Pár otázek pro...
Jaroslav Rudiš: Němci od nás očekávají humor

S Jaroslavem Rudišem o hlučném ostrově v tichém oceánu Braniborska, „vysoké“ kultuře a o tom, že Kafka se dá zpívat.

Kde jste doma? V Berlíně? V Lomnici nad Popelkou?
 
No, tuhle otázku si občas sám kladu. Teď jsem na skok v Lomnici, kde člověk cítí, že tady má nějaký kořen, který nejde úplně přeříznout. Z Berlína se do Podkrkonoší vždycky těším, do sauny v Jičíně, na pivo s kamarády, na historky... A z Lomnice se zase naopak těším do Berlína, na jiné historky, na pivo a taky do sauny... Je taky otázka, co
je to vlastně ten domov: zda místo, kde člověk vyrostl, kde bydlí, nebo to je i jazyk, kultura, protože v tom jsem dneska určitě doma na obou stranách. Spíše se snažím všechno vnímat jako celek. Ale hlavně jsem pořád na cestě, pokud
možno vlakem…
 
Pořád vás drží?
 
V Lomnici mám v pracovně mapu rakousko-uherských železnic z roku 1901. Rád po ní cestuju. Člověk si uvědomí, kolik je na ní takových pulzujících velkých srdcí. Center,
kolem kterých jsou železniční tratě zhuštěné – Praha, Brno, Vídeň, Ostrava, Budapešť. A z nich se pak vinou žíly, které utíkají až někam do Haliče, dnešního Rumunska, do Chorvatska, Terstu… To mě pořád fascinuje. Železnice je něco, co nás tady ve střední Evropě propojuje.
 
Chtěl jste být železničář?
 
Ano, jako můj dědeček Alois, který byl výhybkář, nebo strýc, který byl výpravčí, ale nakonec jsem dostal ty silné brýle a strojvedoucím ani výpravčím se nestal. Jsem vlastně rád, ale ten koníček mi zůstal, stejně jako Alois Nebel mám poměrně rozsáhlou sbírku jízdních řádů. Zajímá mě, jak se do nich obtiskly dějiny naší části Evropy. Nakonec i komiks Alois Nebel je právě o tomhle – o dějinách a železnici, které nás drží ve své moci.

Hádky a fackovačky a objímání

V Berlíně jste zakotvil před šestnácti lety. Překvapuje vás něčím ještě?
 
Samozřejmě... Tak jako je celé Německo rozličné a různorodé, stejně rozličný a různorodý je Berlín. Když k němu míříte, jste ze všech stran obklopeni takovou zvláštní prázdnou tichou krajinou. A pak tu je najednou tohle obří město. Berlín je jako hlučný ostrov v tichém a rozlehlém oceánu Braniborska. Vystoupíte v tom pohyblivém městě, které nejde chytit, různobarevném lidmi, kteří tam žijí, v němž je neustále co objevovat. To mě na Berlíně fascinuje, jeho proměnlivost a prchavost; město, které vždycky přitahovalo a přijímalo nově příchozí, taková malá Amerika. Nejenom teď, ale kdysi třeba hugenoty prchající z Francie před náboženským pronásledováním, nebo z českých zemí protestanty po Bílé hoře.
 
Jak se uživí český spisovatel v Německu?
 
Tak nějak to jde, někdy hůř, jindy líp. Já jsem se vlastně díky tomu, že ovládám němčinu, stal tak trochu i německým autorem. Všechny knihy, které jsem vydal česky, mi vyšly v německém překladu a ožívají i v jiných formách, třeba jako divadelní nebo rozhlasové hry. Ale jen psaním knih bych se neuživil. Píšu do novin, podílím se na filmových a televizních scénářích – na podzim se začne v Praze natáčet kriminálka pro televizi ARD s hodně svérázným česko-německým vyšetřovatelem, který víc než svou práci miluje divadlo a vyšetřování taky inscenuje jako divadelní kusy. Taky po Německu absolvuju hodně literárních čtení. Mám kliku, že umím jazyk, jinak by nic z toho nebylo
možné. Němčině jsem zvláštně propadl už na gymplu a tenkrát mě samozřejmě nenapadlo, že jednou v ní budu i pracovat.
 
Tahle dvojjazyčnost by vlastně pro nás Čechy měla být přirozená.
 
Určitě, a taky dlouho byla. Že jsme o tohle přišli, je jedna z největších kulturních ztrát minulého století. Mě vždycky fascinovala česko-německá minulost, to klopýtání, hádky
a fackovačky a objímání. A zajímá mě i naše přítomnost, to, jak se s tím vším vyrovnáváme. Sudety a Německo jsem už od dospívání prozkoumával, tenkrát tedy jen východní Německo, třeba Sasko. Když umíte německy, je to výhoda: porozumíte víc tomu, co se odehrálo v Sudetech, můžete si přečíst Kafku v originále, pochopíte, že historie jde „přes hranice“. Rozumíte tomu, co se v Rakousku nebo Německu děje, vnímáte naši zemi jako součást většího celku. A taky mi připadá fascinující, že když umíte německy, tak umíte tak nějak líp i česky.
 
Jak to myslíte?
 
Němčina je v češtině jasně přítomná a obtisknutá. Nemyslím jen všechny ty germanismy, ale i tím, jak je vystavěná, jak pracujeme s příponami a předložkami, nebo všechna ta přísloví a přirovnání, to vše je odvozené z němčiny. Každý Čech, i když tvrdí, že neumí německy, německy trochu umí a zná minimálně sto německých slov. To je velká výhoda.

Všichni vědí, co je to Bier, klein, groß, guten Tag, auf Wiedersehen, danke, bitte, kaufen, Hände hoch – ruce vzhůru... To poslední je samozřejmě takový nablblý český vtip. Ale
naučíte se ho v první třídě na základce v Lomnici o přestávce.
 
Kolik autorských čtení v průměru absolvujete?
 
Záleží na konkrétním titulu. Národní třída, moje zatím poslední kniha, měla v Německu celkem velký ohlas, větší než u nás, a když se o ní hodně píše nebo dáváte rozhovory, samozřejmě dostáváte nabídky přijet tam a tam. S Národní třídou jich bylo kolem čtyřiceti, možná víc. V Německu jde také o propracovanou formu podpory literatury a autorů, za čtení dostanete dobrý honorář a ještě tam nějaké knížky prodáte. V řadě zemí autorská čtení nefungují, a pokud ano, dostanete za ně málo nebo vůbec nic, třeba ve Francii.
 
Co při čteních zažíváte, objevujete?
 
Číst živě mě zajímá. A pak také propojování literatury, přednesu a živé hudby, jak to třeba právě teď zkoušíme s Kafka Band a texty Franze Kafky v divadle v Brémách. Dá se Kafka zpívat? Samozřejmě. Jen musíte přijít na to, jak. Literaturu vnímám hodně muzikálně, písmena jsou tóny, slova jsou akordy, věty mají vždy melodii a kniha rytmus.
V Brémách v divadle v adaptaci Národní třídy kus textu herci zpívají – a přesně tak jsem to vlastně chtěl vždycky slyšet, jako takovou temnou sídlištní operu.
 
A co při čteních zažívám? Samozřejmě spoustu historek a setkání, často přijdou lidé, kteří mají nějaký vztah k Česku, třeba právě historicky, že babička nebo rodiče byli
ze Sudet. Taky mi to umožňuje hodně poznat Německo, Rakousko a Švýcarsko.
 
Co jste zjistil?
 
Hlavně u Německa si člověk uvědomí, jak my Češi někdy tuhle zemi vnímáme jako takovou jednolitou masu, kde se mluví jedním jazykem, ale to není pravda. I ta němčina je mnohdy hodně odlišná. Německo je velmi různorodé a historicky zvláštně pospojované. Vystoupíte z vlaku v krásném středověkém městě Tangermünde na Labi a najednou zjistíte, že se nacházíte uprostřed Německa v oblasti Stará marka, které má historickou spojitost s Čechami. Jste sto kilometrů od Berlína a narazíte na sochu Karla IV. To si pak uvědomíte, jak byla Evropa ve středověku vlastně hrozně „malá“ – a že ten izolacionismus přítomný v české politice je směšná věc. Čechy a Morava nikdy nebyly uzavřenou zemí, naopak z otevřenosti profitovaly. Ta uzavřenost, ten strach, to se stalo až po roce 1948 a pořád z toho v nás něco přetrvává.
 
Řeknou vám čtení něco o německém kulturním a literárním vkusu?
 
Spíš si uvědomím, jak stejní jsme, my Češi, Bavoráci, Sasové, Prusové, Rakušané; jak se někdy snažíme odlišit a jak je to trochu legrační. S tím vkusem to je těžké. Dost často
se u nás říká, že Němci nemají vkus. To je ale strašná kravina – v tom se ozývá ta prastará vesnice, která nerozumí sousední vesnici a chce se nad ni povýšit. A tak řekne, my máme vkus, my jsme chytří, my víme, co je dobré. A vy jste pitomci a burani a chlapi si na zábavě pak dají do huby.
 
A daří se vám tedy do německého vkusu strefovat?
 
Já se snažím psát tak, jak to umím nebo neumím, prostě stylem, kterým píšu – moc nad tím nespekuluju. Ale určitě jsou tam očekávání, možná spojená s tím, že diváci na čteních vědí, že jsem z Česka. My Češi totiž máme velkou kliku. Nevím, čím jsme si to zasloužili, myslím, že vůbec ničím, že to je jen náhoda, ale Němci nás mají hodně rádi.
Neznám žádný zlý vtip o Češích. Spojují si s námi příjemné věci, třeba humor, pohostinnost nebo pivo. Znají Prahu. To možná zní strašně jako klišé, ale tak to je. A myslím, že to vždycky Němci očekávají i na čteních, něco vtipného, humorného,
tragikomického, ironického... Podle mého, kdyby kniha českého autora neměla humor, tak si Němci budou myslet, že je něco špatně.
 
Takže němečtí autoři nemají humor?
 
No to je další věc. Proč si tolik Čechů myslí, že Němci nemají humor? Samozřejmě že mají, všichni na světě mají humor. Ale je to v každé části Německa jiné. A je spousta
vtipných německých autorů, můj oblíbenec je třeba Thomas Brussig, který napsal možná nejlepší román o pádu berlínské zdi Hrdinové jako my, o pošahaném, sebou a sexem posedlém mladém estébákovi, který tu zeď zboří svým zbytnělým penisem. Výborná groteska.

Jiná barva němčiny

Proč zrovna v Německu tvůrcům tak pomáhají? Německo je bohatá země a kulturu podporuje, nejen německou, ale i světovou. Celkově je to dáno rolí literatury,
divadla a „vysoké“ kultury a umění vůbec, pro instituce a spoustu lidí je to věcí určité prestiže. Někdy si tak říkám, jak dlouho to vydrží; přijedete na čtení do malého městečka, tam je třeba jen třicítka lidí, a přitom máte zaplacenou cestu i hotel a ještě dostanete slušný honorář. No, zatím to ale funguje.
 
Kdy tedy napíšete knihu přímo v němčině?
 
Asi se to stane. Německy jsem už napsal hodně textů, články pro noviny, kratší i delší povídky, podílím se na zmíněných scénářích, divadelních, rozhlasových i filmových,
a tam je samozřejmě pracovní jazyk vždycky němčina. A co se týče další knihy, už něco nosím v hlavě. Rád bych začal psát v zimě, to se bude hodit, hlavní postava je takový
zimní ztroskotaný Čech v Německu. Mám teď zkušenost, že si příběh sám řekne o jazyk. A musím přiznat, že u téhle knihy mě vůbec nenapadlo přemýšlet o ní česky.
 
Píše se vám v němčině jinak? Jste ukázněnější, „německy důkladnější“?
 
Člověk je možná trochu omezený. Ale možná se tím paradoxně dostane rychleji k tomu, co chce říct, odpadá určitý balast. Němčina toho, kdo přichází z jiné kultury, má trochu
jinou barvu, jinak se vám láme, má jiný „přízvuk“. V Německu žije řada úspěšných autorů, například z Ruska, kteří píšou německy – namátkou Wladimir Kaminer, jemuž vyšla řada knih i česky, nebo skvělá mladá autorka Olga Grjasnova.Když čtu její knížku, cítím tam pořád něco ruského, něco, co by německý autor nenapsal. Žijí nebo žili a v němčině píšou či psali další Češi, třeba Libuše Moníková, Jan Faktor nebo výtečný slam poetrista Jaromír Konečný, ten emigroval už v osmdesátých letech a usídlil se v Mnichově.
 
Existuje dnes ještě něco jako národní literatura?
 
Já si myslím, že jako autor si vždy přinášíte něco z vesnice, města a kraje, kde jste vyrostl, z hospody, kde jste si dal první pivo, a z lavičky, kde jste se poprvé líbal, proto budu v Německu vždycky vnímaný především jako český autor. A i do mých německých příběhů prosakují české history a postavy. Ale ta dvoujazyčnost a to, že pracuji v obou jazycích a zemích, mi pomohly vykročit z naší kotliny a získat nadhled nad oběma zeměmi.
 
Kdo další je pro vás z německy píšících autorů vzorem, inspirací?
 
Třeba Martin Becker, se kterým spolupracuju a který je můj kamarád; společně jsme napsali rozhlasové hry a pro Divadlo Archa před lety hru z benzinky na dálnici D1, takovou česko-německou tragickou operetu. Teď právě čtu jeho román Marschmusik, který se odehrává v Porúří. Je to kniha o jeho otci, který byl horníkem, a právě Porúří před lety prodělalo něco, čím teď prochází třeba Ostravsko, tak mi samozřejmě připadá silné to takhle číst. Potom je to třeba německo-turecký autor Feridun Zaimoglu: má neuvěřitelný styl a tah a mimochodem zná dobře Prahu a taky od něj něco vyšlo i přeložené do češtiny. Saša Stanišić je také můj oblíbený autor, ten má zase balkánské předky. Jeho první román se odehrává právě tam – a druhý, Noc před oslavou, který také vyšel česky, je příběhem o malé vesnici severně od Berlína, která se propadá do minulosti, magicky a tragikomicky. Ten román má skvělý humor a je teď v Německu nesmírně úspěšný.
 
Jak hodně se v Německu čte?
 
V tomhle jsme si my Češi a Němci hodně podobní. Čte se, chodí se na čtení, knihy se dávají jako vánoční dárky a tu a tam se zrodí kniha, kterou čtou úplně všichni. Takže myslím, že to s tou literaturou vůbec není prohrané, jak se občas říká. Ale jeden velký rozdíl tu nicméně je. Jednou z nejprodávanějších českých knih je pořád železniční jízdní řád. Ten už v Německu nevychází, je jen na internetu.