Wim Wenders a jeho filmy
Přemýšlivý workoholik

Chtěl se stát knězem, chirurgem a nakonec malířem. Potom však zvítězila jeho láska k filmu a stal se režisérem: Wim Wenders. Mezinárodní filmový festival v Berlíně ocení v roce 2015 tohoto německého autorského filmaře za jeho celoživotní dílo čestným Zlatým medvědem a vzdá mu poctu.

Mladý muž cestuje sám po Spojených státech amerických. Projíždí autem po amerických dálnicích kolem neonových reklam a čerpacích stanic. Philip Winter – tak se jmenuje – má napsat reportáž o americké krajině. Nedokáže však dostat na papír ani slovo. Namísto toho jen hromadí fotografie různých míst a náměstí, aby nakonec rezignovaně zjistil, že „na nich nikdy není to, co člověk vidí“. To jsou scény z filmu Alice in den Städten (Alice ve městech, 1974) od Wima Wenderse. Vypráví v něm příběh jednoho putování z jihu USA až do Mnichova, které protagonistu nakonec zavede k němu samotnému.

Toto zkoumání obrazů ve světě, který je obrazově stále násilnější, je pro režiséra Wima Wenderse příznačné. On sám nicméně ve svých pracích vytvářel obrazy plné významu a poezie. Dlouhými, klidnými záběry a pečlivým střihem jeho filmy vždy vyzývají k přesnému pozorování. Alice ve městech byla Wendersovým čtvrtým filmem. Teprve po natočení tohoto filmu začal Wenders sám sebe považovat za režiséra a realizoval potom téměř padesát dalších hraných filmů a dokumentů – naposledy v roce 2014 film Das Salz der Erde (Sůl země), který je portrétem brazilského fotografa Sebastião Sagalda.

Inovátor německého filmu

„Vždycky jsem byl člověk, který se vyjadřuje prostřednictvím obrazů,“ řekl jednou Wim Wenders. Filmová kariéra mu však v žádném případě nebyla dána do vínku. Narodil se v roce 1945 v Düsseldorfu v lékařské rodině. Původně se chtěl stát knězem, pak to ale zkoušel také s medicínou, filosofií a sociologií, až se nakonec v roce 1965 vydal studovat malířství do Paříže. V roce 1967 začal studovat na nově otevřené Vysoké televizní a filmové škole v Mnichově. Aby mohl své filmy sám produkovat a uvádět do kin, založil Wenders po natočení svého absolventského filmu Summer in The City (Léto ve městě, 1971) společně s dvanácti dalšími filmaři sdružené filmové nakladatelství autorů.
  Mladí autorští filmaři a filmařky, ke kterým patřily takové výrazné osobnosti jako Wim Wenders, Rainer Werner Fassbinder, Werner Herzog a Volker Schlöndorff, se chtěli nejen v Mnichově vymezit vůči běžným zábavným filmům své doby a najít pro sebe jiný filmový jazyk. To, co je sjednocovalo, bylo jejich kritické vypořádávání se se společenskou a politickou situací ve Spolkové republice a s národněsocialistickou minulostí. S tím byla spojena otázka hledání vlastní identity, což bylo téma, které Wima Wenderse často zaměstnávalo. Hlavními postavami zejména v jeho dřívějších filmech byli mladí, neklidní a do sebe pohroužení muži, kteří rebelují proti měšťáckému způsobu života, ale přitom sami nejsou schopni zformulovat nějaký protinávrh. Po úspěchu jeho dvou roadmovie Alice in den Städten (Alice ve městech) a Im Lauf der Zeit (V běhu času, 1976) se Wendersovi podařilo mezinárodně prorazit s detektivkou Der amerikanische Freund (Americký přítel, 1977), natočenou podle románu Patricie Highsmith. Francis Ford Coppola pozval Wenderse do Hollywoodu jako režiséra pro film o autorovi detektivek Dashiellu Hammettovi. Natáčení však pro Wenderse znamenalo debakl.

Němec v Americe

Amerika se Wendersovi jevila, jak jednou prohlásil, jako země neuvěřitelné nevázanosti, které omezenost a absence humoru v jeho německé vlasti nemohla ničím konkurovat. Režisér opakovaně tematizoval vliv, který měly Spojené státy se svými mýty a popkulturou na jeho generaci. U Wenderse se tento vliv projevuje z estetického hlediska například v širokých panoramatických záběrech krajiny a v citu pro vnímání prázdnoty, vyškoleném na motivech malíře Edwarda Hoppera. Přesto zůstal Wendersův vztah k USA ambivalentní. V Hollywoodu měl při natáčení filmu Hammett (1982) bezprostředně co do činění s americkým filmovým průmyslem. Režisér, který si vždycky zakládal na své nezávislosti, musel na přání producentů film neustále předělávat, dotáčet a měnit střih. Tento svůj zážitek zpracoval Wenders ve filmu Der Stand der Dinge (Stav věcí, 1982), ve kterém v Hollywoodu dojde k zastřelení hlavní postavy – německého filmaře.

Wenders přesto strávil v Los Angeles a New Yorku přes deset let. V této době realizoval také jeden ze svých největších úspěchů – film Paris, Texas (Paříž, Texas, 1984). Tato roadmovie, natočená podle scénáře Sama Sheparda, je nadčasovým příběhem o samotě, lásce a hledání vlastního já. Po návratu do Německa natočil Wenders v roce 1987 svůj druhý divácky velmi úspěšný film Der Himmel über Berlin (Nebe nad Berlínem), ve kterém je na rozdělené město pohlíženo z perspektivy andělů. Wenders koncipoval tento film jako koláž hlasů, zvuků a každodenních impresí. Tuto koláž prozařuje poetickými, významově zatíženými dialogy, které pocházejí z pera jeho přítele, spisovatele Petera Handkeho.

Filmy Paříž, Texas a Nebe nad Berlínem, které byly oba oceněny na festivalu v Cannes Zlatou palmou, patří bezesporu k filmové klasice. Přesto se Wenders setkal i s nezdarem. V 90. letech už jen zřídkakdy dokázal navázat na své staré filmové úspěchy, Například jeho ambiciózní sci-fi drama Bis ans Ende der Welt (Až na konec světa, 1991) u kritiky i publika propadlo. Wendersovi bylo vytýkáno, že jeho filmy působí příliš namyšleně, že citují pouze samy sebe a patří už k zastaralé éře autorských filmů.

Filmař, fotograf, esejista

Wenders se tím však nenechal odradit a pokračoval svým vlastním, přemýšlivým a zároveň zvídavým způsobem dál. Vedle hraných filmů realizoval dokumenty o filmu, módě, hudbě, architektuře a tanci. Pro svůj dokumentární film Pina (2011) o wuppertalské choreografce Pině Bausch použil pro větší zážitek tělesnosti tanečníků techniku 3D. Film byl nominován na Oscara – podobě jako předtím jeho hudební dokument Buena Vista Social Club (1999) a v roce 2015 film Das Salz der Erde (Sůl země).

Během své kariéry byl Wim Wenders oceněn všemi významnými filmovými cenami. Kromě toho je spoluzakladatelem a prezidentem Evropské filmové akademie a získal si renomé také jako docent, esejista a fotograf. Jeho hraný film Everything Will Be Fine (Všechno bude v pořádku) o spisovateli v životní krizi slaví světovou premiéru na Berlinale 2015. Zdá se tedy, že režisér, který v roce 2015 oslaví 70. narozeniny, na konec kariéry rozhodně nepomýšlí. „Přiznávám, že jsem workoholik,“ řekl Wenders v roce 2014 v jednom interview, „svou práci a svůj život jsem nikdy nedokázal oddělit.“