Reinhard Kleist
Politika a popkultura

Reinhard Kleist, Berlíňan volbou, patří k nejhorlivějším a nejúspěšnějším komiksovým kreslířům a ilustrátorům. Jeho komiksy pojednávají o mimořádných osobnostech v politice, ve sportu a v popkultuře – a byly oceněny už mnoha cenami.
 

Od: Matthias Schneider

Sportovkyně Samia Yusuf Omar snila o tom, že nastoupí na Letních olympijských hrách v roce 2012 v Anglii. Na začátku dubna 2012 se však utopila u pobřeží Malty při útěku ze své vlasti Somálska. Tam ji ohrožovali islamisté, kteří ženské sportovní aktivity odsuzovali.
 
Kreslíř Reinhard Kleist vypráví příběh Samii Yusuf Omar ve svém díle Sen o olympiádě (Der Traum von Olympia; 2015) – v komiksu, který vzbuzuje emoce a burcuje. Kleist totiž drasticky líčí utrpení, které uprchlíci zažívají na cestě do Evropy. A doufá, jak sám píše v předmluvě, že s pomocí komiksu „udrží naše vědomí v bdělém stavu, abychom vnímali, že za okrajovými poznámkami v médiích o uprchlické politice se skrývají konkrétní osudy a za abstraktními čísly lidské životy“. Za tento komiks dostal Kleist v roce 2016 Cenu za literaturu pro děti a mládež „Jahresluchs“ a katolickou knižní cenu za knihy pro děti mládež.

životopisy s prvky fantasy a surrealismu

Kleistovo dílo je rozmanité. Vedle vysoce politických témat, jako je toto, se věnuje také popkultuře. Nakreslil například životopisné komiksy o zpěvácích Johnnym Cashovi a Nicku Caveovi. U obou dovedně skloubil životopisné prvky s prvky fantasy a surrealismu.
 
Kleistovy výrazné černobílé obrazy se vyznačují charakteristickou expresivní linkou – a tím jsou jako stvořené pro image Nicka Cavea – s jeho úzce střiženým oblekem, úzkou kravatou a dozadu uhlazenými, nagelovanými vlasy. V komiksu Nick Cave. Mercy on me (2017) vypráví Kleist příběh tohoto zpěváka ze dvou perspektiv – z hlediska jeho souputníků a z hlediska protagonistů jeho písňových textů. V komiksu jsou zachyceny nejdůležitější okamžiky ze zpěvákova života – jak mu jeho otec doma před usnutím předčítával Dostojevského a Shakespeara, jak se Cave později stal zpěvákem punkové kapely Birthday Party a jak se nakonec odstěhoval do Berlína a tam založil kapelu The Bad Seeds – mimo jiné společně s Blixou Bargeldem, zpěvákem německé kapely Einstürzende Neubauten. Kleistovo vyprávění je mnohovrstevnaté a drásavé – stejně jako Caveův životní příběh, Kleist se však od Caveova životopisu také často odpoutává a odvažuje se nahlédnout do hlubiny jeho písňových textů.
 
V roce 2006, kdy se do německých kin dostal životopisný film o Johnnym Cashovi Walk the Line, publikoval Reinhard Kleist životopisný komiks o tomto countryovém zpěvákovi – Cash, I See a Darkness. V něm se Kleist přiklání k temné stránce Johnnyho Cashe, tedy k fasetě, která byla pro hollywoodskou love story nezajímavá. Výraznými, takřka filmovými obrazy vypráví Kleist životní příběh „muže v černém“, příběh plný výkyvů nahoru a dolů, úspěchů a pádů – vyvolaných drogovými a alkoholovými excesy.
 
Také v knižním komiksu Boxer. Skutečný příběh Hertzko Hafta (něm. Der Boxer. Die wahre Geschichte des Hertzko Haft; 2012), za který dostal v roce 2013 knižní cenu mládeže, se Kleist intenzivně vypořádává s životopisným příběhem. Tentokrát jde o příběh židovského boxera Hercka Hafta, který unikl holocaustu jen díky tomu, že v takzvaném vnějším táboře koncentračního tábora Osvětim pro obveselení nacistických dozorců bojoval na život a na smrt proti spoluvězňům. Ve spolupráci s Haftovým synem proměnil Kleist zprávu o životě tohoto boxera v grafické vyprávění, které subtilně zprostředkovává veškerou hrůzu a vtahuje tak silně do příběhu, že se nelze odpoutat. Kniha, která vyšla nejdříve jako příběh na pokračování v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, byla mezitím přeložena do několika jazyků a svou tematikou a formou zobrazení získala v zahraničí velkou odezvu.

kritikové ho chválí, publikum ho objevilo pozdě

Reinhard Kleist byl oceněn už za svůj debut Lovecraft (1994), který navrhl a vytvořil během svého studia grafiky a designu. Za tento komiks získal prestižní cenu Max und Moritz  Mezinárodního komiksového salonu v Erlangenu. Porotu zaujal fantaskní, tajemný příběh komiksového kreslíře, který je během své práce na životopisu amerického spisovatele a autora hororů Lovecrafta konfrontován s nadpřirozenými událostmi. A vycizelovaná architektura stránek, se kterou Kleist inscenuje své malebné komiksové obrazy, předčila veškeré očekávání. Zdálo se, že byla objevena nová hvězda německé komiksové scény. Jenomže zatímco kritikové a znalci komiksu vychvalovali Kleistovo dílo do nebes, pro široké vrstvy zájemců byly jeho publikace podle všeho příliš náročné a nekonvenční. To se však mezitím změnilo.
 
Kleist našel inspiraci pro obsah a pro expresivní barevné a tvarové pojetí svých komiksů v literatuře Howarda Phillipse Lovecrafta, Clivea Barkera a Oscara Wildea. Wildeův román Obraz Doriana Graye a Barkerovu povídku Ostatky přetavil Kleist v album Dorian (1996) a v díle Das Grauen im Gemäuer (2002) interpretuje unikátními černobílými obrazy krátké příběhy H. P. Lovecrafta.
 
Na začátku své komiksové kariéry aranžoval Kleist s velkou zálibou své bláznivé a morbidní povídky na apokalyptických místech v městském prostředí. Pozadí jeho trojdílné komiksové série Berlinoir (jejímž spoluautorem je Tobias O. Meissner) byla vytvořena podle kulis a míst natáčení filmů Metropolis, Kabinet doktora Caligariho, Třetí muž nebo Blade Runner. V trilogii Berlinoir projektuje Kleist temnou vizi budoucnosti města Berlína, kterému vládne zákeřný vražedný zástup vampýrů. Jen několik vzbouřenců se odváží postavit se tyranům na odpor a vede beznadějnou partyzánskou válku v podzemí. Berlinoir je vrcholným komiksovým dílem žánru fantasy a zároveň trpkou politickou parabolou společenských poměrů v metropoli.

Z jednotlivých epoch uplynulého tisíciletí regeneruje Kleist matoucí, retrofuturistický slepenec historických událostí, ve kterém se to hemží estetickými a politickými citáty k různým tématům, od dělnického boje, fašismu a východoněmeckého socialismu až po kapitalismus. Svými utopickými komiksy reaguje Kleist na skutečné události a vykresluje mnohovrstevnatý a demaskující portrét společnosti.
 
Kleist však ve svých komiksech zpracovává nejen historické postavy a události, ale také vlastní dojmy a zážitky. V březnu 2008 odcestoval na čtyři týdny na Kubu, aby si vytvořil vlastní obrázek o této zemi a jejích lidech. Ve skicách, malebných ilustracích a komiksových epizodách zachytil Kleist nálady v ulicích Havany a životní situaci obyvatelstva. Havanna – Eine kubanische Reise (Havana – cesta na Kubu; 2008) je cestovní deník. Kleist si je dobře vědom toho, že během svého krátkého pobytu nemohl získat víc než jen povrchní náhled na kubánskou kulturu a společnost. Kleistovy kresby sice nejsou oproštěny od různých klišé, ale jeho názor na Kubu je od jeho návratu z Kuby přece jen diferencovanější, zejména s ohledem na společenskou situaci v Německu.