Smíšená čtyřhra: Visegrádská skupina #4 | Polsko
„Situace mi připomíná komunistické časy“

Jak se vypořádám s politickým tlakem? Je možné, že jsem se už také nechal(a) zapřáhnout do služeb politiky, aniž bych si toho všimla? Takové otázky si dnes klade řada polských novinářů. Hranice mezi žurnalistickou a aktivismem se stírá, domnívá se Monika Sieradzká.

Od: Monika Sieradzka

Milé kolegyně, milí kolegové,

kdo sleduje polská média, brzy zjistí, že se z mnoha novinářů stali v pravém smyslu slova misionáři, kteří brání ideologie – pravicové stejně jako levicové -, místo aby podávali zprávy. Jiní se zcela vzdávají vlastních názorů, raději nechají vládu, aby je držela zkrátka. Pro mě už to nejsou novináři, stali se z nich aktivisté.

Znovu a znovu slýchám, že prý lidé v postkomunistických zemích ztratili veškerou orientaci, že nebyli připraveni na transformaci, že toužili po silné ruce a teď nutně potřebují, aby jim někdo ukazoval cestu.

Podléháme snad tomuto trendu nyní i my novináři? Pro ty, kteří pozbyli orientace, dnes koneckonců existují hotové recepty, v Polsku je servírují veřejnoprávní instituce.

„Veřejná média jsou tady od toho, aby šířila argumenty vládního tábora“

Tak alespoň definuje roli nyní de facto zestátněných televizních a rozhlasových kanálů Krzysztof Czabański. Czabański, sám bývalý novinář, je od roku 2016 v čele Rady národních médií, již ustanovila parlamentní většina ovládaná stranou PiS (Právo a spravedlnost) a jež kontroluje někdejší veřejnoprávní stanice.

Z veřejných vysílacích stanic se stala hlásná trouba vlády

Podle Czabańskiho přece vláda uskutečňuje program, který byl občany ve svobodných volbách de facto požehnán, tudíž by bylo zvláštní, pokud by veřejnosti zůstal utajen.

Existují novináři, kteří si takové interpretace berou za vlastní. Z veřejnoprávních stanic se tak stává hlásná trouba těch, kteří vládnou. Lze pak ještě mluvit o tom, že novináři ztratili orientaci? Jde o čirý cynismus? Nebo snad nejde o nic jiného než o oportunistický, radikální kariérismus vlastních kolegů?

Martone, před týdnem ses mě ve svém sloupku zeptal, zda někdy cítím solidaritu s kolegy ve státních médiích. Moje odpověď zní: Velmi, velmi zřídka. Pokud vůbec, pak jen v minimu případů. Existují totiž kolegové, osamělí bojovníci, outsideři, kteří tam pracují a snaží se zachovat si svou novinářskou páteř. Dominuje však trend se přizpůsobit a výsledek vypadá tak, že se někdejší média veřejné služby – dobré dva roky pod vládní kontrolou – stala nástrojem propagandy.

„Možná jsme svobodě nedorostli“

Situace mi připomíná komunistické časy. Většina Poláků si sice stěžovala na systém, ale nakonec musel každý nějak přežít. Bylo jen málo těch, kdo měli odvahu a možnosti odmítnout pochybné kompromisy. Dnes už v Polsku není totalitní systém, dnes máme svobodu. Možná jsme ale té svobodě nedorostli, nebo nám dokonce hrozí, jak jsi napsala ty, milá Terezo, že se staneme „oběťmi sebe sama a svobody, již jsme dosud nestrávili“. Jsme tedy skutečně tak bezradní, jak se nám snaží namluvit ideologové, radikálové, nevědoucí?

Zahraniční kolegové se mě ptají, jak se mohlo zglajchšaltování médií veřejné služby podařit tak snadno. Na takovou otázku se těžko odpovídá – leda by se argumentovalo tím, že lidská povaha je v zásadě oportunistická. To by ovšem bylo naivní a zkratkovité. Stovky novinářů koneckonců z vlastní vůle odešly, když začalo být jasné, jakým směrem se veřejná média pod  vlivem PiS vydávají. Došlo dokonce k důrazným protestům a demonstracím.

A přesto se vládě dokonale podařilo dostat média veřejné služby pod státní kontrolu. Podobně PiS nyní přistupuje k reformě soudnictví, kterou již dva roky pranýřuje opozice a Brusel. Navzdory ostré kritice pokračuje PiS prostě tvrdohlavě dál, to je jejich metoda. Lidé, kteří touží po tvrdé ruce a po černobílém světě, jim na tyto metody skáčou. O liberalismu si nemyslí nic dobrého, ten by s sebou přinesl přespříliš svobody. Právě to se ovšem očividně snáší obtížněji než systém plný nátlaku a omezení.

Novináři podle vládní linie – z naivity a oportunismu

Nejsou to pouze nacionálně-konzervativní voliči, kdo podporuje autoritativní styl vlády. Rovněž kolegové na něj ochotně skáčou. Ten nebo onen možná najde svůj osobní ukazatel, když naslouchá šéfovi Rady národních médií. Mnozí snad také postrádali pevnou ruku: Teď je konečně tady. Z novinářů se stávají aktivisté, již se mimochodem vyskytují na obou stranách plosko-polské barikády. I levicově-liberální média nedoceňují některé své role a stávají se v první řadě průkopníky svojí ideologie.

V Polsku je tak stále méně mediálních zpráv, na které se lze spolehnout. Zdá se tedy, že dobrá novinařina, takzvaný „slow journalism“, má dobré vyhlídky. Naše dějiny ukázaly, že my Poláci umíme být vzdorovití. Jednou budou mít lidé propagandy dost.

Čím více omezování, tím více kreativity, to už ukázal systém státní censury. Čím více propagandy, tím více koutků pro dobrou novinařinu. Doufejme.

Jsem zvědavá, jak to v tomto ohledu vypadá na Slovensku. Co říkáš, Michale?