Kästnerův Berlín
Kästner a detektiv

Přijel na Anhaltské nádraží, měl studentský podnájem na Mehringdammu a psal po kavárnách. Michael Bienert se vydal po berlínských stopách Ericha Kästnera z Kreuzbergu do Charlottenburgu.
 

Od: Michael Bienert

V srpnu 1927 nadešel čas: Erich Kästner se stěhuje z Lipska do Berlína. Napíše tam velkoměstské romány jako Emil a detektivové a Fabián. Tak to stojí v Kästnerových životopisech. Dům na Prager Straße 17 byl vybombardován, ale o pár kroků dál je na školce pamětní deska, i když se špatným letopočtem. Když si zde Kästner pronajal pokoj od vdovy Ratkowské, bylo mu 28 let, předtím žil v Drážďanech a Lipsku. Ale nemohlo to být tak, že jeho vztah k Berlínu začal už dříve?

Otázka nás vede do švábského Marbachu, do Německého literárního archivu, kde je uložena Kästnerova pozůstalost:

„Milá maminko! Právě jsme přijeli do Berlína – v neděli v pět hodin odpoledne – a bydlíme v hotelu Terminus, jehož adresu jsem si poznamenal na zadní straně (...). Malý, relativně levný penzion na Postupimském náměstí. Teď sedíme na hotelové terase a chceme se dobře najíst. Pak se převlékneme a poté večer půjdeme obdivovat Berlín. Jsem moc rád, že jsem zase v tomhle hlučném hnízdě.“

To píše Kästner téměř přesně rok předtím, než se odstěhuje z Lipska. Sedmadvacetiletému redaktorovi Neue Leipziger Zeitung se berlínský noční život zalíbil natolik, že se v hlavním městě rozhodne strávit Silvestra. Dne 31. prosince 1926 kolem deváté hodiny večer vystoupí z vlaku na Anhaltském nádraží. Ubytuje se v hotelu Excelsior, přímo naproti portálu nádraží na Askanischer Platz, jehož ruiny stojí dodnes. Pokoj 555 má fantastickou vanu: „Skvělé! Pořád jsem seděl ve vaně a cákal kolem sebe. Pak jsem se procházel po městě,“ píše Kästner své matce. „Trochu jsem tančil, pozoroval lidi a cítil se opravdu dobře. Berlín je opravdový zážitek.“

Novoroční procházka zavede Kästnera na univerzitu, kde si vzpomene „na dobu, kdy mi maminka posílala peníze do Berlína“. Navštěvuje místa, která pro něj byla důležitá v zimě 1921/22, kdy byl zapsán na berlínské univerzitě. O tomto prvním intenzivním setkání s Berlínem se z Kästnerových memoárů lze dozvědět jen málo. Pátrání v dopisech z této doby je marné: žádná berlínská adresa, nikde nic. Teprve silvestrovská zpráva matce z 3. ledna 1927 vede na správnou stopu. Na Nový rok navštívil Kästner nenápadný dům v Kreuzbergu s adresou Belle-Alliance-Straße 26.

Jeho studentské ubytování se nacházelo na Mehringdammu

Ulice se nyní jmenuje Mehringdamm. Johan Zonneveld, nizozemský autor 2500stránkové Kästnerovy bibliografie, vyfotografoval dům na Mehringdammu 26, ale neuvědomil si, že se změnila i čísla domů. Prozrazují to staré adresáře: Dům na rohu Kreuzbergstraße nyní nese číslo 72 a stále stojí! Na rozdíl od pozdějších Kästnerových adres.

Nález s následky: Kreuzbergská kapitola Kästnerova románu Fabian z roku 1931 se dnes čte novýma očima. Jakob Fabian, který se stal nezaměstnaným, se v ní toulá Berlínem, aby zabil čas, a navštíví svůj studentský byt: „Dům tam stál jako starý známý, kterého jste dlouho neviděli a který ovšem čeká, zda ho pozdravíte, nebo ne.“ Fabian si čte cedulky na dveřích, vzpomíná na vdovu po tajném radovi, která ho občas zvala na oběd, a na to, že neměl peníze na topení: „Předtím, tehdy i teď byl vždycky chudý povaleč a měl velké vyhlídky, že jím zůstane.“

Kästner svých zkušeností ze studentských let v Berlíně později využil jako předlohy k postavě Jakoba Fabiana. V archivu v Marbachu se nachází Kästnerovo berlínské maturitní vysvědčení, seminární výpisky a také koncept dopisu z roku 1921 pro Studentskou organizaci, která pomáhala studentům v nouzi. Kästner v něm žádá, aby mu byla poskytnuta sleva na polední menu na Friedrichstraße 107. Na této adrese se dnes nachází Friedrichstadt-Palast, bývalá kasárna, v níž po první světové válce sídlily daňové úřady a studentská jídelna. Tento zážitek ze studentských let Kästner později připsal svému hrdinovi Fabianovi: Od té doby, co se „třikrát týdně v menze na Oranienburger Tor dusil nudlemi se sacharinem“, nesnášel sladkosti.

Začíná se u něj prosazovat určitý vzorec psaní: prostředí Kästnerových berlínských románů má obvykle lokální pozadí založené na osobní zkušenosti. To je zvláště patrné v dětském románu Emil a detektivové. Kästner napsal přinejmenším část knihy těsnopisem na terase kavárny Josty na Kaiserallee, dnešní Bundesallee, na rohu Trautenaustraße. Nyní se tam nachází bio supermarket (Bundesallee 201-203). V románu pozorují dětští detektivové zloděje Grundeise na terase kavárny. Honička ze stanice Bahnhof Zoo na Nollendorfplatz probíhá v půlkruhu kolem Kästnerova bývalého penzionu na Prager Straße 17. Svou osobu do scény zapojil v podobě přátelského spoluobčana: V tramvaji 177 na Kaiserallee věnuje okradenému Emilu Tischbeinovi z Drážďan jízdenku.

400 marek za postel z amerického ořechu

Když byl Kästner v létě 1927 propuštěn ze svého lipského nakladatelství poté, co u příležitosti Beethovenova výročí publikoval poněkud obscénní báseň, vydal se na novou dráhu nezávislého novináře v Berlíně. Na vlastní byt tehdy ještě nepomýšlel. Stejně jako Jakob Fabian bydlel i jeho autor v levném pokoji v penzionu; jeho kanceláří, konferenční místností a místem pro psaní se stala kavárna Carlton na nedalekém Nürnberger Platz. O dva roky později už Kästnerova malá spisovatelská továrna vzkvétala. Divadelní kritik, novinář, šansoniér, reklamní textař, autor knih a filmů si mohl dovolit vlastní byt:

Snad tucet let jsem střídal podnájmy.
Teď už to dál nejde, rien va plus.
Jednou to člověku zprotiví se.
Tak jsem tedy hodně peněz posehnal
a malý byt jsem sobě obstaral.
K prvnímu stěhuji se.

Takto začíná báseň Umzug (Stěhování) publikovaná 23. září 1929 v novinách Montag Morgen, pro které Kästner každý týden psal jednu báseň na tehdy aktuální témata. Jeho přítelkyně Margot Schönlank, zvaná Pony, obcházela Kästnerovým jménem různé volné byty a již po týdnu našla na Roscherstraße 16 v Charlottenburgu to, co hledala. Kästner sám nakreslil půdorys bytu a poslal ho matce. Fotografie domu pravděpodobně neexistuje. Místo toho se v berlínském státním archivu nachází stavební spis domu zničeného ve válce – s nákresem fasády, půdorysy a plánem podlaží.

Obytný dům na Roscherstraße 16 byl postaven teprve v roce 1928: neoklasicistní stavba oživená šikmými výstupky na fasádě a nenápadně expresionistickým vzhledem. Přes přední část domu, v níž se nacházel krejčovský salon specializovaný na vídeňskou pánskou módu, se vcházelo do vnitřního dvora, posázeného hvězdicovitě uspořádanými záhony, uzavřeném zadní částí domu a dvěma bočními křídly.

Eroticky hyperaktivní život

Kästnerův byt měl tři pokoje, balkon, koupelnu, toaletu, kuchyň, pokoj pro služku, komoru, vestavěné skříně, ústřední topení a telefon. Autor mohl pohodlně vyjíždět výtahem až do 4. patra. Nový byt se světle vymalovanými stěnami a parketovou podlahou byl v dobrém stavu, ale Kästner přesto pověřil malíře, čalouníky a parketáře, aby provedli rozsáhlou renovaci. Investoval 400 marek do postele z amerického ořechu. Vedl v té době hyperaktivní život, a to nejen literárně, ale i eroticky – a nechtěl, aby to sousedé slyšeli. Ve Fabiánovi Kästner drsně líčí, jak málo tehdy stěny penzionů chránily milostný život před ušima sousedních nájemníků.

Zpětně Kästner napsal, že byt na Roscherstraße 16 byl místem „vzpomínek všech velikostí a mnoha barev vlasů“. V prostorném bytě bylo dost místa, aby se v něm při svých návštěvách mohla ubytovat jeho matka, která z Drážďan do Berlína pravidelně dojížděla. Když byl její syn na cestách, žila Ida Kästnerová v Roscherstraße sama, uklízela a uklízela.

Novým Kästnerovým oblíbeným místem se stalo nedaleké Café Leon na Kurfürstendamm 155. Kavárna byla součástí pestrého souboru budov od Ericha Mendelssohna, postavených kolem dnešního divadla Schaubühne, otevřeného v roce 1928 jako kino Universum. Za budovou divadla se zachovaly tenisové kurty, které jsou dnes zarostlé. Mezi 3 500 fotografiemi z Kästnerovy pozůstalosti se v archivu Marbach nachází i několik snímků Kästnera v bílém tenisovém úboru. Kurfürstendamm byl jeho solárium: „Trávím hodně času v Leonu, abych se opálil.“ V okrouhlé budově vedle dnešního divadla Schaubühne sídlil také Kabarett der Komiker, kabaret, pro nějž Kästner psal texty a kde sám na charitativních akcích vystupoval.

Gestapo zvoní brzy ráno

Národní socialisté Kästnerovu kariéru ukončili. Dne 10. května 1933 byly na náměstí před univerzitou spáleny jeho knihy; Kästner toho byl očitým svědkem. V pozůstalosti bylo objeveno ještě něco do té doby neznámého: ohořelé poznámky sexuologa Magnuse Hirschfelda a soukromá fotografie hořících knih na dnešním náměstí Bebelplatz – obojí Kästnerovi poslal po skončení války jeden čtenář z Britz.
Novinový výstřižek z Völkischer Beobachter v Kästnerově pozůstalosti přináší zprávu o tom, že v lednu 1937 se bude konat "Den policie" s průvodem, koncerty a výcvikem psů: „Hlavní dětskou zábavou budou také velká filmová představení, která se uskuteční zdarma v několika velkých kinech. Bude se promítat film Emil a detektivové." V této době již nebyly Kästnerovy tituly v knihkupectvích k dostání. Film však byl stále využíván k propagaci obrazu zglajchšaltované policie.

21. června 1937 zazvonili u dveří Kästnerova bytu příslušníci gestapa a vytáhli autora, ospalého po probdělé noci plné alkoholu, z postele. V černém mercedesu odjeli na policejní ředitelství na Alexanderplatz – na místo, kde dnes stojí nákupní centrum Alexa. Policisté chtěli vědět, čím se živí a která nakladatelství v zahraničí vydala jeho knihy. Po třech hodinách ho propustili.

Byt na Roscherstraße 16 byl pro Kästnera útočištěm v nepřátelském prostředí nacionálně socialistického Berlína. Mezi svými třemi až čtyřmi tisíci knihami ukrýval tajné poznámky o každodenním životě ve Třetí říši, takzvanou Modrou knihu. Ta je dnes uložena v Německém literárním archivu; Kästner ji měl při spojeneckých náletech vždy po ruce, spolu s vkladní knížkou, taškou s náhradními hygienickými potřebami a baterkou pro případ, že by potřeboval rychle utéct do protileteckého krytu.

„Židé jsou již několik dní převáženi do Warthegau. Ve svých bytech musí nechat všechno a mohou si vzít jen jeden kufr na osobu. Nevědí, co je čeká. Židovský pár, který bydlí u nás v domě, se mě ptal, jestli nechci koupit jejich nábytek, knihy, obrazy, porcelán a podobně. Měli moc pěkné věci. Ale ani peníze si přece nebudou smět vzít s sebou,“ dozvídáme se z Modré knihy. Kästner si dával pozor, aby v ní nezaznamenal, že Židy, kteří utekli do ilegality, podporuje.

Bomba dopadla 16. února 1944

Bombardování proměnilo čtvrť v apokalyptickou krajinu: „Kurfürstendamm hořel na každém rohu.“ V noci na 16. únor 1944 byl zasažen Kästnerův dům: „Chtěl jsem zachránit život alespoň jednomu z psacích strojů. Bohužel už se na mě ve třetím patře řítily hořící trámy. Moudřejší člověk se vzdá.“ Kästner se poté přestěhoval ke své přítelkyni Luiselotte Enderle na nedalekou Sybelstraße 8, nad kino Die Kurbel, které bylo uzavřeno teprve v roce 2011.

O několik domů dál, v dnešní střední škole Sophie Charlotte, Sybelstraße 2-4, se Kästner v zimě 1944/45 musel hlásit k odvodu do Volkssturmu. K tomu, že nemusel bránit Berlín před Rudou armádou, přispěly jeho dobré kontakty ve filmovém průmyslu. Zaměstnanec v Ufa mu vydal papíry, které ho povýšily na scenáristu filmu Das verlorene Gesicht (Ztracená tvář). To Kästnerovi umožnilo odjet do Tyrolska. Natáčení v Mayrhofenu bylo ovšem čirým podvodem: v kamerách nebyl ani metr filmového materiálu.

Tento text byl poprvé zveřejněn v deníku Tagesspiegel 26. listopadu 2014. Děkujeme redakci za možnost publikovat článek na našich stránkách..