„Hodina němčiny“ Siegfrieda Lenze
Co dělá člověka člověkem

„Hodina němčiny“, román Siegfrieda Lenze zachycující exemplárně chování člověka v autoritativním režimu, patří ve školách dodnes coby klasické dílo soudobé literatury k oblíbené četbě.

Když Siegfried Lenz v roce 2014 zemřel, byl celosvětový náklad jeho díla odhadován na více než 30 miliónů kusů. Jeho souborné dílo čítající 14 románů, 120 povídek, bezpočet novel, rozhlasových her a dramat bylo přeloženo minimálně do 35 jazyků. Řada jeho povídek, především fraškovité příběhy zasazené do východního Pruska ze sbírky novel So zärtlich war Suleyken (Tak hezky bylo v Šulákově), patří mezi povinnou četbu. V Hodině němčiny z roku 1968 se mu podařilo vytvořit jeden z nejoceňovanějších románů moderní německé literatury. O jeho aktuálnosti svědčí i to, že vychází ve stále nových a nových překladech. Příkladem může být zbrusu nový překlad Ernesta Calabuigi do španělštiny, který na podzim uvede na trh španělské nakladatelství Impedimenta.

Román dodnes patří k povinné četbě ve vyšších ročnících německých gymnázií. S nálepkou „povinná“ si však zpravidla spojujeme i určité omezení. K autorům, které doporučuje škola, kteří platí „za pedagogicky hodnotné“, nepřistupují čtenáři často s takovou zvídavostí. Četbu jejich děl mají studenti předepsanou a místo toho, aby měli chuť si knihu přečíst, je výsledek zcela opačný – klasifikovaná slohová práce věnovaná klasikovi, v níž se studenti zamýšlí nad otázkami typu: Jaký je vztah bratrů Klaase a Siggiho Jepsena, co v konečném důsledku vyvolá jejich odpor vůči rodičům a diktatuře? Z čeho čerpá malíř Nansen sílu vzdorovat režimu; zaměř se na význam umění v období diktatury. A nikdy samozřejmě nemůže chybět otázka: Jaký je vztah mezi rámcovým a do něj vloženým příběhem, soustřeď se v této souvislosti na pojem „vyrovnání se s minulosti“.

Vzpomínka a současnost

Příběh odehrávající se roku 1954 a rámující román Hodina němčiny skutečně začíná takovouto povinnou kompozicí z němčiny. Dvacetiletý Siggi Jepsen, chovanec ústavu pro narušenou mládež, není schopen napsat slohovou práci na zadané téma „Radost a povinnost“. Látka v něm probouzí příliš mnoho vzpomínek, neví, kde začít, a tak odevzdává prázdný sešit. Do doby, než za trest napíše práci na stejné téma, je mu uložena samovazba. V té se však vzpomínky dostávají na povrch, a jakmile se Siggi pustí do psaní, nedokáže přestat, dokud vše nevypoví. Jeho ohlédnutí za minulostí začíná v roce 1943, kdy mu bylo devět let. Doprovází svého otce, policistu Jense Ole Jepsena, k jeho příteli z mládí, malíři Maxi Ludwigovi Nansenovi. Policista má Nansenovi doručit zprávu, že mu nacisté zakázali malovat. V následujících týdnech a měsících nekompromisně kontroluje, zda malíř zákaz dodržuje a dokonce se pokusí nasadit na něj jako špeha svého syna.

Siggiho naproti tomu přitahuje malíř, který zákaz ignoruje: „Budu malovat dál. Budu malovat neviditelné obrazy. Bude v nich tolik světla, že nebudete schopni nic rozeznat.“ Chlapec Nansenovi pomáhá ukrýt obrazy a stále více se vzdaluje své bezcitné rodině svázané principy. Na konci románu, takřka deset let po skončení války, se hlavní děj prolíná s rámcovým vyprávěním: Siggi úspěšně dokončuje kompozici, kterou dostal napsat za trest a za dobré chování je předčasně propuštěn z vazby.

Působivé obrazy, jazyk plný virtuozity

Jen málo knih zařazení mezi povinnou četbu nepoznamená. V nejhorším případě zůstane pouze vzpomínka na nezáživné, povinné cvičení. Působivější tituly zanechají však vzpomínku, která nikdy zcela nevybledne. Obrazy evokované románem Hodina němčiny zůstanou mladým čtenářům nepochybně vryty v paměti hlouběji než analýza konstelace postav či otázky na morálně nenapadnutelný postoj v období diktatury, které bývají v zadání slohových prací. Tak je tomu například v případě severofríských stromů zohýbaných vichry, dešťových přeháněk, domků přikrčených za keři, které Lenz popisuje virtuózním a silným jazykem.    

Když román v roce 1968 vyšel, vystihl životní pocit mladé generace bouřící se proti generaci válečné. Ta chtěla skoncovat se lží, v níž žili její rodiče a prarodiče, s vytěsňováním, zatajováním a zamlčováním viny. „Jsem zde namísto svého otce, policisty z Rugbüllu“, nechává Lenz promlouvat mladistvého chovance ústavu. 

Německá historie bez politizování

Na adresu románu padla od jeho vydání řada výtek – že líčí národní socialismus jako idylu, že redukuje totalitní diktaturu na její spíše nevinný segment, že se v románu nevyskytuje ani jednou slovo Žid. Před několika lety vyšlo najevo, že umělec Emil Nolde, který byl Lenzovi vzorem pro postavu malíře Nansena, vůbec nebyl přesvědčeným odpůrcem nacistů. Tento fakt otřásl i obrazem neústupného odpůrce režimu, jak jej román líčí. I takovéto diskuse jsou důkazem, že od minulosti nemáme stále ještě dostatečný odstup.

Odchod generace, jíž se válka ještě přímo dotkla, umožňuje také podívat se na dílo z většího historického odstupu. Snad právě proto, že se Lenzovo vyprávění nesoustředí na německé výboje a holocaust, je sice možno vnímat jak zasazení příběhu do konkrétních historických kulis, tak v něm rozpoznat určitý typ lidského chování v podmínkách diktatury. Román vypráví o historii Německa, aniž by politizoval, namísto toho klade stejně jako všechny dobré knihy otázku, co činí člověka člověkem, proč nedáme průchod dobru v nás a proč se proviňujeme – ať už v Rugbüllu či jinde.