Úvahy
Komu patří Franz Kafka?

Otázka, komu patří Franz Kafka, zaměstnává posledních sto let nejednu mysl úporněji, než by to snad vůbec bylo nutné.

Od: Tomáš Moravec

Před pár lety se v jedné křivolaké uličce pražského Starého Města zničehonic objevil Franz Kafka. Měřil odhadem tři metry, sestával z festovního papundeklu, mračil se svou nakreslenou tváří na kolemjdoucí a v ruce držel malovanou ceduli, na níž byla anglicky, německy a rusky vyvedena informace o tom, že ty nejlepší a nejtradičtější suvenýry z hlavního českého města lze zakoupit v obchůdku hned vedle. Hádáte správně: jednalo se o reklamní poutač.

Papundeklový Kafka stál v té křivolaké uličce několik let, než se našel angažovaný občan (místní by řekli „rýpal“), který upozornil příslušné úřady, že takováto reklamní hnusota do centra Unescem chráněného města nepatří a tázal se, kdo probůh dal povolení k tomu, aby se Kafka téměř sto let po své smrti lepil na fasádu barokního domu a vydělával peníze nějakým krámkařům. Pražské úřady, o nichž je nutno říci, že se od dob Kafkových příliš nezměnily, začaly kontat. Zjistily, že povolení k umístění kafokoidního reklamního poutače nebylo nikdy vydáno, a že tedy třímetrový Franz u zdi už roky zevluje zcela načerno. Poslaly tedy majiteli přilehlého obchůdku s těmi nejlepšími a nejtypičtějšími pražskými suvenýry obsílku, v níž ho vyzývaly, aby si svého papundeklového Kafku strčil za klobouk či jinam, v každém případě ovšem rychle.

Dlouhý proces s Franzem

Protože se následně drahnou dobu nic nedělo, zaklepali na dveře obchůdku v křivolaké uličce dva páni strážníci, aby se mile, leč důrazně otázali, proč ta papundeklová příšernost (mysleli Franze) na ulici stále straší. „To je těžká věc,“ podrbal se na hlavě majitel obchůdku: „Já ten poutač nemohu odstranit, není totiž můj.“ I podivili se strážníci a namítli, že stojí-li před něčím obchodem reklama, dá se usuzovat, že k tomuto obchodu také patří. Pan majitel obchodu se suvenýry pravil, že ano, takto se usuzovat dá, ovšem dokazovat ne, a co se jeho týče, mohou si páni strážníci třímetrový poutač klidně hned odnést; on že s ním nic společného nemá a mít nechce.

Jenže ani strážník stověžaté Prahy nemůže prostě jen tak zatknout Franze Kafku, byť papundeklového: nejdřív je nutno zjistit, komu ten Kafka vlastně patří. A tak strážníci rozhodili rukama a odebrali se zpět k příslušným úřadům, které to začaly zjišťovat. Zjišťovaly dlouho a nakonec toho moc nezjistily. Obchodník se suvenýry stále zapíral, že by mu poutač patřil, a to, že byl viděn, jak z Kafkových ramen občas ometá pouliční prach a holubí trus, vysvětloval čistým altruismem. Nakonec milým příslušným úřadům, sídlícím mimochodem na nedalekém náměstí Franze Kafky, došla trpělivost a jednoho dne poutač skutečně odstranily.

I pak ovšem nebylo možné hodit třímetrového Kafku jen tak někam do stoupy. Ostatně to, že se majitel nenašel, ještě neznamená, že neexistuje. A tak byl Kafka deponován do jakéhosi temného pražského skladu, pravděpodobně ne nepodobnému půdě Staronové synagogy, na níž prý již po staletí spočívá pražský Golem, umělý člověk, robot-strašidlo. Možná, až za dalších sto let někdo papundeklového Kafku najde, budou se o něm vyprávět podobné legendy, jako o Golemovi. Zatím se po Praze vypráví pouze veselý příběh o majiteli obchůdku se suvenýry, který si bez jakéhokoliv postihu roky dělal reklamu na své zboží zcela zadarmo.

A proč vám to všechno vyprávíme? Protože na rozdíl od Kafky reklamního, ke kterému se nikdo nehlásil, se ke Kafkovi skutečnému hlásí kdekdo. Tím „kdekdo“ přitom nemyslíme jen čtenáře jeho děl, vážené Pražany či obchodníky se suvenýry. Coby slavný německy píšící autor židovského původu, pocházející z českého hlavního města, je Kafka prakticky stvořený k tomu, aby jej za svého považovala řada zájmových skupin.

Slavný Rakušan

Otázka, komu patří Franz Kafka, přitom zaměstnává nejednu mysl úporněji, než by to snad vůbec bylo nutné. Před časem například pozvedla nejedno obočí v pražských kulturních kruzích zpráva o výstavě, která na velkoformátových panelech představovala několik desítek slavných Rakušanů, mezi nimi Franze Kafku. Po zvědavých (opět: v Praze by se řeklo „rýpavých“) dotazech organizátoři uvedli, že oním „Rakušan“ se myslí rakouská osobnost českého původu, přičemž ono „rakouské“ je nutno chápat ve smyslu „rakousko-uherské“. Neboť – jak bylo dodáno – když se Franz Kafka 3. července 1883 narodil, tak Praha a vůbec celé Čechy byly součástí Rakouska-Uherska, což je tak a ne jinak. Skutečnost, že v době Kafkova úmrtí už po starém Rakousku neštěkl pes a Kafka byl posledních šest let svého života občanem československým, roli nehraje. Ostatně, dodali organizátoři, Kafka zemřel v dolnorakouském Kierlingu, takže se mu ten přídomek „rakouský“ prostě odpárat nedá, ať se o to snaží kdo chce, jak chce.

Německy píšící autor

Podobně i u nás v Goethe-Institutu bylo nedávno nadzvednuto obočí. To když k nám zavítal milý český učitel, aby se informoval o tom, co vše pražská pobočka německého kulturního a jazykového institutu dělá, na čem pracuje a co mu může nabídnout. Pan učitel se dozvěděl nejen o jazykových kurzech, o filmových představeních Kina Goethe či o řadě výstav, stipendií a autorských čtení, ale byl také seznámen s tím, že u příležitosti 100. výročí Kafkova úmrtí chystáme bohatý program zaměřený právě na jednoho z nejslavnějších nositelů jména Franz. „Co vy máte společného s Kafkou?“ podivil se pan učitel a v jeho hlase se ozvala  lehká podrážděnost: „Copak on byl nějaký Němec?“

Nu, Němec v dnešním slova smyslu Franz Kafka sice nebyl, přesto nás otázka poněkud překvapila. V Goethe-Institutu si sice Kafku rozhodně nenárokujeme a nikdy bychom nebyli připadli na myšlenku, že nám tím či onakým způsobem patří, nicméně také považujeme za zcela samozřejmé, že je pro nás nejznámější pražský německy píšící spisovatel nejen tématem pracovním, ale i záležitostí srdeční. Ostatně i my jsme „Pražáci“ a němčina je pro náš institut jazykem stěžejním stejně, jako pro Franze Kafku.

Sionistický rozervanec z Čech

A vcelku logicky se k Franzi Kafkovi hlásí také Češi. Ti by sice většinou neřekli, že Kafka byl „Tscheche“, čili etnický Čech, nýbrž „Böhm“, tedy člověk z Čech pocházející, a široce zažité je také klišé o tom, že Kafkova díla „vycházejí z autorovy rozervanosti mezi jeho němectvím, židovstvím a češstvím“, nicméně zpravidla jsou na svého pražského rodáka hrdí a hlásí se k němu. Neřídka také nezapomenou podotknout, že všechny ty absurdnosti a peripetie s úřady, líčené například v Procesu, popisují typicky český úřední šiml, s nímž se v Praze můžeme běžně setkat ještě dnes (viz začátek tohoto textu). Ostatně i Franzovo příjmení je české: Kafka, jak se běžně vykládá, je fonetický zápis ptačího druhu „kavka“. Německy by to byla „Dohle“.

O něco přímočarejší spojení samozřejmě existuje mezi Kafkou a židovskou obcí, a to nejen tou pražskou. Franz Kafka sice nepatřil mezi nejhorlivější návštěvníky synagog, ke svému židovství se ovšem hlásil a několik let si dokonce aktivně pohrával se sionistickými myšlenkami a s touhou vycestovat do Palestiny (i když zřejmě spíše z důvodů zdravotních, nežli náboženských). Nelze popřít, že pražská židovská obec a Franz Kafka k sobě patří. Ale patří (či patřil) Kafka jí? Bylo by asi domýšlivé, mít v tomto jasno, ostatně zdá se, že ani Franz Kafka ho sám neměl a že to, kým je a ke komu patří, hledal a řešil v podstatě celý život. Jak si 8. ledna 1914 zapsal do deníku: „Co mám společného s Židy? Nemám skoro nic společného ani sám se sebou a měl bych leda tak tiše stát v koutě a být spokojený, že vůbec mohu dýchat.“

Komu tedy patří Franz Kafka? A komu jeho odkaz? O tom, že si nepřál, aby ani jeho dílo někomu patřilo, netřeba dlouze spekulovat. Své přání, psané v horečkách 29. listopadu 1922 příteli Maxu Brodovi, formuloval více než jasně: ze všech jeho spisů se měly zachovat jen díla Ortel, Topič, Proměna, V kárném táboře, Venkovský lékař a povídka Umělec v hladovění. Vše ostatní mělo být po jeho smrti bez výjimky spáleno.

Max Brod se, jak víme, Kafkovou vůlí neřídil. A neřídí se jí ani Němci, Češi, Rakušané, Židé, majitel turistického obchůdku v křivolaté pražské uličce či zbytek světa. Ti všichni stále tisknou, prodávají a (naštěstí také) čtou nejen spisy od Kafky, ale i o Kafkovi. Ještě sto let jeho po smrti se dění kolem slavného pražského spisovatele podobá závodu, v němž literární badatelé horem dolem zkoumají i ty nejmenší detaily z Kafkova života. Znamená to ale, že Kafka patří všem? Do jisté míry snad – takový je ostatně život celebrit, i těch nechtěných. Přesto si dovolím shrnout, že patří-li Kafka vůbec někomu, pak především sám sobě. A to i kdyby si nakrásně patřit nechtěl.