i neobvyklému a dočasnému využívání, tito kreativci odhalují estetické a funkční kvality východoněmecké moderny.

Když byly v lednu 2010 zveřejněny plány na demolici „Menzy v parku“ z roku 1982 v areálu výmarské univerzity Bauhaus-Universität Weimar, založili studenti na internetu (již nefunkční) blogové a diskusní fórum mensadebatte.de. Iniciátoři považovali výmarskou menzu za důležité svědectví konce východoněmecké moderny. Svého cíle - vyvolat kritickou debatu o formálních a funkčních výhodách jídelny - dosáhli. Durynský zemský úřad památkové péče a archeologie věc přeskoumal a budovu už v roce 2011 prohlásil za památku.