Proč bulharský příběh o odporu proti moci oslovuje čtenáře po celém světě? Německý spisovatel Ilija Trojanow hovoří s iLiteraturou o svém novém románu, který prý maďarský nakladatel v obavách z postihů odmítl a ten ruský před autorem málem utekl. V rozhovoru Trojanow také prozrazuje, jak je to ve skutečnosti s jeho konverzí k islámu.
Ilija Trojanow (nar. 1965) představil v Praze překlad svého románu Moc a vzdor. Satirický text se věnuje nedávné historii a současnosti Bulharska, a to ze dvou pohledů – očima bývalého funkcionáře státní bezpečnosti, který je v současnosti středně významným oligarchou, a bývalého politického vězně, pro něhož se smyslem života stalo pátrání po pravdě o minulosti a o zločinech totalitní moci.
Ty se totiž až příliš snadno podařilo zamést pod koberec.
Materiál pro román Moc a vzdor jste hledal mj. v archivech bulharské státní bezpečnosti. Mohl byste popsat, jak kniha vznikala?
Ano, všechny dokumenty zapracované v románu jsou autentické materiály z archivu státní bezpečnosti. Jen jsem v některých případech změnil jména.
Kniha má dlouhou historii. V roce 1971 jsem s rodinou utekl z Bulharska, vrátil jsem se až v prosinci 1989, angažoval jsem se během převratu a přitom poznal spoustu lidí včetně politických vězňů komunistického režimu. A čím déle jsem s těmito osobnostmi mluvil, tím víc jsem chtěl vyprávět jejich příběhy, protože se o nich mluví málo – nejen v Bulharsku, ale všude v bývalém východním bloku.
Prvním východiskem pro román tedy byly po léta probíhající rozhovory s lidmi, kteří prošli gulagy nebo vězením. Další materiál mi poskytly rozhovory s několika důstojníky někdejší státní bezpečnosti a do třetice jsem využíval archivní dokumenty. Na tomto základě jsem zkoncipoval román.
Dá se říct, že postavu bývalého disidenta Konstantina jste vytvořil propojením příběhů lidí, se kterými jste se seznámil a jejichž příběhy jste vyslechl?
Ilija Trojanow: Konstantin má samozřejmě svůj specifický životopis, ale jeho zkušenosti z vězení a jeho postoj je skutečně jakýsi kondenzát všech různých zkušeností, které mi ti lidé vyprávěli.
Zločin versus vlastenecká povinnost
Předpokládám, že těžší bylo vcítit se do druhého z protagonistů – oligarchy a bývalého estébáka Metoděje, je to tak?
Ano, musel jsem se mu ale pokusit co nejvíc přiblížit. Naopak od postavy Konstantina, která je mi emocionálně bližší, jsem si potřeboval vytvořit odstup. Vtipné je, že moje žena pokaždé poznala, že právě pracuji na Metodějovi, stačilo vyjít z pracovny, protože proměňovat se v takového člověka bylo samozřejmě nepříjemné.
Román hodně pracuje s myšlenkou, že takovýto člověk sám sebe ospravedlňuje. A na rozdíl od jiných knih nebo filmů, kde lidé Metodějova ražení čelí obvinění, tady dostává spoustu prostoru, aby se ospravedlnil. Dlouho mu nikdo neodporuje. Což byl úmysl; chtěl jsem ukázat, jak se tyto osoby inscenují. Každý člověk se nějak inscenuje, a když máte za sebou dlouhý život a hodně věcí na svědomí, stává se z této inscenace zajímavý narativ, který hodně vypovídá i o politických procesech. Rétorika moci je stejně podstatná a zajímavá jako vykonávání moci. A jedním z cílů mého románu je tuto rétoriku popsat – ze svého pohledu bych řekl rétoriku zločinu, ale z Metodějova pohledu šlo o „plnění vlastenecké povinnosti“.
Domníváte se, že bulharská společnost tuto nedávnou historii dostatečně nezpracovala?
Nestalo se to ani jinde v bývalém východním bloku. Dnes jsem byl na Letné, kde náhodou právě začíná velká výstava se svědeckými výpověďmi z období obou totalit; záměrem autorů je zviditelnit dosud nevyprávěné aspekty české historie. Máme rok 2018 – takže třicet let poté. A podobné je to ve většině zemí. V Česku se leccos udělalo, ale zdaleka ne dost, když to porovnáte s poválečným Německem.
Pravda je, že jediná kniha z celého východního bloku, u které mě napadá, že by se s vaším románem dala do jisté míry srovnat – jakožto pokus komplexně a do hloubky zpracovat celé poválečné dějiny postkomunistické země –, je Muzeum opuštěných tajemství Oksany Zabužko. Asi ten román budete znát?
Je vtipné, že to říkáte – měl jsem jednou proslov u příležitosti zahájení jednoho literárního festivalu v Amsterodamu, jehož tématem bylo Polsko a Ukrajina, a mluvil jsem o těchto tématech – vyrovnání s minulostí, stín Stalina a podobně. Oksana tam byla a tehdy jsme se neznali, ale přišla pak ke mně, objala mě a políbila, z ničeho nic, a řekla, že se mnou ve všem souhlasí a že jsem jediný, kdo to tak jasně říká. Takže ano, to je spisovatelka, která pracuje a uvažuje podobně.
Bulharský překladatel byl agent státní bezpečnosti
Myslel jste při psaní svého románu vedle německých čtenářů už i na ty bulharské a na publikum z dalších východoevropských zemí?
Seriózní spisovatel na čtenáře takhle konkrétně nemyslí nikdy. Občas uvažujete, jestli vás čtenáři pochopí; stává se, že něco, co jsem napsal až moc zamotaně, třeba ještě přeformuluji, ale jinak nikdy nemyslím na specifickou skupinu čtenářů, ani co se týče národnosti, ani třeba věku.
Fakt, že se román překládá do tolika jazyků, potvrzuje, že se jedná o exemplární příběh. Pokud vyjde například ve španělštině, budou ho řekněme v Guatemale číst úplně jinak než v Bulharsku. Ale já taky nečtu Švejka jako popis zániku rakouskouherské monarchie, ale jako věčnou satiru na moc a autoritu a hierarchii a hloupost. V tom je právě krása literatury.
Do kterých jazyků už tedy kniha byla přeložena?
První překlad byl paradoxně turecký, jel jsem potom do Istanbulu a lidi román skutečně četli jako reflexi toho, co je to vzdor, co je „správný“ vzdor. Pokládali mi pak nepříjemné otázky – „Jak bychom teď měli vzdorovat Erdoğanovi?“ Na což jsem odpovědět nedokázal, nejsem samozřejmě žádný poradce v otázkách odporu. V Dánsku a v Nizozemsku budou knihu číst opět jinak. Teď vychází české, rumunské a srbské vydání.
Na konci českého vydání čtenář najde poznámku týkající se bulharského překladu, který údajně není úplný nebo jsou v něm chyby.
Bulharský překladatel byl agent státní bezpečnosti, což jsem zjistil, až když byl překlad hotový. Nevím, jestli úmyslně, ale dopustil se velké spousty chyb, i hodně zásadních. Například celou scénu s atentátem na sochu Stalina přeložil v podmiňovacím způsobu. Čtenář se tedy může domnívat, že se jedná jen o Konstantinovu vizi, ne o skutečnost.
A vy jste o tom s překladatelem mluvil?
Samozřejmě jsem mu napsal a on samozřejmě všechno odmítl. To bude v Česku stejné jako všude jinde – v zásadě platí, že nikdo nikdy za nic nemůže.
Z Konstantina se ve vězení stal znalec Leninových a Marxových spisů. Jste jejich znalcem vy? Pasáž, kde jimi Konstantin argumentuje, zní přesvědčivě.
Mluvil jsem s lidmi, kteří ve vězení skutečně neměli přístup k jiné četbě. Jeden z nich byl později v emigraci v Paříži, kde v osmdesátých letech žili pravděpodobně vůbec poslední marxisté; ve východním bloku už žádní nebyli – jen aparátčíci, ale přesvědčení marxisté ne. Jednou došlo na diskusi s největším teoretikem francouzských trockistů a tenhle emigrant ho úplně roznesl na kopytech, protože skutečně nosil v hlavě kompletní Leninovy spisy (a trockisté mají za svého velkého proroka právě Lenina). Touto historkou jsem se v knize inspiroval.
Tím se dostáváme k tomu, že váš román má v sobě i dost satiry a humoru.
Od vězňů jsem slýchal, jak důležitou zbraní v gulazích a vězeních humor byl. Moc se vždycky bojí zesměšnění. Řada scén vychází z vyprávění pamětníků o tom, jak alergicky systém reagoval na humor namířený proti jeho patosu. Jednalo se ovšem často o humor hodně černý, absurdní…
Vzdor proti moci není bez humoru vůbec představitelný. To bych moc pouze nahrazoval jinou mocí, ideologii jinou ideologií. Ale hlavní postava románu je anarchista, kritizuje ideologie vůbec, snaží se zpochybnit takříkajíc moc samu o sobě, ne tuhle moc, ale každou moc. A k tomu je humor hodně důležitý prostředek.
Kontroverzní kniha i divadelní představení
Proč jste pro hlavní postavy zvolil jména Konstantin a Metoděj?
Cyril (Konstantin) a Metoděj jsou důležití pro celý slovanský prostor, přinesli první slovanský překlad Bible a vytvořili písmo předcházející cyrilici. A svátek Cyrila a Metoděje, 24. května, je v Bulharsku dnem vzdělanosti. To za prvé.
Ale Metoděj je taky neuvěřitelně mluvící jméno. Systém státní policie má metodu. Když je něco promyšlené, rafinované a taktické, v Německu řeknete, že to má metodu. Konstantin pak vychází z latinského „stálý, pevný“.
Mluvící jména ve svých knihách využívám často. Mám je rád. Další z důležitých postav se jmenuje Nezabravka, „Nezapomněnka“. Tohle jméno v Bulharsku skutečně existuje, i když je vzácné.
Váš román byl také inscenován v divadle Schauspiel Hannover, podílel jste se na přípravě představení?
Režisér Dušan Pařízek je v Německu jeden z nejúspěšnějších režisérů vůbec, pořád vyhrává všechny ceny, a udělal tohle představení úplně sám a moc dobře. Román už zná líp než já…
Viděl jsem inscenaci několikrát, teď v červnu se hrála v Národním divadle v Sofii a bylo to hodně intenzivní. Stala se z toho velká událost, spousta diskusí, kontroverzí, jako vždy se našli lidé, kterým to připadalo báječné, a zase jiní, kteří mi nadávali, že jsem zrádce a chci jen všechny očerňovat, že ničemu nerozumím – tak je to s exilovými autory všude. Když jste v exilu, ti, kdo zůstali, tvrdí, že jste se odcizili a sami jste ty věci nezažili…
Na druhou stranu získáte odstup, který je někdy potřeba, aby vyšly některé věci najevo.
To právě vždycky říkám – že některé věci jsou z odstupu patrnější.
V Bulharsku je tedy vaše kniha i divadelní představení kontroverzní. To je ale vlastně dobře, nebo ne?
Ano, jediné, čeho lze dosáhnout, je diskuse. Jenže v Bulharsku je ten problém, že ta diskuse není doopravdy otevřená, aby mohla někam vést; obě strany jsou zakopané na svých pozicích.
Boha nemůže reprezentovat žádná ideologie
Nevím, jestli je v Bulharsku podobná situace jako tady, co se týče hysterie kvůli imigrantům a islámu, a tak jsem se chtěla zeptat…
Ano, v Bulharsku je to možná horší než tady.
Natáčel jsem minulý podzim jeden dokument a dostal jsem se na hranici mezi Tureckem a Bulharskem, která je teď víc opevněná než za komunismu: asi dva a půl metru vysoká, dva ploty z ostnatého drátu a mezi nimi další smotaný ostnatý drát, všude samozřejmě kamery. Postavilo se to během posledních dvou let, je to projekt EU.
Ale před vybudováním téhle zdi hranici dost lidí překročilo. V Bulharsku je tedy několik táborů s převážně syrskými uprchlíky. Je to absurdní situace, protože jihovýchod Bulharska je vylidněný. Vesnice vymírají a země by vlastně lidi potřebovala. V civilizovaném světě by se řeklo: je dobře, že přicházejí. Ale tak jako Maďaři, Poláci nebo Češi jsou i Bulhaři toho názoru, že žádné uprchlíky nepotřebují. A ti chtějí samozřejmě taky pryč, protože vidí bídu v Bulharsku: tady nemají šanci ani Bulhaři, co bych tady dělal já?
Hysterie v Bulharsku je velká i proto, že Bulharsko má historicky muslimskou menšinu. Asi 10–15 procent, nejen bulharské Turky, ale i Bulhary, kteří přestoupili k islámu, ti se nazývají Pomáci. Situace je tedy podstatně složitější. Pro tyhle lidi je náboženství v podstatě jen tradice. Napsal jsem o nich sbírku povídek, která se jmenuje Wo Orpheus begraben liegt (Kde leží pohřbený Orfeus); žádný fanatismus jsem u nich nepozoroval.
Bulhaři a muslimská menšina spolu vždycky žili v míru, narušil to jen pokus komunistů přinutit muslimy ke konverzi. To byl poslední velký zločin Živkovovy vlády.
Celá diskuse na toto téma je nicméně opravdu nechutně hysterická. V případě obrovských problémů lidstva, jako je klimatická katastrofa, se velký problém marginalizuje. Tady se problém, který je ve srovnání s hladem, ekologickými katastrofami nebo nespravedlností vlastně malý, nafukuje a stává se z něj ideologické bitevní pole. Německý ministr vnitra nedávno řekl, že je migrace „matkou všech problémů“. O tom se nedá diskutovat, někdo takový patří do blázince, ne na ministerské křeslo.
Problém je, že tohle téma instrumentalizují extrémně zlé síly a podpora je samozřejmě nejsilnější tam, kde lidi o cizích kulturách a islámu vědí nejmíň, takže je snadné je obelhat.
Proč jste k islámu konvertoval vy sám?
Nekonvertoval. Na internetu se jen píše spousta nepravd. S Wikipedií jsem měl kvůli tomu spor. Pravice mě chce diskreditovat, protože dlouhodobě podporuji toleranci, otevřenost a multikulturalitu. Tvrdí – doopravdy! – že jsem „tajný agent islámu“. A protože jsem napsal knihu o pouti do Mekky a Medíny, tvrdí, že jsem konvertoval, a pořád to na Wikipedii připisovali. Mí příznivci to zase opravovali. Když se tohle děje, Wikipedie stránku nakonec zablokuje. Načež jsem s nimi vedl absurdní korespondenci, kdy jsem říkal: Já to přece musím vědět. A oni na to: Dobře, ale ti lidé k tomu uvádějí důvěryhodné prameny…
Pokud by si někdo opravdu přečetl, co jsem na tohle téma napsal, bylo by mu jasné, že jsem konvertovat nemohl. Co se týče náboženství, jsem volnomyšlenkář. Často píšu o tom, že podle mě je mnohotvárnost náboženství jediným důkazem Boha. Dogma ani ideologie Boha nikdy reprezentovat nemůže, to odporuje principu božskosti, protože božství je všude, všeobjímající, všemocné, náboženství jsou tudíž jen stínem něčeho, co nejsme schopni pochopit. Tohle je v současném mediálním světě vtipné: že kdyby si někdo dal tu práci přečíst si texty samotné, podobné výroky by se revidovaly úplně snadno.
Na závěr bych se chtěla ještě zeptat, na čem pracujete v současné době?
Právě mi vyšly dvě knihy. První pojednává o fenoménu pomoci ve světě – chtěl jsem zjistit, co je vlastně smysluplná pomoc a co je „pomoc“, která vlastně nemá jiný účel než upevňovat status quo. Analyzuji to na mnoha různých projektech v Pákistánu, Sieře Leone, Keni apod. Důležitými tendencemi jsou v tuto chvíli depolitizace – dříve se na pomoc vždycky pohlíželo v rámci politického diskurzu, teď jde jen o technokratické řešení. Otázka, jak můžeme změnit společnost, padá pod stůl. Dále dochází k refeudalizaci – objevují se noví feudálové, například Bill Gates – ten má v současnosti obrovskou moc, rozhoduje například o politice v oblasti zdraví na celém světě. To, že tihle gigantičtí „filantrokapitalisté“ mají tak neuvěřitelnou moc, je součástí oddemokratizování, k němuž dochází v mnoha oblastech.
Druhou knihou je
Gebrauchsanweisung fürs Reisen (Návod k použití cestování), ta možná vyjde i česky, jedná se o takovou esej na téma cestovatelského umění. Dělám si přitom trochu legraci ze všech těch šíleností a jsem kritický k masovému turismu – když jsem dnes ráno viděl Prahu 1, ten skanzen plný samých výhodných nabídek, říkal jsem si, že bych si snad radši Prahu neprohlížel vůbec, než abych ji viděl takhle…
