Smíšená čtyřhra: Visegrádská skupina #8 | Polsko
V neposlušnosti je naděje

Rostoucí politickou apatii nepozorujeme pouze v Maďarsku. Také v Polsku postupně ubývá opozičních tendencí. Smířili se snad Poláci s představou, že postupně přicházejí o svobodu? Autorka našeho sloupku Monika Sieradzka stále ještě vidí drobnou naději.

Od: Monika Sieradzka

Milý Mártone,

píšeš, že Maďarsko upadlo do zcela ojedinělé apatie a protestů ubývá. Bohužel musím říci, že v Polsku to vypadá hodně podobně.

Jeden detail z mnoha, na kterých svoje pozorování zakládám: V roce 2015 postavil „Výbor na obranu demokracie“ (jedno z prvních občanských opozičních hnutí) malý stánek před sídlem předsedy vlády ve Varšavě – zpočátku to byla lavička a několik židlí, pak stany, nakonec maringotka. V opozičním základním táboře se pořád něco dělo: Lidé demonstrovali, diskutovali a přeli se, aktivisté z celé země tu čerpali energii pro namáhavý boj na konzervativním venkově, projíždějící řidiči sundavali nohu z plynu a troubili na znamení solidarity.

Už několik týdnů je tento důležitý symbol pryč! Byl to pro mě šok. Po opozičním ostrůvku nezbylo ani stopy. Všechno zmizelo.

Copak už jsme se my Poláci smířili s myšlenkou, že nám kradou svobodu? Jsme přece svobodymilovný národ – nebo se za něj přinejmenším pokládáme! Na stěny si s oblibou věšíme portréty předků, kteří vzdorovali cizím okupačním mocnostem a posléze komunistům. Přesto si teď neuvědomujeme, že naše svoboda je kousek po kousku oklešťována.

Právě v uplynulých týdnech padla poslední bašta, Nejvyšší soud. Rozuměj: Ocitl se pod vládní kontrolou. Prosadila to vládní většina krátce před parlamentní letní přestávkou. Situace už možná není nepřehledná pouze pro zahraniční čtenáře. Strana PiS neustále přichází s novými změnami zákonů, jejichž cílem je zkomplikovat a znepřehlednit justiční reformu – nejenom pro úředníky v Bruselu, nýbrž i pro vlastní občany.

Obyčejní Poláci to ovšem ve svém každodenním životě nijak nepociťují, takže jim to ani nepřijde nebezpečné – raději si užívají hezké léto. Díky zavedení přídavků na děti – šlo o vlajkovou loď mezi projekty PiS – může vyjet na dovolenou tolik rodin, jako ještě nikdy předtím. Ekonomika běží na plné obrátky, konzum roste. Kdo by si tedy ještě lámal hlavu s politiky ve Varšavě?

Většina lidí mlčí a sehrává tak roli, kterou jim přisoudil režisér Kaczynski– totiž roli statistů, přesně jak jsi to popsal ty, Mártone. Až se jednoho dne probudíme v soudní síni a nebudeme mít šanci na spravedlivý proces, bude už pozdě.

Já se poněkud sarkasticky a sebeironicky utěšuji tím, že moji krajané rádi rebelují. V Polsku je zcela normální obcházet zákony, lidé jsou na to dokonce ještě hrdí. Nedovedu si proto představit, že by u nás mohla zavládnout diktatura. Věřím ve sklon k neposlušnosti, který máme v krvi. Jsem zvědavá, jestli se v budoucnu moje víra ukáže jako oprávněná, nebo jako naivní.