Future Perfect
V zajetí vůně pokosené trávy

Parta nadšenců se již čtyři roky schází na valašských loukách nad Velkými Karlovicemi a ručně je seče. Ve svém volnu tak pomáhají zachovat vzácnou flóru místních luk.
 

Mateřídouška lehce voní napříč celou loukou, polštáře fialových kvítků letos vyrašily v mnohem větším množství než jindy. Když od ní zvednete oči, nabídne se pohled na rozkvetlé protější stráně nad údolím Tísňavy, které se táhne od Velkých Karlovic až k hraniční čáře se Slovenskem.
 
Zde se už čtvrtým rokem potkává parta kamarádů, kteří místní louky kosí ručně. „Dřív jsme jezdívali séct louky do nedalekých Valašských Klobouk a jeden rok se nám pak nějak nechtělo loučit. Tak jsem navrhla, zda ostatní nechtějí ještě k nám na chalupu do Karlovic. Když jsem se ptala souseda Michala, zda smíme pokosit i jeho pozemek, přivedl mě na myšlenku, že bychom mohli dostat nějakou dotaci od místních ochranářů. Ti měli radost, že se bude někdo o roky opuštěné louky starat. Bez kosení hrozí, že je proroste les a postupně zmizí,“ popisuje Pavlína Kramolišová začátky akce, kterou organizuje.
 
Pavlína a její přátelé kosením přispívají k zachování divokých orchidejí a jiné vzácné flóry. Strojové sekání v těchto místech nepřichází v úvahu, stráně jsou příliš strmé a traktor by se na nich neudržel a na ruční sekačku je to příliš rozsáhlá plocha. Nemluvě o tom, že strojové sečení je nešetrné ke kořenovému systému rostlin, rozrývá louku a jen stěží se při něm dají zachránit zmíněné orchideje či jiné chráněné rostliny. Nevýhodou ručního kosení je vlastně jenom časová náročnost: tam, kde by byl traktor hotový za pár dní, se při práci na louce střídá dvacet sekáčí skoro dva týdny. Nejde jen o kosení samotné, ale též o sušení sena a kupkování.
 
SPOLEČENSKÝ ZÁŽITEK S TRADICÍ
 
V jedné malebné roubence na svahu si plní sekáči své talíře obědem z obrovského hrnce. Podává se pohanka. Jídlo voní aromatickými bylinami z přilehlých svahů: sladkým oreganem, žlutým řepíkem a divokou mateřídouškou.
 
Sotva je dojedeno, mužská část party vytahuje z kůlny špalky s babkou – malou kovadlinou s tenkým vrškem. Před chalupou se začnou ozývat rytmické kovové údery. Kosy je třeba mezi prací ošetřit, aby zůstaly ostré. „Jednu kosu trvá nakout tak dvacet až čtyřicet minut, musí jít vážně úplně dotenka – jako žiletka,“ popisuje proces Štěpán Hejzlar, který v civilním životě dělá technika v pražském pohybovém divadle Alta. „Na louce pak stačí přebrousit ostří jemným brouskem, když kosa postupně tupí, je lepší brousek hrubší.“ Kromě zkušených sekáčů jako je Štěpán, jsou letos v Karlovicích i nováčci. „Příští rok bych mohla zvládnout kosou naši zahradu – je to krásná práce,“ myslí si Helena Čtyřoká, pražská produkční. Ranní louky mají svou vlastní poezii. Fyzická práce pod širým nebem společně s přáteli dělá kosení společenským zážitkem.
 
Polední slunko se pomalu začíná obracet k západu, parta dobrovolníků už je odpočatá a na horké odpoledne vymění kosy za hrábě. Posekaná tráva leží v dlouhých řádcích tak, jak padala od kosy, teď je třeba ji obrátit. Pokos, jak se říká řádku trávy, se rozhazuje do šířky hráběmi či vidlemi, nechají se na něj pražit paprsky a nakonec se seno stáhne do kopek na kraji louky. „Pro seno si jezdí soused z vedlejšího údolí – má dost zvířat, ta je zkrmí přes zimu,“ popisuje Pavlína Kramolišová, restaurátorka starých tisků.
 
Zatímco dobrovolníci stojící v řadě a rytmicky otáčí trávu, ze spodní části louky se ozve jistým tónem „Ej mám já lúčku v hlubokej dolině, na něj tráva ni otava nikdy nezahyne.“ Opřená o hrábě tam stojí Anežka Konečná, vystudovaná učitelka a folkloristka. Mužský hlas, který se k ní přidává, patří Františku Marčíkovi, úředníkovi pražského magistrátu. František má oblečenou režnou selskou košili, Anežka je nepřehlédnutelná v krojové sukni a vestičce.
 
Pro většinu přítomných je folklorní hudba stejně samozřejmou částí života: Anežka žije v Praze a pravidelně tam pořádá cimbálové zábavy nazvané Folklorní mejdlo. Pro letošní ročník kosení připravila mladá folkloristka zpěvník moravských a slováckých národních písní a během jednoho večera vedla pro ostatní workshop, kde se část vybraného repertoáru naučili.
 

KOSENÍ JE NAKAŽLIVÉ
 
Dva týdny na kosení jsou docela náročné. I kvůli nedostatku spánku. Večery u ohně, kde se zpívá a zapíjí vykonaná práce, se někdy docela protáhnou. Přesto se vstává brzy. Je-li horko, tráva rychle schne a kose se nechce poddávat. Ideálním časem na kosení jsou proto hodiny krátce po východu slunce. Kdo kolem páté vyskočí z postele, užije si ranní opar, který dává přilehlému kraji rozostřený půvab.
 
Organizace kosení ve větší partě je každé ráno stejná: první načne pokos a postupuje směrem dolů po svahu, tvoříc na levé straně řádek useknuté trávy. O nějaký metr nalevo se přidá další sekáč a pokračuje v rovnoběžné trajektorii za prvním. Když se tímhle způsobem za sebe seřadí dost lidí, netrvá to víc než pár hodin a vzrostlá hektarová louka leží sesečena do úhledných řádků.
 
Kosení je, zdá se, docela nakažlivé. Jako kdyby se každý, kdo jednou časně ráno vezme do ruky kosu a nechá za sebou voňavé kupky čerstvé trávy, chtěl na louky vracet. Důkazem je, krom jiného také fakt, že většina účastníků karlovické akce věnuje kosení jeden či dva týdny ze své dovolené a navíc na louky cestuje ze vzdálenosti kolem tří set kilometrů.
 
Část karlovické party jezdí sekat také do Jizerských hor, letos se konalo též první kosení na Levém Hradci a už třikrát zvukem broušených kos ožila i pražská Stromovka.