Goethovi stopaři
S kečupem nikdy!

Plzeňská pionýrka a milovnice jezevčíků navštěvuje korunovaci královny bílých klobás 

Od: Miroslava Tolarová

Klobásky mám obvykle ráda, tak proč nevyrazit za těmi pravými, bílými, bavorskými? Zvláště, když jsou spojeny s volbou „královny bílé klobásy“! Podle názvu a stručného popisu by to mohla bezva recesistická akce. Vyrážíme tedy s kamarádkou Barčou do bavorského Bodemaisu a těšíme se na jídlo i na trochu zábavy.

Zaparkuji auto, vypnu motor a vím, že jsme tu správně. I přes zavřená okna už slyším typickou bavorskou dechovku. A když dorazíme na náměstí, lidi před pódiem dokonce hromadně zpívají. Obhlížím situaci – prostranství je úplně zaplněné lavicemi a stoly, najít volné místo je docela problém. Jéžiš, to je fakt nafukovací klobása a preclík? Přemýšlím, jestli jsem viděla někdy něco víc... divného. S tímhle se prostě musím vyfotit... Tohle totiž překonává i trůn, který je tu vystavený. Červený potah, jakoby zlaté područky a slavobrána vyzdobená bavorskými stužkami a miniaturními klobáskami a preclíčky.

Dobrá, jdu si projít stánky. Klobásy, ochutnávka hořčice, pivo... To počká, zaujal mě stánek s nejrůznějšími koláči a dorty. S čokoládou, vaječným likérem, ořechy, višněmi, prostě radost vybírat. Skoro to vypadá, že se několik ženských domluvilo, napeklo a teď tu prodávají. Skvělý nápad, dorty jsou úžasné a nejde jim odolat. Tak sem se ještě vrátíme.

Tak trochu jiné království…

Už dlouho před začátkem volby je jasné, že se tu něco podobného bude dít. U několika stolů jsou transparenty na podporu kandidátek. Monika, Julia a Bianca to budou mít evidentně snazší než další kandidátky. 

Miroslava Tolarová na korunovaci | Foto: Miroslava Tolarová Úderem druhé hodiny přichází moderátor Wolfie a za chvíli na jevišti vítá Steffi, loňskou královnu bílé klobásy. Je to její poslední den v roli královny, děkuje za to, co všechno za ten rok zažila. Děkuje své rodině, děkuje králi bílé klobásy. Cože? On existuje i král a královna? Sakra, to vypadá, že to tady někdo myslí opravdu vážně. A když se poté Steffi skutečně dojme a část proslovu jí dojetím přeskakuje hlas, jsem doma. Tohle není recesistická volba. Páni, oni to myslí vážně. Jestli správně rozumím, královna bude Bavorsko a jejich bílé klobásky reprezentovat na dalších akcích. Dobrá, tak tedy jdeme na to.

Na pódium přichází porota a pomalu začíná představování jednotlivých kandidátek. První, druhá, třetí... celkem šest dívek v dirndlu – lidovém kroji, který dává vyniknout jejich přednostem. Nedivím se, že se chlapům kroje, a dirndl obzvlášť, tak líbí. Původně se dívek přihlásilo sedm, ale jedna se nedostavila. Možná zjistila, že bílé klobásky vlastně vůbec nemá ráda... :-)

Jedna dívka je z Kolína, další má kořeny v Kanadě, jedna ráda lyžuje, druhá je řeznice, další jezdí na bruslích. Tady to opravdu někdo bere vážně. Když na pódium vyvolají kandidátku Moniku, náměstí zabouří. Potlesk, pískot, zvony, zvonce... Aha, takže tahle je místní. Cokoli řekne, stoly vlevo pod pódiem rozvášní.

Možná bych se smála taky, ale při představování a rozhovorech s jednotlivými děvčaty poznávám, že jsem se mnoho let učila německy naprosto zbytečně. Prostě němčině nerozumím. Ne, jinak. Německy bych možná rozuměla, ale bavorsky jsem se nikdy neučila. Vůbec se nechytám a mám dojem, že moderátor i kandidátky mluví nějakou úplně jinou řečí, kam jen občas náhodou pronikne německé slovíčko.
Volba klobásové královny | Foto: Miroslava Tolarová

Klobásky pro pokročilé

Další soutěžní disciplínou je kvíz. O bílých klobáskách – jak jinak! Kde byla vynalezena speciální hořčice? Proč je bílá? Jaké koření tam patří? Už vím, jak se mají správně servírovat a že je nikdy nemám kupovat v supermarketech. Vždycky jen u řezníka. Dobře, když o nich tedy tolik básní, jdu si je dát.

Na talířku se mi ocitá páreček klobásek tlustějších, než jsem zvyklá, k tomu dostanu kremžskou hořčici a preclík. Jen jeden? No, dobře, tradice je tradice. Kousnu do toho a ejhle. Ona je ta klobáska nějaká úplně jiná, než jsem zvyklá. Žádná opečená mňamka, ale střívko, které nejde ani pořádně ukrojit, protože není křupavé. Jestli ono to nebude tím, že jindy jídávám Bratwurst, ne Weiβwurst! Ale co to? Ta hořčice není kremžská, ona je sladká! Páni, tak to je zrada, tohle jím poprvé v životě... Ale jo, chuťově není klobáska úplně špatná, ovšem musí se sníst ještě za tepla. Konec druhé nožičky vystydl a to pak opravdu není nic moc. Ovšem preclík je fantastický, ten kdyby někdo začal péct i u nás...

Ale zpátky na jeviště. Tam se schyluje k další disciplíně. A mimo jeviště k pořádnému dešti. Takže ve chvíli, kdy se dívky snaží pochytat lidi, co drží písmenka podivných bavorských slov, se spousta lidí snaží pochytat deštníky, plachty a podobné věci, které najednou poletují po celém náměstí. Prší chvíli tak silně, že i program je přerušen. Ale jen na chvilku.
Na trůně královny bílých klobás | Foto: Miroslava Tolarová

Sněhurka po bavorsku

Pak už přichází čas na závěrečné vyhodnocení. Wolfie, sám v typických kraťasech s padacím mostem, si nechá všechny dámy pěkně nastoupit, zdobené dirndly jsou opravdu krásné. „To je jak Sněhurka a sedm trpaslíků, ale tak nějak obráceně. Jeden skoro dvoumetrový trpaslík a sedm Sněhurek, tedy kdyby přijela i ta poslední kandidátka,“ poznamená Barča a já jí se smíchem musím dát za pravdu. Ta představa je naprosto přesná. Tři dívky posílá Wolfie z pódia rovnou pryč, zbylé jsou finalistky. Ve tvářích je znát pořádné napětí. Bum, další jde pryč. Zbývá jen místní favoritka Monika a Christin, sympatická dívka, která prodává v řeznictví svých rodičů.

Nervy jsou čitelné jak ve tvářích obou kandidátek, tak i všech těch, kteří na náměstí navzdory dešti zůstali. A musím přiznat, že jsem zvědavá i já a opravdu s napětím očekávám verdikt. Tadáááá! Novou královnou bílých klobásek (v češtině to zní ještě mnohem divnějí než v němčině) se stává Christin. Objímání, gratulace, květiny, trůn, korunka. Kdybych nevěděla o klobáskách a preclících na slavobráně, myslela bych si, že jde prostě o regionální kolo klasické soutěže krásy. Do chvíle, kdy Christin dostane své žezlo. Žezlo s klobáskou na vrchu...

Tááák, tituly jsou rozdány, tak hurá ještě pro jeden dortík. Smůla, všechny jsou vyprodané, přišly jsme s Barčou pozdě. Tak si alespoň koupíme klasickou klobásku (tedy Bratwurst) v housce a preclík. „Za rok přijedem’ zas, ne?“ pronese cestou k autu Barča. Ehm, jak bych tak odpověděla? Nejlépe slovy českého klasika Járy Cimrmana: Bylo to sice pěkný, ale že bych to musela vidět znovu... Ale už vím, že největší zvěrstvo je dát si Weiβwurst s kečupem. Slibuju, že to opravdu nikdy neudělám! Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!