Future Perfect
OCHRÁNCI VESNIC

Vesnické komunitě ve východomaďarském Szakácsi, která je ovlivněná chudobou a rozbroji, dodává dar mladých architektů sílu ke společnému jednání.

Stalo se to v létě 2012. Už několik dní se šuškalo, že se po okolí pohybuje tygr. Někteří kroutili nevěřícně hlavou, jiní naopak neváhali přísahat, že ho viděli na vlastní oči. Děti si večer přetahovaly prošívanou deku přes hlavu a svými prsty kreslily na deku tygří pruhy. Staří lidé až do stmívání pokuřovali před svými domy z dýmky, a než ulehli ke spánku, mhouřili pátravě oči do dálky. Někdy jako by se za stmívání z dálky blýsklo oko tygra.

V červenci přišel. S netečností obrovské kočky vkráčel poklidně do vsi a na měkkých tlapách se nehlasně proplížil kolem domů. Pak zůstal stát a ohlédl se ještě jednou zpět, směrem k dalekým horám. To už obyvatelé vsi věděli, že mezi nimi bude žít navždy. Ani v nejtemnějších nocích se už nebudou muset bát – protože tygr bude bdít nad jejich sny.

I když to zní jako pohádka, je každé slovo výše uvedeného příběhu pravdivé. Zmíněná vesnice se jmenuje Szakácsi, nachází se v Boršodské župě na severovýchodě Maďarska a je nejchudší obcí v Maďarsku. A zmíněný tygr sice není z masa a kostí, ale zato je v nadživotní velikosti. Je to společný výtvor umělecké skupiny Hello Wood a sochaře Gábora Miklóse Szőkeho.

Umění sloužící obecnému blahu

Příběh umělecké skupiny Hello Wood začal v roce 2010, kdy hrstka studentů architektury měla po hospodářské krizi už dost teoretizování, nechtěla stavět pouze teoreticky. Pod vedením Pétera Pozsára, docenta Univerzity umění a designu Moholye-Nadye (MOME), se mladí tvůrci spojili a začali pracovat se dřevem – vytvářeli ze dřeva všechno, co jim tento materiál dovolil.

Péter Pozsár vypráví: „Postupem času se skupina, pracující téměř výhradně se dřevem, stále zvětšovala. Zároveň jsme přemýšleli o tom, jak bychom uměním mohli nějak přispět k obecnímu blahu. Právě v té době jsme se doslechli o obci Szakácsi, kterou obývají téměř výhradně Romové, žijící v naprosté chudobě. Nejdřív nás napadlo, že bychom mohli kreativně zrenovovat několik domů. Tento nápad jsme ale zase zavrhli, protože by to mezi obyvateli vesnice mohlo vyvolat závist. Společně s nimi jsme nakonec dospěli k tomu, že vesnici musíme dát něco, co nepatří nikomu a zároveň patří všem.“

A tygr skutečně nepatří nikomu a zároveň patří všem. Obyvatelé vesnice, kteří jako Romové mají své kořeny v daleké Indii, navrhli, aby předmětem umělecké intervence bylo zvíře. Vytvořené umělecké dílo vnímají nejen jako zkrášlení obce, ale také jako symbol, který pociťují jako něco vlastního.

Třímetrová socha zvířete byla vytvořena za součinnosti skupiny studentů architektury během jednoho týdne. Největší výzvou však nebyla samotná stavba, ale doprava – tygr totiž neprošel branou kempu, ve kterém vznikl. Studenti si tak mohli otestovat své znalosti statiky v té nejbizarnější situaci. Nakonec se podařilo všechno úspěšně vyřešit a vozidlo, které tygra převáželo, mohlo dorazit na místo určení – do vesnice Szakácsi.

POVAŽUJÍ HO ZA SVÉHO

Obyvatelé obce Szakácsi uspořádali tygrovi velikou slavnost na uvítanou. V místním obecním domě bylo pro architekty připraveno obrovské množství guláše a domácí pálenka a na oslavě samozřejmě nesměla chybět ani tradiční hudba. Už tento večer sám o sobě byl důležitou sociálně kulturní událostí, ale tváří tvář této povznášející a zvláštní směsici chudoby a přívětivosti nebylo mnoha budapešťským studentům architektury a designu na začátku zrovna do řeči.

Velkou otázkou samozřejmě bylo, do jaké míry vezmou obyvatelé vesnice tygra skutečně za svého, a samozřejmě také to, jak si ho budou hledět.

Péter Pozsár o tygrově cestě do Budapešti: „Hudební festival Sziget si tygra od obyvatel vesnice Szakácsi na jeden týden oficiálně vypůjčil a vesničané byli velice hrdí na to, že konečně taky jednou byli těmi, kteří mohli něco půjčit Budapešťanům. Když byl tygr potom zase vrácen zpátky do vesnice, zastihl mě rozhořčený telefonát ze Szakácsi: Nastal prý velký problém – tygrovi prý chybí jeden zub a druhý zub je prý umazaný od kečupu! Ale to přece báječně dokládá, jak silně považovali lidé v Szakácsi tygra už v tomto okamžiku za svého a s jak velkou starostlivostí na něj dávali pozor.“

Možná je to i díky tygrovi – jejich tygrovi –, že dříve rozhádaná a rezignovaná komunita krátce po instalaci sochy tygra odstartovala spojenými silami úspěšný projekt Evropské unie.

DRAK

Tygr není jedinou kreací, kterou architekti ze skupiny Hello Wood obohatili všední život lidí v Boršodské župě. Nedaleko obce Szakácsi se rozprostírá obec Bódvalenke, která je rovněž domovem mnoha velmi chudých romských rodin. Až do dnešního dne chodí tamní ženy prát prádlo k potoku, ze kterého odvádějí vodu železnou trubkou do dřevěných necek, používaných k praní. V zimě však voda v trubce zamrzá. Ženy proto doposud omotávaly trubku hadry a ty pak zapalovaly, aby led v trubce roztál. Tým Hello Wood zde přispěl ke kreativitě místních tím, že vybudoval dřevěnou konstrukci, díky které ženy při praní prádla už nemusejí stát v kalné, bahnité vodě. Navíc byla na konstrukci vytvořena místa k sezení, kde si ženy mohou odpočinout. Dětem slouží konstrukce zároveň jako prolézačka. Také dřevěný sušák na prádlo ve vesnici Bódvalenke zdobí starý symbol – drak.

Lidé z Bódvalenke letos svůj sušák na prádlo nově natřeli, aby ho ochránili před nepřízní počasí. Ve vesnici Szakácsi byl ztracený tygří zub mezitím nahrazen novým. Celkově se jak obyvatelé Szakácsi, tak obyvatelé Bódvalenke v uplynulých dvou letech s objekty své nové pýchy velmi sžili – tak jako tygr a drak, kteří za dlouhých nocí v Boršodské župě stále střeží sny svých vesničanů.