Móda
Franz měl styl

Co mají společného Kafka a móda? Pocit, že vždycky přichází pozdě. Honíme se za módou a rezignovat na ni můžeme jen do určité míry. Svým způsobem jsme jí vydáni na pospas: Protože ať už se oblékáme jakkoli, naše slupka vždy o něčem vypovídá.

Od: Amelie Kahl

Moje první vzpomínka na zájem o oblečení je spojená s tím, jak se mě maminka snažila nalákat na módní syntetická vlákna do školky. Tehdy jsem tam odmítala chodit. Mateřská škola pro mě byla zbytečnou činností, ztrátou času, která narušovala mou radost z pozorování neustálými výzvami k účasti na té či oné činnosti. Pořád se muselo něco dělat, a jestli je něco, co ve školce dělat nemůžete, tak je to nezapojovat se.

Maminka mě proto lákala na průhlednou košilku s modrým růžičkovým potiskem, ozdobnými švy a volánky. Skočila jsem na to jako straka, která právě našla diamant. Od té chvíle jsem dodržovala dohodu, že na oplátku budu chodit do školky - o jednu košilku bohatší. Své oblečení do školky jsem si od té chvíle vybírala sama. Ta košilka je symbol. Představuje mou první vzpomínku na prosazení vlastní osoby prostřednictvím vlastního módního projevu. Symbolizuje mé rozhodnutí, jak se budu po zbytek života prezentovat navenek. Volbu identity prostřednictvím oděvu, díky níž lidé rozkvétají, stejně jako je ničí; ale především před ní nemohou uniknout. 

 

Když přemýšlím o obecné definici pojmu kafkovský, spojuji si ho primárně s byrokracií. Nemožnost vymanit se ze systému, kterému je nucen se podřídit například Josef K. v románu Franze Kafky Proces. Musí akceptovat rozsudek smrti, aniž by si byl vědom své viny. Kafkovská situace popisuje bezmoc tváří v tvář mocenské převaze, jíž je člověk vydán na pospas. Vyšší moc je vnímána jako něco daného, o čem se nepochybuje a co je přijímáno jako součást života. Říká se, že Kafka je aktuální i dnes právě proto, že se tato beznaděj vztahuje i na mnoho dalších oblastí života - nejen na byrokracii. Groteskní bezvýchodnost rezonuje i v módním projevu. Franz Kafka to rozpoznal již v roce 1910, kdy sepsal své postřehy o módě. Franz měl styl; nejenže se sám nápadně dobře oblékal, ale své potěšení z oblečení svěřoval i papíru.

 
V tomto malém výběru deníkových záznamů, dopisů a úryvků z románů Kafka popisuje mimo jiné své módní postřehy. Jak je patrné z jeho textů, móda ho zajímá mnohem více jako výraz identity než jako moderní trend. Ale jelikož měl Franz styl, už tehdy věděl, že to, co dělá dobrý vkus, nejsou trendy. Ve svém deníkovém záznamu z 22. května 1912 si například všímá způsobu, jak na dámě visí kabát, aniž by kabát popisoval jako módní prvek. Vidí v kabátu šablonu neznámého člověka. Nejen samotný kabát prozrazuje něco o svém nositeli, ale také způsob, jakým je nošen, a v jakém je stavu. Vyjádření prostřednictvím oděvu lze hodnotit podle libosti. Já osobně ho hodnotím podle nálady. Někdy ho nesnáším ve dnech, kdy ho nevnímám jako možnost, ale jako povinnost, které se musím podřídit. Protože ať už se oblékám nebo neoblékám jakkoli, má slupka vždycky něco vypovídá. Jak mi padne kabát, je-li vyžehlený, nebo ne, z jakého je materiálu, zda je moderní, nebo naopak. Nemůžu se neoblékat. Leda bych se neoblékla doslova a vyšla na ulici nahá. Ale i z toho se dá něco vyvodit. Nemůžu vystoupit ze své nahoty. Nemůžu odložit sama sebe jako kus oblečení. Někdy mě trápí tato nutnost sebevyjádření coby kafkovské podvolení, stejně jako když si ve špatných dnech uvědomím: na módu sice lze rezignovat, ale na to, co vyjadřuje, nikoliv.
 
Móda je jako úkol, který je třeba splnit, aniž bychom věděli, o jaký úkol se jedná. Móda je předvolání k soudu jako v Procesu, aniž bychom věděli, kdy se máme dostavit. Móda je věčný pocit, že jdete pozdě. Když se domníváte, že jste ji právě pochopili, už je zase zastaralá. Zvláště v dnešní době, kdy se cyklus trendů opakuje tak rychle, že téměř dohání sám sebe. Trendy se překrývají. Jenže trendy jsou vlastně směrnice a pokyny, kterých se zoufale držíme, abychom neudělali něco špatně. Abychom byli součástí společnosti, abychom předstírali určitý zevnějšek, abychom patřili k nějaké scéně. Jasný proud trendů je úlevný pro ty, kdo se cítí zahlceni složitostí módního diktátu. Čím více se však módní cykly a trendy stávají nikami, tím jsou nepřehlednější a nepochopitelnější.

Trendy je všechno a nic. Ten, kdo přišel s tímhle módním pravidlem, musí být velký fanoušek Kafky. Na první pohled to zní jako obrovská svoboda, ale je to kafkovské. To, že zdánlivě nic není trendy, ještě neznamená, že už v módě nemůžete nic zkazit. Naopak: Jestliže dnes moderní nebo trendy není nic, ztroskotáte už při jen pokusu vypadat moderně. Každý, kdo se o to pokusí, už prohrál. Kdo chce vypadat moderně, musí snášet neustálé prohry a bude čelit nikdy nekončícím, opakujícím se porážkám a zklamáním. V postmoderním pravidle trendů „trendy je všechno a nic“ nemůže nikdo zvítězit. Prognóza zní jako rozbor klasických Kafkových děl při hodině němčiny, např. Zámku, Procesu nebo Proměny.
  Až do prvních let nového milénia stačilo k rozhodnutí o tom, jaký zvolit outfit, prolistovat módní katalog nebo navštívit velké nákupní centrum, abyste se ujistili, že to, co si hodláte vzít na sebe, je společensky akceptované a pravděpodobně správné. Módní katalogy a obchody byly vodítkem ke ztvárnění identity. Pojem módy se sice nezměnil, ale manuál, jak na to, je dnes složitější.

Potřeba identity a sebeprezentace vzrostla, a proto je i návod na módní vyjádření delší. Kým chci být, jak chci být vnímán? V postmoderní době už odpověď na tyto otázky vůbec není snadná. Ocitáme se ve věku nestejnosti: Ve středostavovské společnosti už není cílem standardizace a konformita či módní norma. Nahradila ji individualita, kterou nikdo nedokáže dešifrovat, ať nad ní spekuluje jakkoliv.

Móda naší snaze o sebevyjádření zdánlivě vychází vstříc. Nakonec je však jen záplavou informací o trendech, které přestávají být trendy v okamžiku, kdy je tak někdo označí. V trendech identitu, styl a výraz hledat nelze. To věděl už i Franz, který styl měl. Určitě by ho měl i dnes, o 100 let později. Kdybych si dnes psala deník, v němž bych pozorovala mladého Franze, jak proti mně v berlínském městském parku sedí na lavičce, popsala bych ho takto: