Severofríské ostrovy
Moře dává, moře bere

Severofríské ostrovy se rozprostírají jako blyštivé klenoty v severofríských pobřežních mělčinách. Nechce se věřit, že by možná už zítra nemusely existovat.
 

Ve dvě hodiny ráno si Katrin Brogmus oblékne bundu, nazuje gumové holínky a vyjde ven před dům. Vítr dosahuje v nárazech rychlosti až 180 km/h. Ve světle kapesní svítilny vidí Katrin vzdouvající se moře, které se zastavilo pět metrů od jejích domovních dveří. To Katrin trochu uklidní, a tak se vrátí zpátky do domu. V kuchyni vyndá ještě z lednice máslo, aby později nebylo příliš studené, a položí na stůl talíře a šálky na kávu. Doprovází ji při tom tým z televize NDR.

„Při takovém větru se nedá spát. Často jen ležíte a převalujete se z jedné strany na druhou,“ říká Katrin do kamery. „Mezi tím občas usnete, ale jste neklidní. Když pak zaslechnete zvuky, které za normálních okolností slyšet nejsou, znepokojí vás to, a tak se jdete podívat, co se děje.“

Hurikány, bouřkové vlny a záplavy se zapsaly hluboko do krajiny malého ostrova Hallig Hooge, druhého největšího z deseti ostrůvků („Halligen“) v severofríských pobřežních mělčinách, označovaných jako „wattové moře“. Z tohoto důvodu jsou domy 103 obyvatel ostrova postaveny na takzvaných terpech (německy „Warft“), tedy uměle navršených hromadách zeminy o výšce několika metrů. Když moře zaplaví ostrov, dojde nejdříve k zaplavení luk a pastvin, rozprostírajících se kolem terpů. Kopce s domy z červených cihel pak působí jako osamělé lodě na moři. Nebo jako pevnosti obklopené rozbouřeným mořem.

„Hráz, která obklopuje náš ostrov, je vysoká 1,5 metru a normální hladina vody při přílivu je 6,34 metru,“ vysvětlují Katrin a Heiner reportérům NDR. „Když sečteme 1,5 metru a 6,34 metru, dostaneme dohromady 7,84 metru. Když hladina moře dosáhne této výšky, pak víme, že to začíná být kritické a voda se začne přelévat přes hráz.“

Dům Katrin a Heinera stojí na nejvyšším z deseti terpů, na pět metrů vysokém „Backenswarftu“. Žije zde 15 lidí a také 20 krav, několik tažných koní, ovcí a slepic. Zvířata tráví většinu roku na pastvinách, obklopujících terp. Většina domů na Hallig Hooge má v horním patře chráněný přístřešek odolný proti přílivovým vlnám, jehož stěny jsou vyztužené betonem a zapuštěné hluboko do terpu. Když dojde k zaplavení přízemí domu, mohou se obyvatelé schovat do tohoto chráněného prostoru.

Jedno z uměle vytvořených návrší („terpů“) na Hallig Hooge | Foto: Detlef Haag Když se k Hallig Hooge blíží orkán, je ohroženo nejen zásobování elektřinou (Hallig je od roku 1959 zásobován elektřinou z pevniny), ale také zásobování vodou (potrubí přivádějící pitnou vodu z pevniny sem bylo zavedeno teprve v roce 1970, předtím byli obyvatelé závislí na dešťové vodě). Jakmile tedy obyvatelé Hallig Hooge dostanou varování před bouří, snaží se včas naplnit své nádrže na vodu, aby oni sami i jejich zvířata měli dost vody k pití.

„Nevíme, kdy voda přijde, jak vysoko vystoupá ani jak dlouho zůstane,“ vysvětluje Katrin reportérům z televize NDR. „Jediné, co víme, je, že k záplavám dochází každý rok a že voda nakonec vždycky zase opadne. Někdy po dvou dnech, někdy už po jednom dni. Nejdéle to trvalo deset dní, za celou dobu, co tu žiju. Voda byla deset dní všude kolem, ale to je extrém.“

„MÁME TU NA OSTROVĚ MNOHO POLÁKŮ“

Když bouře utichne, vrátí se na ostrov nejdříve ptáci. A pak v určitém okamžiku začnou znovu připlouvat lodě. A když přijde jaro, přijedou i turisté – ročně navštíví ostrov přibližně 90.000 lidí. Ostrov o rozloze 578 hektarů obejdete pěšky kolem dokola asi za dvě hodiny nebo ho můžete zhruba za 30 minut objet na kole, které si zde lze vypůjčit. U terminálu trajektů čekají na návštěvníky také koňské povozy. Kromě toho je na Hallig Hooge také kostel ze 17. století s malým hřbitovem, základní škola a nižší stupeň střední školy s 13 žáky a jednou učitelkou, dále obchod, lékařská stanice se dvěma zdravotníky (lékař není na ostrově stále přítomen), dvě muzea, jedna kavárna a tři restaurace.

Rybářská loď u Hallig Hooge | Foto: Detlef Haag „Ty jsi z Polska?“ ptá se mě servírka, když přijímá mou objednávku (objednávám si „labskaus“, regionální specialitu z hovězího masa, brambor, červené řepy a cibule, která se podává s volským okem, nakládanou okurkou a zavináčem). „Věděla jsi, že tady na ostrově máme hodně Poláků? Jedna Polka vede restauraci, další pronajímá pokoje pro hosty. Obyvatelé Hallig Hooge mezi sebou navzájem neuzavírají manželství, takže pokud někdo přijede na ostrov v letních měsících za prací, může se stát, že tu zůstane navždy,“ vypráví se smíchem. „Kromě toho tady máme spoustu polských studentů, kteří si sem jezdí o semestrálních prázdninách trochu přivydělat.“

„Darku!“ zavolá servírka a v kuchyňských dveřích se objeví usměvavý mladík.

„S přítelkyní jsme tu našli práci přes jeden polský inzerát na internetu,“ říká mi Darek, 19letý student fyzioterapie z polského města Ostrów Mazowiecka. „Přijeli jsme sem autem, jen poslední úsek cesty jsme absolvovali trajektem. S autem tady toho moc nepořídíme, protože tady stejně není kam jet (směje se) a od rána do večera pracuji v restauraci a obsluhuji v pivní zahrádce. Ano, cítím se tu velice dobře. Mám rád zdejší klid. Někdy si skoro připadám jako někde daleko na severu. Podobně jako tam ani zde nejsou téměř žádné stromy! A nejkrásnější je, když v noci za úplné tmy jedu na kole z práce domů. Když nahoře na noční obloze vidím Mléčnou dráhu, tak mi to skoro bere dech. Jestli si dokážu představit, že bych tu žil nastálo? Ne, to ne. Spíš si myslím, že se po studiích přestěhuji do Švýcarska.“

I kdyby Darek chtěl zůstat na Hallig Hooge nastálo, dalo by se toto přání jen obtížně realizovat. Vzhledem ke klimatickým změnám a stoupající hladině moře je extrémně obtížné získat bankovní úvěr na stavební projekt na Hallig Hooge. A problémy jsou zde i se starými domy.
„Domnívám se, že terpy jsme už dávno měli zvýšit,“ povzdechne si jeden z obyvatel obce Hallig Hooge, „ale odpovědní úředníci chtějí počkat do roku 2050. Do té doby nás to tu zaplaví! Vždycky jsme tu měli velké bouřkové vlny. Nevím, odkud berou, že už žádné bouře nepřijdou.“

dOPLAVAL NA HELOGOLAND

Na pláži v Sankt Peter-Ordingu (na jihozápadě poloostrova Eiderstedt, 30 kilometrů jihovýchodně od Hallig Hooge) se shromáždil velký dav lidí, přestože je už půlnoc. Všichni chtějí být u toho, až se německý extrémní plavec Andre Wiersig, označovaný také za Reinholda Messnera moří, ponoří do vody, aby zdolal 48kilometrovou trasu mezi Sankt Peter-Ordingem a Helgolandem.

„Když jsem byl jednou na Helgolandu, vzal jsem si tam takový malý oblázek,“ vypráví Andre Wiersig týmu z televize NDR. „Jen jsem si ho tam vypůjčil. Slíbil jsem tomu kameni, že ho vrátím zpátky. Až se dostanu na Helgoland, tak ho tam vrátím.“
Pak si Wiersig zastrčí oblázek za gumu u plavek, nasadí si plaveckou čepici a plavecké brýle a zmizí ve vlnách. Modré blikání jeho čelovky už brzy přestane být vidět.

„André Wiersig je pravděpodobně první člověk, který tuto trasu zdolal jako plavec,“ říká starosta Helgolandu Jörg Singer nadšeně o 18 hodin později. „Je to první host, který dorazil na Helgoland vlastními silami, bez člunu nebo letadla.“

Weiße Strandkörbe am Strand in Sankt Peter-Ording | Foto: @Detlef Haag André Wiersig každopádně nemohl Helgoland minout. Červené pískovcové útesy ostrova vyčnívají do výšky 61 metrů nad mořem.

„Náš ostrov sloužil po celá staletí jako útočiště pirátů, jako námořní pevnost a jako letecká a námořní základna,“ vypráví průvodce v Muzeu Helgolandu. „Od roku 1714 patřil Helgoland Dánsku, od roku 1807 Velké Británii a od roku 1890 Německu. Po druhé světové válce se britské vojenské letectvo pokusilo s pomocí celkem 6700 tun trhavin – asi 4000 hlavic torpéd, téměř 9000 hlubinných pum a více než 91.000 granátů – vyhodit Helgoland do povětří. V roce 1952 byly  zbytky ostrova předány Německu. A s tím se na ostrov zase vrátil život.“

Na Helgolandu dnes žije 1500 lidí a od poloviny dubna do poloviny října přijede na ostrov denně přibližně 4500 návštěvníků. Ti, kteří přijedou jen na pár hodin, mají nesnadný výběr – mají vystoupat 184 schodech, aby se dostali z dolní části ostrova nahoru, nebo mají jet raději výtahem? Mají podniknout tříkilometrovou procházku mezi útesy a pozorovat tam hnízdící tereje bílé a alkouny úzkozobé, nebo se mají raději vydat na pláž s dunami, kde dovádějí tuleni obecní a tuleni kuželozobí? Nebo si snad mají zajít do některé z helgolandských restaurací na humra?

Zvláštní atrakcí ostrova jsou mláďata alkounů úzkozobých (Uria aalge), která se každý rok v červnu, ještě než se naučí létat, vrhají z výšky kolem 40 metrů ze skal do moře, kde už na ně čekají jejich rodiče s potravou. Jejich efektní skoky jsou doprovázeny nadšenými nebo i zděšenými výkřiky turistů a cvakáním stovek fotoaparátů. Po dni odpočinku André Wiersig zase Helgoland opouští. Ano, už plánuje další akci, ale především by se chtěl zasazovat o ochranu moří. „Stydím se za nás za všechny,“ říká s odvoláním na studii Světového fondu na ochranu přírody (WWF), podle které ročně skončí v moři asi 12,7 milionu tun plastového odpadu. Také Wiersig se při svých akcích už několikrát zamotal do plastových fólií a zranil se o europalety. „Musíme se změnit. Jinak bude brzy konec,“ povzdechne si extrémní plavec.

PARKOVÁNÍ NA PLÁŽI V Sankt Peter-OrdingU

V 7:30 ráno se otevírá parkoviště na pláži v Sankt Peter-Ordingu. Mladí lidé v modrých tričkách s nápisem „Parkwächter“ (správce parkoviště) nechají za poplatek 8 eur vjet obytné karavany a osobní automobily doprostřed pláže. Kdo své vozidlo do 22:30 hodin večer zase neodstraní, musí zaplatit pokutu ve výši 100 eur.

Der Strandparkplatz in Sankt Peter-Ording | Foto: @Detlef Haag Plážové parkoviště je asi 500 metrů dlouhé a stejně široké. Někteří návštěvníci už leží na pláži, poslouchají hudbu a usrkávají koktejly. Jiní raději vyrážejí na procházku po pláži. Cesta se rozhodně vyplatí – 12 kilometrů dlouhá a 2 kilometry široká pláž, pokrytá bílým pískem, patří k největším plážím v Evropě. A jak je v Německu zvykem, je pláž přesně rozdělena na jednotlivé úseky. Jsou zde dětská hřiště, plochy, kde můžete pouštět draky, hřiště pro plážový volejbal, nudistická pláž (FFK) a úseky pro rodiny s dětmi. Kdo touží po klidu, může se projít o kousek dál po pláži. Každých pár set metrů se nachází restaurace postavená na pilotech a vybavená prosklenými terasami a plážovými toaletami s nájezdovými rampami pro vozíčkáře.

Když Severní moře při odlivu ustoupí o několik kilometrů dál, objeví se písčité a bahnité mělčiny, takzvané „watty“. Jachta ukotvená v malé zátoce vypadá jako ryba uvízlá na mělčině. Ptáci, zejména jespáci a rackové, pobíhají po obnaženém mořském dně a hledají mlže, kraby, drobné rybky a pískovníky. Kdo má chuť, může odtud podniknout také túru po mělčinách. Z dálky to vypadá, jako by turisté chodili po vodě. Široký horizont působí nesmírně lákavě. Možná proto se někteří turisté nevracejí včas.

Není to tak dávno, co se místní policii ozvala jedna turistka s prosbou o pomoc – vzdálila se totiž několik kilometrů od břehu a překvapil ji příliv. Ve chvíli, kdy volala policii, vězela už po kolena v bahně a s každým krokem se propadla hloub a hloub. Policie společně se záchranářským vozem, sanitkou a čtyřmi obojživelnými vozidly vyrazila turistce na pomoc. Záchranná akce skončila naštěstí úspěšně a žena se vrátila v pořádku na břeh.

Die Nordsee bei Ebbe | Foto: @Detlef Haag

PŘÍLIŠ VELKÉ TICHO NA NEUWERKU?

Pro turisty, které při túře po bahnitých a písčitých mělčinách (takzvaných „wattech“) překvapí příliv, byly podél trasy mezi Sahlenburgem, který je částí města Cuxhaven, a Neuwerkem, jediným obydleným ostrovem v Národním parku Hamburské wattové moře (Nationalpark Hamburgisches Wattenmeer), instalovány záchranné bóje. Mají podobu ocelových věží, na kterých se lze zachránit před stoupající vodou a počkat na příští odliv. Lze také samozřejmě zalarmovat záchranáře, ale to se pak prodraží – náklady na záchrannou akci se pohybují mezi několika sty a několika tisíci eury, podle toho jestli se k záchraně použije vrtulník. Nejlepší je podniknout takovou túru po bahnitých mělčinách společně se zkušeným průvodcem.

Desetikilometrová túra ze Sahlenburgu na Neuwerk nemá nic společného s poklidnou, rozjímavou procházkou. O prázdninách tu bývá rušno jako na promenádě nějakého evropského velkoměsta. Žluto-červené koňské povozy vozí turisty z Neuwerku a zpět, traktory tahají přes bahnité mělčiny přívěsy se zásobami, poštou a léky a mezi tím vším se procházejí pěší turisté a cválají jezdci na koních. Přibližně v polovině cesty se nachází stánek s nápoji a toaleta – tomuto zařízení se přezdívá „Watt-Oase“ (wattová oáza) a každý den ho zde instalují obyvatelé Neuwerku.

Nejpůsobivější bývá přejezd povozů přes různě hluboké brázdy v mělčinách, kde voda sahá koním často až po kolena a někdy i po krk. Turisté na koňských povozech v těchto místech na chvíli zmlknou a pěší turisté se opatrně drží cesty, která je má brázdami bezpečně provést.

Po třech hodinách chůze nebo po více než hodině jízdy koňským povozem dorazí výletníci na ostrov Neuwerk s jeho zelenými loukami, stromy, hrázemi, několika domy a 45 metrů vysokým majákem ze 14. století, který je vidět už z dálky. Ostrov o rozloze tří kilometrů čtverečních patří ke Svobodnému a hanzovnímu městu Hamburk. Dnes žije na ostrově 25 lidí. Když před několika měsíci opustila ostrov rodina se třemi dětmi, proběhla médii neblahá zpráva, že Neuwerk postupně vymírá. Tímto tématem se zabýval jak týdeník Der Spiegel, tak i Die Zeit a dokonce i noviny Bild.

Eine Schule auf der Hallig Hooge | Foto: @Detlef Haag „Za mých časů nás bylo celkem devět spolužáků a jedna učitelka,“ řekla reportérům Bildu 21letá Lea Sophie Griebel, která se už přestěhovala na pevninu. V současné době je škola zavřená, protože na ostrově už nežijí žádné děti ani mladí lidé. Mladí lidé zde nevidí žádnou perspektivu a práci tu lze nalézt pouze v oboru gastronomie.

Christian Griebel, majitel hotelu a restaurace na Neuwerku, se prostřednictvím médií obrací na potenciální pracovní síly: „V současné době zde na ostrově žije asi 25 obyvatel, před třiceti lety jich bylo ještě dvakrát tolik. Je samozřejmě nutné smířit se s určitými omezeními, pokud bydlíte na Neuwerku, například že se tu nedá chodit každý den do kina nebo do divadla.“ Kromě toho tu jsou také problémy s dopravou kvůli prohlubování brázd v mělčinách. Přesto však bylo dosaženo toho, že na podzim příštího roku by měla být vybudována nová, lepší cesta přes mělčiny. Pracovních míst je na ostrově každopádně dostatek, zejména v hotelech a restauracích. Někdo se koneckonců musí postarat o těch zhruba 120.000 turistů, kteří ročně přijedou na Neuwerk na jednodenní výlet.
A přece existuje něco, co lidi od přestěhování na ostrov odrazuje.

„Myslím si, že většina lidí se bojí samoty,“ vysvětluje mi 37letá Ute, která Neuwerk už léta pravidelně navštěvuje. „Čím více turistů přes den přijede, tím větší ticho tu v noci vnímáte. A to není pro každého.“

Dívám se na lodě, které míjejí Neuwerk při plavbě do Hamburku nebo do širého světa. Dívám se na louky, ze kterých už odletěly divoké husy. Na prázdný dům, ve kterém ještě donedávna žila několikačlenná rodina. A na svoje hodinky, abych nezmeškala svůj návrat na pevninu.
 

MLČENÍ JEHŇÁTEK NA NordstrandU

Vlastně jsem chtěla z poloostrova Nordstrand navštívit ostrovy Amrum a Sylt, které jsou proslulé svými krásnými plážemi a vilami slavných osobností, ale zájezd byl na základě varování před bouří zrušen. Majitel přístavního baru mi podává housku plněnou krabím masem a povzbuzuje mě slovy: „Lepší je být chudý a ošklivý na Nordstrandu než bohatý a krásný na Syltu.“

„Mně se to tady taky víc líbí a počasí mi vůbec nevadí,“ vmísí se do rozhovoru další host. „Když jsem sem přijel poprvé, pronajal jsem si kabriolet, ale myslím, že jsem stahovací střechu otevřel snad jen jednou jedinkrát, protože celou dobu tady jen pršelo a byla bouřka. A přesto se na Nordstrand každý rok vracím. Kvůli klidu, odpočinku a přirozenosti lidí.“
Za doprovodu bečení ovcí stoupám nahoru na hráz, která vyčnívá nad domy z červených cihel se špičatými taškovými střechami. Před odjezdem bych chtěla ještě jednou vidět moře, ale neuvědomila jsem si, že je právě odliv. Když se dostanu na vrchol hráze, vidím místo moře jen černé bahno. Odliv odhalil mořské dno poseté kameny a mušlemi. Plážové koše stojí osaměle v zelené trávě. Mezi hrází a břehem vede vyasfaltovaná silnice k přístavu. Lidi tu nepotkávám, jen spoustu ovcí, jejichž bečení jsem slyšela už z druhé strany hráze.

Okenice uzavřeného hotelu vržou v poryvech větru. Nedaleká restaurace má polední přestávku až do pozdního odpoledne. Na turistické straně ostrova nacházím pouze jednu jedinou možnost přenocování – za 100 eur za noc. Ostrov tedy zase opouštím a vracím se přes neustrandskou hráz zpátky na pevninu.

Znovu se zastavím až ve Friedrichstadtu, kterému se často říká „Malý Amsterdam“ – tolik je tu kanálů, mostů a úzkých domů. Na poněkud odlehlém prostranství objevuji malý hřbitov, plný ptačího cvrlikání a hrobů ozdobených květinami. Okna a slézem porostlé dveře domů, lemujících náměstí, směřují přímo ke hřbitovu. Někdo vaří, někdo poslouchá hudbu a někdo se dívá z otevřeného okna dolů na hroby rybářů a námořníků.


***

Nordstrand – podobně jako Hallig Hooge – patřil původně k velkému ostrovu Strand, který v roce 1634 roztrhala velká bouře. V roce 1937 spojila Nordstrand s pevninou nově postavená hráz. Vybudováním předhradní hráze v oblasti Nordstrandské zátoky se stal ostrov Nordstrand před 25 lety poloostrovem. Na území o rozloze 57,21 kilometrů čtverečních tu dnes žije 2237 obyvatel. Z Nordstrandu vyplouvají trajekty a lodě mimo jiné na Hallig Hooge, Helgoland a Amrum: www.nordstrand.de/schiffe-faehren.
 
Loď z Nordstrandu na Helgoland odplouvá v 9:15 hodin. Plavba trvá necelé čtyři hodiny, zpáteční cesta začíná v 16:15 hodin. Jízdenka na cestu tam i zpět stojí přibližně 100 eur: https://www.adler-schiffe.de/ab-nordstrand/insel_helgoland.php. Na Helgoland se dá jet také katamaránem, mimo jiné z Hamburku a Cuxhavenu. Jednodenní výlet stojí kolem 60 eur: www.frs-helgoline.de.  

Na Hallig Hooge je k dispozici 479 lůžek pro hosty. V penzionu Katrin a Heinera Brogmusových stojí dvoulůžkový pokoj se sprchou a toaletou včetně snídaně 75 eur za noc (u pobytů kratších než čtyři noci se účtuje příplatek 6 eur na osobu): https://hus-halligblick.de.

Ostrov Neuwerk se nachází asi 100 kilometrů západně od Hamburku mezi ústím Vezery a Labe uprostřed Národního parku Hamburské wattové moře (Nationalpark Hamburgisches Wattenmeer), který je od roku 2011 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Na jaře a na podzim se ostrov stává domovem mnoha tažných ptáků, včetně vzácných druhů divokých hus, jako je berneška tmavá (Branta bernicla) a berneška bělolící (Branta leucopsis). Pěší túra z Cuxhavenu (z jeho čtvrtí Döse, Duhnen nebo Sahlenburg) na ostrov Neuwerk se zkušeným průvodcem po bahnitých mělčinách stojí 20 eur, přejezd lodí také 20 eur: www.wattwandernneuwerk.de.

Zdroje:

https://halligen.de/halligwelt/halligen-erleben/hallig-hooge
https://andre-wiersig.com
https://www.helgoland.de
https://www.nonstopnews.de/meldung/34032

Některé citáty pocházejí z reportáží televize NDR Land unter auf Hallig Hooge (režie: Jess Hansen), Extremschwimmer Andre Wiersig erreicht Helgoland a Andre Wiersig – Marathonmann der Meere (režie: Andreas Bellinger) a Neuwerk – Hamburgs Handvoll Insulaner (režie: Uli Patzwahl).