Zpracování nacistických zločinů
Kdo byl doopravdy Fritz Bauer?

Bez Fritze Bauera by se na Osvětim možná zapomnělo. Dva aktuální německé hrané filmy připomínají působení tohoto německého generálního prokurátora, který v prvních poválečných desetiletích podstatným způsobem uspíšil právní zpracování nacistických zločinů.
 

Hesenský generální prokurátor Fritz Bauer (1903 – 1968) patřil k nejvýznamnějším německým právníkům poválečného období. Byl židovského původu a v letech 1936 až 1949 žil v exilu v Dánsku a ve Švédsku. Byl jedním z mála těch, kteří si tehdy kladli za cíl trestněprávní zpracování zločinů národního socialismu a povýšili tento úkol na celospolečensky diskutované téma. Bez Bauera by se společnosti a justici ve Spolkové republice v poválečném období patrně podařilo připomínku koncentračních táborů a holocaustu vytěsnit. Dva aktuální německé hrané filmy a jeden dokumentární film z roku 2010 tohoto charismatického právníka velice rozdílnými způsoby přibližují.

Procesy kolektivního vytěsňování

Trailer k filmu Im Labyrinth des Schweigens (V labyrintu mlčení) | © Universal Pictures Germany, via Youtube.com

V napínavém, i když konvenčně inscenovaném dramatu Im Labyrinth des Schweigens (V labyrintu mlčení, 2014) režiséra Giulia Ricciarelliho je Fritz Bauer jen vedlejší postavou. Herec Gerd Voss představuje generálního prokurátora jako vzornou, charismatickou otcovskou postavu, což v době, pro kterou byla charakteristická „absence otců“ (jak to formuloval psychoanalytik Alexander Mitscherlich), získává obzvláštní závažnost. V centru dění je fiktivní postava mladého prokurátora Johanna Radmanna jako představitele generace, která v tehdejší době neslyšela téměř nic o koncentračních táborech a holocaustu. Ve Spolkové republice roku 1958 se Radmann zabývá dopravními delikty, než na základě intervence jednoho novináře upozorněn na to, že jeden z dozorců bývalého nacistického koncentračního tábora v Osvětimi zůstal nepotrestán a nyní si žije spokojeným civilním životem. Proti vůli svého nadřízeného, ale s podporou generálního prokurátora Bauera zahájí Radmann vyšetřování tohoto případu.
                                                  
Při svém hledání pravdy naráží mladý právník na spleť lží, zapírání a vytěsňování a dostává se čím dál více na okraj společnosti. Právě v letech obnovy země a hospodářského zázraku po druhé světové válce by byla většina Němců udělala nejraději tlustou čáru za minulostí. Teprve prostřednictvím Fritze Bauera, který ve své funkci generálního prokurátora inicioval v roce 1963 osvětimské procesy proti nacistickým pachatelům v bývalém koncentračním táboře, bylo Němcům umožněno vypořádat se s kolektivní vinou a s osobním zapletením do nacistických zločinů.

„Nepřátelská cizina“

Trailer k filmu Der Staat gegen Fritz Bauer (Stát versus Fritz Bauer) | © Alamode Film via Youtube.com

Zcela jiné zaměření má cenami ověnčený film Der Staat gegen Fritz Bauer (Stát versus Fritz Bauer, 2015), ve kterém však režisér Lars Kraume historické postavě tohoto právníka, ztvárněného Burkhartem Klaußnerem, postavil poněkud pochybný pomník. Červenou nit děje tvoří Bauerovo vyšetřování za účelem dopadení bývalého obersturmbannführera SS Adolfa Eichmanna, který je považován za jednoho z hlavních organizátorů holocaustu a byl tedy zodpovědný za zavraždění odhadem šesti milionů lidí. Bauer musel vyšetřovat v utajení, protože ani Spolkový kriminální úřad ani německé tajné služby neměly zájem dostat Adolfa Eichmanna před soud. Jeho výpovědi by totiž bývaly mohly ve Spolkové republice přitížit i vedoucím pracovníkům s nacistickou minulostí. Při vyšetřování naráží Bauer na rozhořčený odpor z vlastních řad, protože většina právníků tehdejší doby působila už za nacistického režimu a obávala se o svou dobrou pověst. Výrok Fritze Bauera „Když opouštím svou kancelář, vstupuji na nepřátelské cizí území“, je autentický.

Bauerovo vlastní životní dílo, tedy zpracování holocaustu v Německu právními prostředky, se však v Kraumeho filmu stává okrajovou záležitostí. Namísto toho staví režisér do středu pozornosti vedle honu na Adolfa Eichmanna údajnou Bauerovu homosexualitu. Především prostřednictvím Bauerovy náklonnosti k jím protežovanému homosexuálnímu prokurátorovi Karlu Angermannovi, fiktivní postavě, podsouvá film divákovi také Bauerovu homosexuální orientaci. K té se Bauer nemůže přiznat, protože paragraf 175 německého trestního zákoníku až do roku 1994 kriminalizoval sexuální jednání mezi muži. Z tohoto vnitřního konfliktu čerpá film své emoční napětí – a zároveň zpochybňuje svou historickou věrohodnost.

Přiblížení k realitě

„Fritz Bauer – Tod auf Raten“ (Fritz Bauer – smrt na splátky) (video) | © CV Films via Youtube.com

Diferencovaněji přibližuje tuto historickou postavu Ilona Ziok v dokumentárním filmu Fritz Bauer – Tod auf Raten (Fritz Bauer – smrt na splátky), který vznikl už v roce 2010. Režisérka využila mnoha rozhovorů s dobovými svědky a Bauerovými souputníky, ale také fotografických a filmových dokumentů od samotného Bauera. Ve filmu byla použita také Bauerova televizní vystoupení. Tyto dokumenty zprostředkovávají v mnoha ohledech jiný obraz jeho osobnosti než historické drama Larse Kraumeho. Je evidentní, pod jakým tlakem Bauer byl, když na základě tehdejší judikatury nemohl své kolegy, kteří si nesli politickou zátěž z minulosti, obžalovat z toho, že během nacistické diktatury ohýbali právo podle libosti.
 
Dokumentarista a ředitel Ludwigsburské filmové akademie Thomas Schadt vidí podstatný rozdíl mezi dokumentárním a hraným filmem v tom, že dokumentární film pojednává o realitě nalezené, zatímco hraný film vypráví o realitě možné. Přesto je škoda, že oba hrané filmy o Fritzi Bauerovi a jeho významu pro poválečnou realitu ve Spolkové republice Německo se k historické postavě dostávají dramaturgickou oklikou a vyprávějí o ní prostřednictvím dvou fiktivních postav prokurátorů. Při sledování filmu Larse Kraumeho vzniká kvůli široce rozvedené dějové lince kolem paragrafu 175 dojem, že vypořádávání se s vlastní sexualitou bylo mnohem důležitější než Bauerova práce, v rámci které desítky let bojoval proti vytěsňování a zamlčování nacistického bezpráví. Přesto je i v dnešním Německu důležité připomínat působení tohoto významného právníka. To se oběma hraným filmům bezpochyby podařilo.