Divadelní představení
Rike Reiniger: Cikánský boxer

Podium je posypané moukou, která ulpěla i na botách diváků v prvních řadách. Po dlaždičkách na stěně stéká pár kapek tekutiny v barvě krve. V plechovém kbelíku lehce čoudí pár ohořelých papírů. Lidé, staří i mladí, mají zastřené pohledy. Někteří klopí zraky k zemi, jiní se zhluboka nadechují. Upatlané okenní tabule ještě drnčí ozvěnou posledních slov, emoce jsou téměř hmatatelné. Několik desítek diváků stojí a tleská. V brněnském Buranteatru právě skončila česká premiéra hry „Cikánský boxer“ německé autorky Rike Reinigerové v režii Gabriely Krečmerové.

Paní režisérko, oživila jste v České republice velmi silný příběh z minulosti Německa. Čím podle Vás mohou životní osudy sportovní hvězdy Výmarské republiky, romského boxera Johanna „Rukiho“ Trollmanna, oslovit současné publikum?

Víte, my jsme původně uvažovali pouze o scénickém čtení. S hlavním (a jediným!) hercem Filipem Tellerem jsme ale velmi brzy pochopili, že příběh německého boxerského mistra, který byl kvůli svému romskému původu perzekuován a nakonec zavražděn v koncentračním táboře, si zaslouží víc, vlastní inscenaci. Nejde totiž jen o připomínku historické události. Ve hře prožíváme i příběh Hanse, Trollmannova přítele, který vypráví nejen o osudech „cikánského boxera“, ale i o svém vlastním morálním selhání.

Ano, na jevišti se nesetkáváme přímo s postavou Johanna Trollmanna, s jeho skutečnými osudy se seznamujeme prostřednictvím monologu smyšlené postavy, Němce Hanse. Autorka Rike Reinigerová jej do hry vsunula proto, že si jako Němka nechce osobovat perspektivu oběti. Jak se Vám pracovalo se hrou vystavěnou na pomezí dokumentu a fikce?

Velice dobře. Právě fiktivní postava vyprávějící skutečný příběh je v tomto případě režijně velice zajímavá a užitečná. Jsem ráda, že děj přímo nevypráví samotný Ruki, který je obětí. Mohli bychom totiž lehce upadnout do patosu, do vymýšlení si skutečnosti, do fabulování o tom, jak se asi Johann Trollmann mohl cítit. To nevíme. Tím, že se k němu přibližujeme přes fiktivní postavu, která navíc nese břemeno viny a vztahuje se ke své vzpomínce někdy křehce, a někdy velice razantně, můžeme příběhu dát více barev a rovin.

Která z těch „barev“ pro vás byla nejobtížněji uchopitelná? Co pro Vás bylo při práci s látkou nejnáročnější?

Jak jsem už řekla, hře nejde jen o to popsat osud Johanna Trollmanna, má širší poselství. Když Hans na jevišti vypráví o Rukim a o své úloze v jeho životě, překlene více než dvacet let: posloucháme příběh dvanáctiletého chlapce, který je vděčný za projev sympatie, za obyčejné darované jablko. V závěru hry  opouštíme dospělého muže, který se musí vyrovnat s krutým osudem i s vlastními činy. Pro nás bylo nejtěžší rozlišit mezi vyprávěním Hanse, který má celý život před sebou, který má naději, radost, znovu prožívá první setkání s Rukim. A mezi Hansem, který svého přítele zradil a který se dívá zpět, na Rukiho i na sebe.

 
Jaký byl život Johanna „Rukiho“ Trollmanna tedy už tušíme. Ale jaký bude život divadelní hry Cikánský boxer? Jaký zájem o ní v České republice očekáváte?

Cikánského boxera chceme uvádět v brněnském Buranteatru, a to alespoň jednou měsíčně. Záležet to ovšem bude na diváckém zájmu, který zatím není valný. Premiéra se velmi vydařila, ale na první reprízy by se lístky mohly prodávat lépe. Rádi bychom Cikánského boxera dostali do Prahy a samozřejmě i do regionů. Domluvené již máme např. představení v Jihlavě. Muzeum romské kultury, které iniciovalo vznik hry, získalo grant na tři představení pro školy. Věřím tedy, že budeme s „Boxerem“ seznamovat nejen širokou veřejnost, ale také žáky základních a středních škol.

Plánujete v tomto směru například režijní zásahy? Budete hru pro různé cílové skupiny nějak upravovat, nebo si vystačíte s původním scénářem?

Ta hra je živá, chceme ji v rámci repríz dále rozvíjet – uvažujeme například o tom, že bychom do ní vedle češtiny, v níž je hrána, a němčiny, která se leckde objevuje pro posílení autentického dojmu, vložili i pár romských slov. Konec konců, Johann Trollmann je jistě používal. Větší zásahy ale nechystáme, hru chceme v České republice přestavit tak, jak byla napsána.

Autorka hry Rike Reinigerová byla překvapena úspěchem, kterého se „Boxerovi“ dostalo v Turecku. I ona mluví o tom, že ve společnostech, kde jsou menšiny utlačovány, je příběh „cikánského boxera“ Johanna Trollmanna stále živý. Dá se podle Vás hra vnímat i v aktuálním evropském kontextu?

Aktuálnost hry spočívá především v tom, že i my dnes máme možnost být jako Hans – nedělat nic, nepomoci svému Rukimu a později litovat. Rukiho přitom můžeme vnímat i jako metaforu pro české Romy nebo pro uprchlíky. Na premiéře padl například názor, že vzhledem k radikalizaci současné politické scény na Slovensku by bylo užitečné připomenout Rukiho osud i tam. Příběh boxera Johanna „Rukiho“ Trollmanna totiž neskončil v roce 1944. Žije dál a vyrovnávat se s ním musí i další generace a další společnosti, nejen ta německá. Jsem ráda, že se tak může dít i prostřednictvím naší divadelní hry.