Téměř 15 let dělí dvě instalace Juliana Rosefeldta „Asylum“ a „Manifesto“. Vedle nákladně inscenovaných kompozic se nejnovější autorův projekt soustředí také na sílu slov obsaženou v uměleckých manifestech – obojí je nanejvýš aktuální.
Architekturu rozhodně nezačal studovat proto, aby v budoucnu stavěl domy, prozradil Julian Rosefeldt před několika lety v interview. Studia architektury v Mnichově a Barceloně i přesto dokončil, profesi architekta se však nikdy nevěnoval. Již pro účely své diplomové práce natočil spolu s Pierem Steinlem film. U práce za kamerou zůstal Rosefeldt i po rozmanitých instalacích, které realizoval se svým někdejším spolužákem ze studií. V prvních letech používal výlučně techniku found footage, tedy nalezený filmový materiál. Asylum (2001/02) byl naproti tomu jeho první filmový projekt inscenovaný samostatně.
nesmyslné činnosti
Turecká uklízečka, pákistánský prodejce růží, asijští kuchaři či kněžky lásky, pouliční prodejci z Afriky: to jsou běžná klišé týkající se původu a činností s oblibou připisovaných imigrantům a uchazečům o azyl. Jsou to právě tyto stereotypy, na něž Rosefeldt ve své devítidílné instalaci
Asylum poukazuje, transponuje je ad absurdum a nevyhnutelně tak obrací pozornost k našim vlastním zažitým klišé.
Julian Rosefeldt, Asylum, 2001/2002 | © Julian Rosefeldt und VG Bild-Kunst, Bonn 2002
Ženy s šátky na hlavách vysávají ve skleníku se sukulenty podlahu, prodejci květin svlažují růže v historických lázních, asijští kuchaři trhají v pavilonu opic polystyrenové obaly na rychlé občerstvení, aby následně předvedli ukázku tai-či; pomalý pohyb kamery zesiluje monotónnost těchto činností a propůjčuje jim charakter rituálů. Ve filmové smyčce je 120 protagonistů odsouzeno k sisyfovským úkolům, nesmyslným a náročným činnostem, jejichž konce není možno dohlédnout. Jen tu a tam přeruší lidé své absurdní aktivity, sborově zazpívají jediný tón a akusticky se tak propojí v celek vyplňující prostor. Návštěvník pohybující se mezi devíti velkoplošnými projekcemi se sám stává součástí této instalace.
Tableaux Vivants
Julian Rosefeldt se se svými filmy založenými na působivých obrazech pouští do velkých témat. Je-li to v případě instalací
Asylum a
Lonely Planet (2006) jinakost zakoušená jako cosi exotického, pak u snímků
The ship of fools (2007) či
My home is a dark and cloud-hung land (2011) se předmětem reflexe stává pojem vlasti. S pedantskou přesností jsou jednotlivé výjevy prokomponovány do posledního detailu, obrazy rozplánovány vrstvu po vrstvě. Ne nadarmo jsou Rosefeldtovy práce s oblibou přirovnávány k malbám. Jsou to
tableaux vivants, živé obrazy. Citace z dějin umění či filmu nejsou náhodné a mají být výrazem obdivu. Ve filmu
American Night (2009) tak Rosefeldt vzdává hold žánru westernu, v
Deep Gold (2013/14) zase Luisi Buñuelovi.
Julian Rosefeldt, Asylum, 2001/2002 | © Julian Rosefeldt und VG Bild-Kunst, Bonn 2002
V naléhavosti jazyka obrazů, jasně vykreslených, archetypálních postavách i vyprávění, jež je navzdory nekonečné smyčce okamžitě srozumitelné, působí každá jednotlivá složka instalací sama za sebe. Přitom jsou jednotlivé části navzájem sladěny s takovým smyslem pro perfekcionismus, jenž dokáže propojit ty nejrozmanitější scény.
60 Manifestů, 13 rolí a jedna herečka
První ze třinácti videí nejnovějšího Rosefeldtova počinu
Manifesto zachycuje v prologu pouze zpomalený záběr na hořící zápalnou šňůru. Slyšíme pasáže z
Manifestu komunistické strany (1848) Karla Marxe a Friedricha Engelse – matky všech manifestů –, po kterých následují
Manifest dadaismu Tristana Tzary a
Literatura a to ostatní Philippa Soupaulta. Jiskry se rozlétají do stran, napětí stoupá a – nic se neděje. Každý manifest si činí nárok na to být ohňostrojem, což platí i pro dvanáct následujících projekcí.
Dvanáct podob Cate Blanchett: Ve video-instalaci „Manifesto“ přednáší herečka v nejrůznějších rolích postuláty avantgardy. | © Julian Rosefeldt und VG Bild-Kunst, Bonn 2017
Nikoliv pouze umění, nic menšího než svět si kladli za cíl změnit umělci – ve své většině mladí muži –, jež jsou autory zmiňovaných manifestů moderny. Rosefeldt skutečně vytvořil pro každý z filmů koláž sestavenou z originálních historických textů vybraných ze šesti desítek spisů a propojil ji se scénami ze současnosti. Krácením a kompozicí textů vzniklo třináct poetických monologů.
Tu si konzervativní americká matka notuje při obědě
pop-artové vyznání Claese Oldenburga; burzovní makléřka pronáší soudy o budoucnosti na pracovišti srovnatelném vzhledem k bezpočtu počítačových monitorů se zpravodajskou centrálou; dělnice ve spalovně odpadů zastupuje manifesty z oblasti architektury; smuteční řečnice recituje na lesním hřbitově nad otevřeným hrobem hlavní texty dadaismu; bezdomovec vysílá k šedivému berlínskému nebi prostřednictvím megafonu úvahy o situacionismu; všech třináct postav (v jedné scéně jde o dvě role) ztělesňuje Cate Blanchett podávající mistrovský výkon, co se jazykových variací, umění proměny a masek týče.
Julian Rosefeldt. Manifesto. Film k výstavě v galerii Hamburger Bahnhof – Museum für Gegenwart – Berlin
Rosefeldt zasazuje historické manifesty do nečekaných, aktuálních sociálních kontextů. Jakkoli by jednotlivé role těžko mohly být rozdílnější, existuje mezi nimi přesto pojítko – současnost a jediná představitelka. Přenos myšlenek, jež vykrystalizovaly z nejrůznějších proklamací, funguje, neboť slova i teze jsou aktuálnější než kdy jindy. Jednotliví protagonisté, jež jsou zároveň jednou jedinou osobou, přerušují na chvíli své deklamace a spojují se ve vícehlasou Píseň písní všech manifestů.
Portrét Juliana Rosefeldta | Fotografie a © Gabriele Brandt
Julian Rosefeldt se narodil roku 1965 v Mnichově, od roku 1999 žije v Berlíně. V roce 2010 začal působit na Katedře filmového a mediálního umění na Bavorské akademii krásných umění a od roku 2011 je profesorem specializovaným na digitální média na Akademii výtvarných umění.
Aktuálně je možno ještě do 7. ledna 2018. zhlédnout třináctidílnou filmovou instalaci Manifesto v pražské Národní galerii.
