Pár otázek pro
Blixa Bargeld: moje jméno je modré

Jméno hudebníka Blixy Bargelda je od počátku osmdesátých let spjato především se skupinou Einstürzende Neubauten, která pomohla definovat industriální hudbu, aby ji zároveň svou tvorbou výrazně překročila. Bargeld je nyní na evropském turné se svým italským spolupracovníkem, skladatelem a multiinstrumentalistou jménem Teho Teardo. Letos vydali druhé společné album Nerissimo a v neděli 18. září je představil v pražském paláci Akropolis.
 

PK: Je to vlastně vaše jediná dlouhodobější hudební spolupráce vedle skupiny Einstürzende Neubauten. Jak se rozvinul váš vztah s Teardem od první společné desky Still Smiling?
 
BB: Existoval jeden hlavní důvod pro vznik našeho druhého alba. Společné hraní nás začalo bavit: s prvním albem jsme hodně cestovali a viděli jsme, že živé hraní funguje. Ovšem chcete-li uspořádat další vlnu koncertů, musíte nabídnout další album. Tak to v hudebním byznysu chodí. A tak jsme to udělali. Samozřejmě: velmi mě těšil proces vzniku alba, i samotné album Nerissimo mám velmi rád. Ale vlastně jsme potřebovali důvod, abychom mohli hrát dát.
 
PK: Dobrá, to zní jako racionální důvod. A vedle toho - 
 
BB: Vedle toho tu byla jistě celá řada iracionálních důvodů.
 
PK: Bylo pro vás snadné vytvořit druhou vlnu repertoáru? 
 
BB: Kdyby to bylo snadné, asi by mě to nezajímalo, protože mě snadné úkoly nepřitahují. V žádném případě to nebylo “snadné”. Mezi těma dvěma alby je několik rozdílů. Především na to první se dostal materiál vzniklý během delšího období: nabízeli jsme si textové i hudební nápady, které nás napadly před časem, zůstaly nevyužité a náhle se velmi dobře hodily. Zatímco na Nerissimo vzniklo všechno výlučně pro toto album. A v kompaktním, docela krátkém čase.
 
PK: Na obou albech zní i italština. Je pro vás spolupráce s Teardem příležitostí, abyste prověřil či znovu promyslel svůj vztah k Itálii? 
 
BB: Něco na tom je, ale vlastně na to nemám odpověď. V různých jazycích zpívám už od roku 1993, kdy jsme s Einstürzende Neubauten natáčeli album Tabula rasa: každá píseň tam má text ve více než jednom jazyce, zpívá se tam i latinsky. Mnohojazyčnost mě od té doby provází - ale zpívat italsky, to je pro mě nové. Na albu Still Smiling je píseň Mi scusi, kde se v zásadě omlouvám za svůj akcent. A mluvím o tom, jaké to je, zpívat v jiném jazyce.
 
PK: Ano, zpíváte tam "Wer bin ich in einer anderen Sprache?” (Kdo jsem v jiném jazyce?) a  také  "Kann ich in einer anderen Sprache küssen?” (Dokážu líbat v jiné řeči?). Je to v čemsi typicky vaše píseň. Zdá se vám uvažování a přístup Teha Tearda nějak charakteristicky italský, nebo mediteránní? 
 
BB: Ne. NE. Jeho přístup se mi nezdá mediteránní. Zdá se mi velmi… Tehův, jeho vlastní. A také mi jeho přístup k hudebním nástrojům připadá podobný mému: zajímá ho materiální aspekt nástrojů, zajímají ho místa. Když se v nahrávacím studiu rozbila klimatizace, první co Teho udělal, bylo, že šel nahrát zvuk rozbitého air conditionu. To je mi absolutně blízké.
 
PK: Nerissimo znamená “nejčernější”. Zpíváte v té písni třeba o modré barvě hlasu. Zajímá vás synestezie, spojujete si barvy se zvuky?
 
BB: Ano, jsem synestetik. Stejně jako moje dcera.
 
PK: Co to znamená? 
 
BB: Hrajeme tu hru často v autě. Říkáme si: Jakou barvu má tohle slovo, tohle písmeno, tohle číslo? Nezacházím tak daleko jako někteří skladatelé, třeba Skrjabin, pro které měly barvy noty a tóniny, což pak v jejich hudbě hrálo roli. Tak to nemám: ale písmena a čísla vnímám barevně. Písmeno A je pro mě odjakživa červené. Bylo zábavné shledat, že dcera, které je teď osm, to má po mně. Společně si děláme legraci z maminky, protože ta nevidí barvy tam, co my. Ale původní inspirací tu byla palestinská báseň, jejíž autor říká: Nepíšu modrým inkoustem: to bych vypotřeboval moře. Píšu černě: abych spotřeboval temnotu. To mě zaujalo: a tak jsem si představil hlas, který zpívá černě - ne aby všechno ponořil do temné atmosféry, ale naopak: aby vypotřeboval tmu. 
 
PK: Jakou barvu má vaše jméno? 
 
BB: Moje jméno je modré! Žádné vysvětlení to nemá. Moje osobní teorie říká, že to souvisí s dobou, kdy se učíme číst. A s různými písmeny a tvary, které se učíme, nám do mozku prorezonuje ještě něco dalšího. Mám pocit, že teď, když je mi sedmapadesát let, začínají ty barvy, které po celý život vnímám, poněkud blednout…
 
PK: Jak je to s barvami zvuku ve vašich nových písních? 
 
BB: Jak už jsem zmínil, Teho Teardo rád pracuje s nástroji neobvyklým způsobem. Garantuji vám, že když si pozveme do studia klasické cellisty, budou do značné míry trpět. Chceme po hráčích dost neobvyklé věci, které je posouvají pryč z jejich komfortní zóny. Někdy to hraničí s mučením: třeba u hráče na basklarinet. Sedí tam a fouká a fouká, vyčerpáním rudý, ale skladatel ho nepustí, dokud není hotovo to, co potřebuje.
 
PK: Když je řeč o mučení: Nové album uzavírá píseň Defenestrazioni, ve které popisujete nepohodlí života na turné. Také tu citujete řadu “stupidních” otázek: “Vrátíš se zas k hraní s Nickem?” “Myslím, že co FM Einheit odešel, vaše hudba strašně vyměkla.” “Nebylo to strašné, žít obklopený Zdí?”
 
BB: Všechny ty hloupé otázky, citované v písni, jsem dostal. Některé z nich ani nejsou otázky.
 
PK: Je ten dotaz na Berlínskou zeď taky hodný zesměšnění? 
 
BB: Pro mě vlastně ano. Narodil jsem se v roce 1959, Zeď postavili, když mi byly dva. Neznal jsem jiný svět: ten život, tak jak tehdy plynul, byl pro mě normální. Bylo to jako žít na ostrově…

PK: Rád bych se ještě zeptal na jeden váš starší kousek. V Česku má pevnou pozici obchodní síť Hornbach. Před časem jste pro ně jako aktér účinkoval v sérii reklam: uměleckým přednesem předčítáte z jejich katalogu fakta o jedovatém postřiku či barvivech. Proč jste se pro to rozhodl? 
 
BB: Proč? Protože mi dali dost peněz! A měl jsem dobrý pocit z toho, že v Cannes, na festivalu reklamních filmů, jsme získali stříbrnou medaili.