Pár otázek pro
Alexandra Nesanela Frieda

„Mám stejný pocit jako ve 30. letech. Stojíme před velkým ohrožením. A když vidím úspěchy nacionalistů, mám strach,“ říká muž, který přežil holokaust.

Foto: Pavlina Jachimova © Goethe-Institut Prag

Jak vidí člověk, který už prožil zřejmě vše, události posledních let?  
 
Je to tragédie. Není to ještě tak dlouho, co skončila druhá světová válka, při které zemřelo na 68 milionů lidí. A nyní se Rusko opět rozpíná a Evropa se rozděluje. Musíme nyní posílit pozici Bruselu a Štrasburku. Unie se však také musí změnit, měla by respektovat jednotlivé země a vnímat jejich iniciativy, aby se státy, které rebelují a chtějí tak zničit celistvost Evropy, zase zklidnily. Mrzí mě, že mezi ty rebelující hlasy patří i bývalý český prezident. 
 
Myslíte asi Václava Klause…
 
Foto: Pavlina Jachimova © Goethe-Institut Prag Ano, měl jsem za to, že je člověk, který myslí demokraticky, ale nechápu, jak by demokraticky smýšlející člověk mohl podporovat Vladimira Putina a být proti jednotě Evropy. Vždyť Rusko zase obnovuje onen šovinismus, který vznikl v 19. století. Když vidím na záběrech z přehlídek mašírovat desetitisíce vojáků, jímá mě strach. Znovu se mi před očima objevuje Stalin a vše, co napáchal. Putin hraje hru, kterou mu bohužel mnozí lidé věří. Doufám ale, že mu na to Česko a svět neskočí. Rusko je sice země, která zachránila lidstvo před fašismem, ve válce zahynulo 27 milionů Rusů, což byla ohromná oběť, ale také je to země, která se z té války nepoučila. 
 
Vy jste zažil největší hrůzy války a přežil je. Máte zkušenost, kterou nic nemůže nahradit... 
 
Vždy, když mluvím o druhé světové válce, o tom, co se tehdy stalo, ničí mě to. Stále slyším tu pískající lokomotivu v Žilině, která odvážela mé kamarády na smrt. Vždy, když mluvím o blízkých, které jsem ztratil, o milované mamince, andělovi, kterou zavraždili v Osvětimi, mám hrozivé pocity. Nerozumím tomu, proč jsem přežil právě já a tolik mých přátel ne. Byli tím vlakem odvezeni do Treblinky a tam zastřeleni. 
 
Foto: Pavlina Jachimova © Goethe-Institut Prag ... nepřipomíná vám současná situace dobu před druhou světovou válkou?
 
Ano, dají se rozeznat elementy, které k tomu míří. Nemyslím si, že by Rusové opravdu chtěli třetí světovou válku, ale když se podíváte na to, co se stalo na Krymu a Ukrajině, nikdy nemůžeme vědět, jak to může přeskočit. I proto je důležité, aby Evropa chránila malé státy ležící na okraji Ruska. Ty malé státy, které za Hitlera dělaly hrozné krutosti Židům a dnes se tak moc bojí: Litvu, Lotyšsko, Estonsko. Když se Evropa nepochlapí a nedá dohromady, může v budoucnu dojít ke konfliktu. Svět nyní mluví o našich problémech. Ekonomických i politických. Klíčem však dle mě je, aby evropské státy držely pohromadě. A aby Evropa výrazněji zakročila v případě problematických států, jako je Polsko či Maďarsko. A to se neděje. Evropští představitelé zavírají oči. Mají strach.  
 
Mluvil jste o Rusku jako o velké hrozbě. Nepředstavujeme větší hrozbu my, naši sousedé, nacionalismus, že jsme opět ochotni dávat určité skupině lidí vinu za cokoliv?
 
Když se mluví o nacionalismu, mluvíme stále jen o Hitlerovi. Nemluvíme o lidu, což je chyba. A teď nemám na mysli jen ten německý. Podívejte se do Litvy, Estonska, Lotyšska, Polska, ti lidé zločincům pomáhali. A celá Evropa přihlížela a přihlíží i teď. Vždyť bylo před pár dny sedmdesáté výročí pogromu v polském městě Kielce, kde rok po válce dav bezdůvodně zlynčoval čtyři desítky Židů. A dnes se Polsko tváří, že se to nikdy nestalo. Ale nemusíme zůstávat jen v minulosti. Ve světě se stále dějí zvěrstva, a nikdo nic nedělá. Proto říkám, že Evropa, která zabíjela vlastní děti, musí konečně vyjít ven s pravdou a omluvit se. Sice jsme slyšeli politická prohlášení, že se to nesmí nikdy opakovat, ale to je málo. Vidíme dnes Evropu ve velké krizi, Evropu plnou šovinismu a nacionalismu.

Foto: Pavlina Jachimova © Goethe-Institut Prag Jak to myslíte?
 
Když se podívám do Polska, Maďarska, také na Slovensko, na úspěchy nacionalistů a fašistů, pak musím přiznat, že mám strach. Protože tehdy, když jsem byl osvobozen z pochodu smrti, 3. května 1945, a vážil jsem pouhých 35 kilogramů, tehdy jsem věřil, že to bude jinak, že se to změní. Že se Evropa poučí. Ale dnes mám stejný pocit jako tehdy ve 30. letech. Že stojíme před velkým ohrožením. Když se podíváme na brexit, na to, kolik je opět v Německu fašistů, uvádí se 10–20 procent, pak dostane člověk strach. Protože jestliže jsou teď nepřítelem číslo jedna muslimové, pak to mohou být Židé a pak další skupiny obyvatel. U Hitlera to byli nejdříve Židé, pak Slované, Sinti a Romové.
 
Žijete částečně v Česku a v Německu. Vidíte rozdíl v tom, jak uprchlickou krizi vnímají Češi a jak Němci?  
 
Češi i Slováci jsou velmi proti přijímání uprchlíků, ale myslím, že je to trošku nespravedlivé. Samozřejmě, Němci udělali velkou chybu, když kancléřka Merkelová řekla, že dokážeme přijmout všechny. Udělala chybu, že nekontrolovala, kdo je kdo. Většina příchozích chce jen v klidu žít s rodinou a dětmi, ale i malé množství fanatiků, jací jsou v Islámském státu, může způsobit nedozírné škody. Nemůžeme brát každého, kdo přichází, ale musíme pomáhat lidem, kteří trpí.

Vyprávíte o svém osudu v Česku i Německu. Kde jste lépe přijímán?
 
Jen za poslední dva měsíce jsem měl sedm přednášek. Větší zájem je v Německu. V Česku jsem doma, ale tento stát nemá tu sílu studovat minulost tak silně jako Německo. Německo bylo iniciátorem těch strašných křivd a oni se z historie ponaučili. České školy mě často vítají, ale v Německu se o mě bijí.  
 
Máte pocit, že lidé chápou, co jim chcete říct?
 
Strašně se těší, většina z nich nikdy neviděla Žida. Kolem čtrnácti let je zajímají jiné věci, ale starší, v šestnácti osmnácti letech, už naslouchají více. S dospělými je to pak úplně jiné. Řeknu vám jednu humornou historku: právě za mnou tady v Praze v Goethe-Institutu přišel po besedě jeden pán a řekl mi: „Nechtěl byste se stát naším prezidentem?“ A já na to: Možná že jo!